Článek
Když Petra Fialu v prvním roce vládnutí zaskočil ruský vpád na Ukrajinu a enormní růst energií, domluvil si v České televizi projev k národu. V červnu 2022 na obrazovce slíbil, co chtěl podvědomě slyšet skoro každý: zestátníme ČEZ a zařídíme, aby zlevnil.
Nikdy k tomu nedošlo. Ceny začaly klesat samy a nákladný manévr s výkupem minoritních akcionářů šel potichu k ledu. Zestátnění nakonec nebylo zapotřebí ani k tomu, aby ČEZ podepsal dlouho chystanou smlouvu na dostavbu Dukovan.
Co funguje, je někdy lepší nechat běžet a neriskovat stamiliardové operace s nejistým výsledkem. Kéž by to tak dopadlo i teď, kdy se příběh ČEZ vrací do stejného bodu jako za Fialy.
Babišova vláda má zestátnění elektráren přímo v programu a její představitelé o něm mluví, kudy chodí. Couvat se jim bude těžko – ústup do sféry zdravého rozumu, k němuž se uchýlil Fiala, po tak masivní rétorické masáži nevypadá pravděpodobně.
Je to znepokojivá situace. Výkup minoritních akcionářů, kteří vedle 70procentního státního podílu drží v ČEZ zbylých 30 procent, je riskantní a jen povrchně zdůvodněný nápad. Je tu nebezpečí, že současná vláda chce jen vypadat akčně a bez věcných důvodů provádět to, na co svou voličskou základnu navnadila. Podobně jako u jiných líbivých kroků, jako je škrtání výdajů na obranu nebo rušení penzijní reformy.
Navíc, vedle principiálních pochybností, platných i za Fialy, je tu ještě jedno nové riziko plynoucí z momentálního mocenského uspořádání. Třicet procent minoritních akcionářů ČEZ, to už totiž není jen bezejmenná masa drobných střadatelů. Nově se oficiálně dozvídáme, že tři procenta akcií ČEZ - v hodnotě téměř dvaceti miliard - oficiálně drží Pavel Tykač, sponzor Institutu Václava Klause a donedávna tedy i platu motoristického předsedy, nyní ministra zahraničí Petra Macinky.
Máme věřit, že Babiš bude tvrdě vyjednávat se spojencem svých spojenců? Nehrozí, že stát půjde Tykačovi na ruku, zatímco daňový poplatník dostane jen sliby o levnějším proudu? V situaci, kdy nemáme jistotu, čí zájmy se u jednacího stolu vlastně potkávají, by bylo bezpečnější nic neriskovat a do ničeho vládu nepouštět.
Zvlášť, když každá zmínka o výkupu vyžene cenu akcií na burze vzhůru, což celou transakci zákonitě prodražuje.
Mýtus o levné elektřině
Ale pojďme popořadě. Vládní strany zaúkolovaly samy sebe už před volbami, kdy zestátnění ČEZ vydávaly jako recept na zlevnění energií. Proti Fialově zdrženlivosti to zabralo. Mnozí si představují, že stačí, aby se stát minoritních akcionářů zbavil, dostal ČEZ plně pod kontrolu a pak jen premiér zvedne telefon a nařídí: „Zlevněte na polovinu!“
Jenže takhle to v praxi nefunguje a fungovat nemůže. Evropský trh není rybník, ale oceán. Jsme součástí propojeného celku – obchodně, právně i technicky. Elektřina proudí přes hranice tam i zpět podle momentální potřeby a výroby.
Nařídit elektrárnám, aby prodávaly levně, by jen schovalo náklady jinam. Co by lidé ušetřili na složenkách, to by stát musel do energetiky nalít jinudy z daní nebo na dluh. Národní podnik by začal ztrácet na hodnotě přesně ve chvíli, kdy bychom si ho draze vykoupili ze sta procent pro sebe.
Uměle stlačenou cenu by šlo navíc jen těžko právně ustát. Konkurenční výrobci – což jsou dnes už i tisíce domácností se solárními panely na střeše – by snadno mohli stát zažalovat za pokřivování trhu a poškozování podnikání.
Vláda si navíc protiřečí. Udržet dumpingový proud doma by vyžadovalo nějakou formu omezení přeshraničních toků. Jinak by levnou elektřinu někdo vykoupil a obratem prodal za tržní cenu do Německa či Rakouska. Sítě jsou propojené a vztyčení bariér by nabouralo stabilitu dodávek, podobně jako kdyby se zavřely hranice pro kamiony s jiným zbožím.
Proto také vláda – naštěstí – nic podobného dělat nechce. Naopak. Jak Andrej Babiš správně připomněl tento týden na jednání s německým kancléřem Fridrichem Merzem v Berlíně, přeshraniční vedení je naopak potřeba posilovat.
Elektřina zkrátka není státní komodita jako dálniční známka. Jde o zboží, které proudí po drátech rychleji než cokoli jiného, proto se s ním tak dobře obchoduje. Což je pro Česko výhodné, protože – navzdory dalšímu rozšířenému mýtu – zdejší výroba už dávno není tak úžasně levná.
Staré, dávno odepsané jaderné elektrárny sice náramně vydělávají, ale do sítě dodávají jen základ. Vykrývání špiček stojí na uhlí, které je po započtení emisních poplatků čím dál dražší. Německo má díky vzrůstající roli větrných elektráren ceny nižší – loni podle celoročního průměru cen na burze zhruba o desetinu. Kdyby byly hranice propustnější, cena by šla dolů i v Česku.
Co pomáhá, je trh, nikoli státní dirigismus. Jako u každého jiného zboží. Kdyby Babiš chtěl znárodňovat pekárny a tím krotit inflaci, každý by se mu vysmál.
Stát budovatel?
Jako druhý důvod pro zestátnění ČEZ se uvádí, že je potřeba postavit další jaderné bloky. Nejen v Dukovanech, ale i v Temelíně. A to nikdo jiný než stát neudělá.
Jaderná elektrárna je tak velký projekt, že se do něj nikomu na vlastní účet nechce. Nikdo neumí odhadnout, kolik bude proud stát za 15 let. Nikdo si netroufne nést riziko, že rozpočet a harmonogram na stavbě bude dodržen, protože s největší pravděpodobností nebude, jak ukazuje zkušenost ze všech koutů světa.
Nést všechny tyto garance za podnik, který státu patří jen ze 70 procent, není ideální. V hypotetickém světě, kde si lze vše nadesignovat od podlahy, by dávalo smysl, aby jaderné bloky stavěl stát. Měnit existující realitu je ale samo o sobě tak složité a riskantní, že by lepší bylo stavět na tom, co je k dispozici.
Loňská smlouva na Dukovany ukazuje, že to jde. Stát investici garantuje, ručí za budoucí výkupní cenu a kryje dlouhodobou půjčku, aby ČEZ stavěl za co nejnižší úrok. Fialovi to stačilo, zestátnění nakonec nebylo zapotřebí.
Babiš s Havlíčkem navíc rozšiřují budovatelské ambice na celou energetiku, konkrétně třeba na plynové elektrárny. Ty bude potřeba postavit brzy, aby vykrývaly špičky místo uhlí.
Stát to ale nemusí celé zařizovat. Stačí, když vytvoří vhodné prostředí, objedná, co potřebuje, a nechá v aukcích – jako jinde v Evropě – soutěžit privátní investory.
Pozor na rozdělení
Jak přesně výkup akcionářů proběhne, nechce zatím nikdo z vlády upřesňovat. Pár náznaků z poslední doby už k dispozici je – ani ty ovšem nejsou uklidňující.
Místo obyčejné transakce za peníze možná akcionáři dostanou možnost zůstat v části ČEZ. Což je starý plán, o kterém se mluvilo už za první Babišovy vlády. ČEZ by se rozdělil, stát by si ponechal ze sta procent to, na čem mu záleží, a minoritní akcionáři by dostali místo malých podílů v celé firmě větší podíly v její podmnožině.
Takový plán se dobře politicky prodává, protože budí dojem, že nikoho nic nestojí. Přímá výplata stamiliard odpadá, navíc akcie značky ČEZ – byť ve zúžené podobě – by mohly zůstat na burze. Což by odbouralo oprávněnou stížnost, že bez největšího titulu by byl zdejší kapitálový trh definitivně pro smích.
Nevýhodou je, že transakce typu „něco za něco“ zamlží skutečnou hodnotu obchodu a ztíží objektivní zhodnocení, jak moc se vyplatí.
Ne že by vládní dokumenty bylo vždy nutné brát doslova, ale jedna drobná nedávná úprava signalizuje, že vláda se chce skutečně vydat touto cestou. Ve finální verzi hospodářské strategie, stvrzené vládou minulý měsíc, vypadla formulace o záměru získat stoprocentní kontrolu nad ČEZ a mluví se už jen o „kontrole nad výrobou“.
Ve stejném duchu vyznívají čerstvá slova vicepremiéra Karla Havlíčka. „Nikde není psáno, že se v ČEZ nedá udělat to, že se distribuční nebo obchodní část opět zalistuje na burzu. Ale to je otázka finálního scénáře, který se zvolí,“ uvedl minulý týden pro podcast Flow.
Distribuce – to jsou dráty, kudy elektřina proudí. V EU platí už dlouho pravidlo, že distribuční firmy musí fungovat nezávisle na výrobě a prodeji elektřiny. V ČEZ se sice míchá vše pod jednou střechou, ale jednotlivé nohy fungují navenek nezávisle jako autonomní dcery. Vpustit minoritní akcionáře jen do některé z nich tedy není organizační problém.
ČEZ loni v rámci distribuce významně posílil, když koupil plynovody od firmy E.ON. Tím získal síť na jihu Čech a Moravy, takže kromě Prahy už má v plynu pod kontrolou celé území. Dávalo by logiku, kdyby obchod pokračoval – tedy že E.ON se z Česka stáhne úplně a prodá ČEZ i distribuci elektřiny, kterou dosud na jihu země pořád má.
S celou distribuční sítí už lze operovat jako s dost velkou protihodnotou. Mluví-li Havlíček o „zalistování“ distribuce, jinými slovy tím říká, že by si stát ponechal ze sta procent elektrárny a minoritním akcionářům nabídl podíly ve scelené distribuci.
Proč vlastně?
Znovu se ale vrací neodbytná otázka, proč něco takového vůbec dělat? Pokud se vláda dušuje, že chce domácnostem a firmám zajistit dostupné energie, proč se zbavovat distribuce, kde jde tohoto cíle dosáhnout nejsnazším způsobem?
Proč se montovat do výroby, kde panuje konkurence, a pouštět privátní hráče do sítí, které fungují jako regulované lokální monopoly a stát si jejich poplatky může určovat daleko lépe, než když bude vstupovat tam, kde má fungovat volný trh? Proč se složitě vměstnávat do něčeho, co funguje?
Celý tenhle velkolepý plán na zestátnění a následné rozprodávání ČEZ není ničím jiným než drahou iluzí. Nepřinese levnější elektřinu, jen ji zaplatíme jiným způsobem – skrytě přes daně a dluhy. K modernizaci energetiky to není třeba. Zatímco budeme poslouchat pohádku o národním pokladu, politici vyrobí neprůhledný státní podnik mimo burzovní dohled, ze kterého předtím odkrojí jednu z nejcennějších částí.
Třeba se nakonec ukáže, stejně jako za Fialy, že nic není tak horké jako vládní program nebo televizní slib. Zatím se ale zdá, že k moci se dostali ti, kteří už se nezakecají a mají potřebu řešit úplně vše – bohužel.
