Komentář: Český hokej dostal lekci. Přišla ve správný čas

Přihodilo se něco, na co už nejsme moc zvyklí. Český hokej na mládežnické akci propadl. Na Hlinka-Gretzky Cupu, kterému svaz vždycky dává velký význam a tým se na něj dlouho chystá, porazila reprezentace jen Němce.

Po čtyřech medailích z MS do 20 let a jarním bronzu z MS do 18 let přišel u nové „osmnáctky“ nepovedený turnaj. Přitom tenhle ročník provází nálepka, že má jít o další silnou generaci. Proto šesté místo působí jako šok.

Vyhrála Kanada, kterou mladí Češi v přípravě rozdrtili 6:0, což punc velké české síly před turnajem ještě umocnilo.

Národní tým ale ukončil svůj turnaj porážkou 1:5 od Švýcarska, které by mu přes veškerý respekt v této kategorii stačit nemělo.

Zásadní problém ale nespočívá v tom, že by zmizel talent a všichni se v prognózách o silném týmu pletli.

Problém vidím v tom, že často špatně vyhodnocujeme předchozí české úspěchy.

Každý medailový úspěch z poslední doby v sobě totiž nesl jednu základní informaci: Česko bodovalo díky týmové mentalitě, kdy první útočník dře úplně stejně jako poslední obránce. Není to fráze o bojovnosti, ale skutečná zpráva o české DNA, která se postupně tvoří.

Když se tihle hráči sejdou v jednom týmu, jsou silní i na mezinárodní scéně. Pokud nastupují odděleně, čeká je drsný boj o místo ve třetí nebo čtvrté formaci NHL – tedy v pracovních četách. Jedině Jiří Kulich zatím míří do výraznější role, další podobný hráč se nerýsuje.

Tohle ale není negativní zpráva. Faktem je, že Česko nevysílá do světa nikoho s potenciálem Davida Pastrňáka nebo Martina Nečase. Chybí mu ofenzivní superhvězdy, které ostatní mají. Ale mladí hráči dobře pochopili linii, že potřebují dřít, bruslit, nepodcenit jediné střídání. Slavná věta Jaromíra Jágra, že „píle nakonec porazí talent“, má velkou hloubku.

Česko začalo sklízet úspěchy díky dřině a vhodnému využití hráčů v systému. Ne díky talentu, kdy jeden hráč ukličkuje druhého v telefonní budce. Takovou schopnost má třeba Adam Benák, jeden z nejtechničtějších útočníků poslední dekády, ale i on na minulém MS dokázal akceptovat, že prvním přikázáním české reprezentace je boj.

Z něj pak může vyjít i jeden geniální nápad, který se občas povede.

Nová osmnáctka jenom dostala dobrou lekci, že jinou cestou k úspěchu dojít nejde.

Viděl to i nový kouč Jaroslav Nedvěd, který na jaře vedl Spartu, měl dostat dvacítku, ale všechno se překlopilo jinam a nakonec vede tým do 18 let. Taky si potřeboval svoji generaci hráčů osahat a poznat, jak reaguje na jeho pokyny. Hlinka-Gretzky Cup je turnaj, který nemá smysl přeceňovat, ať vyhrajete, nebo vám nevyjde. Daleko lepší je ho brát jako informaci.

Důležitým bodem totiž je, že se turnaje účastní hráči, kterým je šestnáct a sedmnáct let. Je to jejich první podnik, kdy se dostávají pod výraznější radar veřejnosti i médií. Do hlavy se dostává, že se jedná o klíčovou sezonu, protože po ní přichází draft NHL. Takže scouti sledují každý pohyb, kličku, gesto, reakci, řeč těla při střídání.

Je to hodně divoký koktejl, který se najednou začne v hlavě hráče mixovat.

Silnou pozici český ročník 2009 získal hlavně proto, že v minulé sezoně vyhrál turnaj čtyř. Před rokem slavil triumf v USA. Pak na turnaji pěti zdevastoval Švédy 6:2 a porazil i Finy. Tahle sestava může cokoliv!

Nebo ne?

Může. Ale jen když vsadí na model, v němž si všichni pomáhají.

Dobrým důkazem, že z týmového pojetí nakonec vystupují i individuality, je poslední MS do 20 let. Nejužitečnějším hráčem turnaje se stal Vojtěch Čihař. Byla to odměna za jeho pracovní nasazení. Faktem je, že cestu do NHL bude mít daleko složitější než Gavin McKenna nebo Ivar Stenberg. Bude mu to roky trvat, a pokud všechno půjde dobře, jednou se mu otevře šance bojovat o pozici ve třetí formaci.

McKenna se Stenbergem si hned vyzkoušejí daleko zábavnější a ofenzivnější role.

Ve výsledku je samozřejmě problém, že Česko nevychovává superhvězdy a útočníky pro první pětku draftu. Jenže hokej je kolektivní sport, kde se na individuální rekordy časem stejně zapomene, pokud tedy nemíříte na cifry Waynea Gretzkyho, Connora McDavida, Jaromíra Jágra a Maria Lemieuxe.

Cennější je celkový výsledek, tím spíš, když k němu dojdete vysokou aktivitou, a ne nějakým omylem typu, že bráníte, bráníte, z přesilovky dáte gól a pak zase bráníte.

Tým, který skončil šestý na Hlinka-Gretzky Cupu, může mít zase velmi zajímavé individuality, které vyniknou ve funkčním systému. Těšte se na vývoj útočníků Adama Němce, Matyáše Čančíka, Petra Hörniga, Maxmiliána Mareše i obránců Dominika Byrtuse nebo Lukáše Kachlíře.

Všichni mohou reálně snít o kempech NHL a draftu, do konce sezony se objeví ještě někdo další. Zase to bude skupina, která Česku dodá zajímavé hráče do profesionálního hokeje.

Otázkou jen je, jestli se dovede na příští akci spojit, jak to uměli Jiří Kulich, Eduard Šalé, Vojtěch Čihař, Jaroslav Chmelař, Adam Novotný a spol.

Výrazný top talent pro NHL ročníku 2009 ale na seznamu chybí. Česko má talentovaný, ovšem spíš nestabilní tým ve zmíněné kategorii. To není katastrofa, ale jen reálný popis aktuálního stavu. Může se to změnit.

Zásadní teď jsou dvě věci. První: aby co největší část hráčů s potenciálem dobře trefila další krok své kariéry. Odejít v sedmnácti do Kanady prostě není samospásné. Pokud si dobře vybere tým a dostane v něm velkou roli, patrně na odchodu neprodělá. Ale spadne do davu s časem na ledě kolem deseti minut v zápase, hodně ztratí. A druhá: Až se tým sejde znovu na jaře na MS, už potřebuje hrát jinak.