Komentář: Česku začínají na MS klíčové zápasy. Ukáže se síla Rulíka i lídrů

Mistrovství světa je dlouhý turnaj, což je výhoda a zároveň nevýhoda. Minusem je, že se odehraje hodně zápasů, které nakonec nemají žádnou vypovídající hodnotu, jestli uspějete, nebo ne. Stejně nakonec rozhodne čtvrtfinále. Výhoda? Stačí se na předchozí větu podívat z jiného úhlu. I když totálně vybouchnete jako Česko proti Norsku, pořád můžete získat medaili.

Národní tým čekají už jen dva zápasy na mistrovství světa, po nich bude jasno, jestli si sestava Radima Rulíka užije finálový víkend v Curychu, nebo ne.

Dnes od 20:20 reprezentace odehraje poslední zápas ve skupině s Kanadou. Ve čtvrtek je v plánu čtvrtfinále. Aby Česko prožilo turnaj s pozitivní tečkou, musí do sebe zapadnout tři následující body.

Výhoda u reprezentace je, že si trenér může vybrat přesně takové hráče, které potřebuje do svého systému. Nemá nad sebou manažera jako v klubu, který je omezen rozpočtem. Trenér u národního týmu má volnou ruku.

Klidně může nechat doma hráče s lepšími dovednostmi a sáhnout po jiném, který mu pasuje do jeho vize. Je to jeho volba a jeho zodpovědnost a výsledek se vždycky sčítá až po turnaji.

Tím pádem by měl kouč i svoji skupinu dobře znát, vědět u každého jednotlivce přesně důvod, proč si ho vybral. A hlavně zasadit svého hráče do taktického plánu, který si ladí.

Problém je, že když Radim Rulík na mistrovství světa hýbe se sestavou, zatím mu tahy nevychází.

Nenašel formaci pro Matěje Blümela, nevyužívá obří energii Jaroslava Chmelaře, nedaří se najít funkční obrazec pro přesilovky. Při pohledu na hru máte často pocit, že sledujete tři útočníky a dva obránce, málokdy vidíte celou pětku, projev na ledě není kompaktní.

Pozitivní je, že různých variant trenérský štáb vyzkoušel už hodně. Takže má k dispozici celkem širokou baterii dat a pocitů ze střídačky, co fungovalo, co méně a co vůbec.

Teď přichází klíčová fáze, kdy je potřeba změny v sestavě správně vyhodnotit. A příště se trefit.

Talent dávat góly mají Dominik Kubalík, Matěj Blümel, Jakub Flek, Martin Kaut nebo Ondřej Beránek. Každý to umí navíc trochu jiným způsobem.

Měnit tempo hry a hledat střelce umí Roman Červenka, David Tomášek i Matyáš Melovský. Daniel Voženílek, Jaroslav Chmelař, Jiří Černoch a Lukáš Sedlák jsou válečníci.

Teoreticky se v české sestavě objevuje docela dost ofenzivního nebezpečí i pestrosti. Realita ale zatím drhne.

Když vybereme jedno slovo, které nejlépe vystihuje hru Česka na MS, tak se hodí termín: „syrová“. Tým působí většinou vlažně, cítíte, že je kam přidat.

Důvodem není, že by pár jedincům odešla forma, to se stane vždycky. Ale pořád čekáte, kdy reprezentace začne hrát lépe jako celek, kdy budou hráči fungovat dohromady. Nasazením uchvátili jednou proti Švédsku, jinak se všechno vrací do nedopečené fáze.

Na norský stupeň válečnictví třeba Česko ještě nenaskočilo.

MS je hodně specifický turnaj ze dvou důvodů – hraje se na konci sezony, takže většina hráčů má emoční vrchol za sebou v klubu. A turnaj je opravdu hodně dlouhý, příprava před ním byla ještě delší, navíc kvůli olympiádě se termín ještě posunul víc k létu a končit se bude 31. května.

Právě proto je teď zásadní psychologie trenérského štábu.

Roman Červenka, Dominik Kubalík, Matěj Blümel a spol. hokej pořád umí. Současnou situaci nezlomí nějaký geniální systém, který by Radim Rulík měl přes noc vymyslet.

Syrovou podobu hokeje může změnit jen jiné mentální nastavení, kdy funguje princip kolektivního sportu, že jeden hraje za druhého.

Trenéři musí najít cestu, jak s hráči mluvit, aby je spojili a motivovali.

Zarážející je, že stejný problém realizačnímu štábu už jednou vyskočil. Na olympiádě měli hráči taky dlouho zataženou brzdu a hráli na hraně možností až proti Kanadě ve čtvrtfinále. Vypadli po boji, ale kdyby takové tempo dokázali nasadit dřív, patrně by na těžkého soupeře nešli tak brzy.

Radimu Rulíkovi se tedy děje na MS to samé. Znovu se mluví o tom, že týmu „něco“ chybí.

Trenéři těžko ovlivní, jestli hráč na ledě pojede doleva, nebo doprava. To je na jeho momentálním rozhodnutí.

Ale co v reprezentaci ovlivnit mohou, je naladění pro utkání. Je potřeba umět mluvit s dvacetiletým i čtyřicetiletým hráčem tak, aby je trenérský štáb spojil. Kouč musí vycítit, kdy zařvat, kdy udělat vtip, kdy povolit, kdy tým klidně poštvat proti sobě.

Po zápase s Norskem to vypadalo, že Radim Rulík velebí své starší hráče, jak se snaží apelovat na mladší, aby věci vypadaly lépe.

On by měl tím pádem apelovat na starší, ať přestanou jen apelovat, ale všechno jim předvedou na ledě. Tím by všechno mělo začít.

Mladý hráč vždycky hraje nejlépe, když mu starší otevře dveře. Matyáš Melovský, Tomáš Galvas nebo Jaroslav Chmelař mohou klidně rozhodnout zápas s Kanadou nebo čtvrtfinále.

Ale nikdy taková věc nenastane, když kvalita nepřijde od těch nejzkušenějších hráčů, kteří hrají nejvíc minut.

Je snadné říct, že mladí hráči ještě nemají zkušenosti a nezvládají velikost turnaje. Z pohledu trenéra víte, že se vám nikdo z lídrů nenaštve a v kabině nenastane bouře.

Ale ve zlomových zápasech vždycky potřebujete známou hokejovou poučku, aby nejlepší hráč byl nejlepším hráčem.

V historii je příkladů hodně. Švýcaři potřebují teď na MS božského Romana Josiho, Finové Aleksandera Barkova, Američané Matthewa Tkachuka.

Když přijel Jaromír Jágr na mistrovství světa, tak chápal, že si potřebuje vzít svůj tým na záda a ostatní k němu vzhlížejí. Když to dobře rozjede on, přidají se i další a výkon roste.

Asi nejvíc to vystihuje jeho poslední MS v Praze, kdy mu v roce 2015 bylo 43 let. Ve čtvrtfinále proti Finsku vstřelil vítězný gól, celkem dal dva a na jeden ještě nahrál.

Reprezentace teď nemá jednu ústřední postavu. Ale má skupinu zkušených hráčů, od kterých potřebuje nejvyšší výkonnostní stupeň.

Teď přichází chvíle, kdy by měl hrát Filip Hronek úplně stejně urputně a bezchybně jako na olympiádě. David Tomášek by měl umět udělat přečíslení a šanci. Roman Červenka s Lukášem Sedlákem by zase měli dokázat trávit čas v útočném pásmu a motat spolu soupeře. Důležitý gól by byl potřeba od Jakuba Fleka nebo Dominika Kubalíka. Každý je v něčem výjimečný, a proto je teď na mistrovství světa.

Není to žádná skupina viníků, takhle to neberte. Je to skupina nejlepších hráčů, které Česko na turnaji má, a o ně se teď potřebují opřít Martin Kaut, Ondřej Beránek a další.

Na Hronkovi, Červenkovi a spol. je, aby v zápase s Kanadou nastavili výkonnostní standard, na který se budou nabalovat detaily typu vyhraný souboj, důraz před brankou, zodpovědnost vůči celé skupině.

Samozřejmě potěší výhra nad Kanadou. Ale i kdyby tým prohrál, daleko důležitější bude nastavená laťka pro čtvrtfinále.