Kouč dvacítky: Kdybychom dělali hráčům, co tátové nám, seberou nám licenci

V pátek začne mistrovství světa hokejistů do 20 let a Česko odstartuje s Kanadou. Nejdřív si dá ale trenér Patrik Augusta štědrovečerní večeři se skupinou teenagerů. S mladými reprezentanty si rozdají dárky, na chvíli se hokejová horečka zastaví. „Něco pro kluky mám taky. Vždycky jim vezeme takovou drobnost,“ říká kouč.

Na klasický vánoční dotaz odvětí s úsměvem: „Je to měkký dárek.“

Pak se rozjede hokejový kolotoč. Česko útočí na čtvrtou medaili v řadě a trenér pro Seznam Zprávy vypráví, jak na něj doléhá úspěšná éra. Po svém třetím šampionátu skončí a začne mu jiná práce. Nejžádanější trenér v zemi nastoupí od května do extraligy.

Avizované desetiminutové povídání se trochu protáhlo. Kouč mluvil o odchodech mladých hráčů do ciziny i tom, jak ho etapa u národního týmu nadchla.

Líbí se mu směr nastavený Radimem Rulíkem, že reprezentační trenéři sdílejí poznatky s kolegy z branže: „Měli bychom být otevření. Když se budeme o zkušenosti dělit, posouváme se. Nemusíte spolu souhlasit, ale i diskuzí se zlepšujete.“

Omládnete, když potřetí v řadě budete trávit Vánoce s dvaceti teenagery?

Ale já se necítím starý. Kdo říká, že bych byl starý? (usměje se) Z kluků jde hodně energie, to mě moc baví. Stejně mě baví být s realizačním týmem. Máme silné pouto, kterého si vážím a cítí ho i hráči. Dvakrát jsme se dovedli všichni spojit, což nám pomohlo k úspěchu. Doufám, že se to povede znovu. Je fakt, že sváteční čas tady jenom pomáhá.

Máte proslovy?

Neříkal bych tomu proslovy. Spíš máme víc společných sezení, kdy se tolik nebavíme o hokeji, ale řešíme jiné věci.

Takže vánoční čas je i trochu teambuilding?

Ano, vánoční večery byly vždycky fajn. Když se koukáte kolem, jak se hráči chovají, co dělají, je to první moment, kdy cítíte, jestli spolu mužstvo táhne, nebo ne. Skládají se tady jednotlivé střípky, které pak ústí v hokejový turnaj, tedy v naši práci.

Dřív byla pozice trenéra u dvacítky sebevražedná mise. Neúspěch střídal neúspěch, Česko schytávalo debakly a vypadávalo pravidelně ve čtvrtfinále. Teď byl tým čtyřikrát v řadě v semifinále. Máte dnes prestižní místo?

No, zase se ale může stát, že přijedeme zpátky a bude se řešit, že jsem něco udělal blbě. Je to součást naší práce. Jak jste tomu říkal, mise?

Ano.

Tak do každé, kterou mám, jdu stejně. Jdu odevzdat ze sebe nejlepší, co je možné. Výsledek buď přijde, nebo ne, což je zkrátka sport. Je samozřejmě příjemnější, když hrajeme o medaile a tři roky po sobě je máme. Nejdřív Radim Rulík s kluky kolem sebe, pak my.

Sedí, že úspěch plodí další úspěch?

Dělá dobrou atmosféru kolem týmu a hráčům leje sebevědomí pro každý další turnaj. Mají pak v hlavě, že když se něco povedlo minulé skupině, oni mohou taky. Zhruba třetina týmu bývá stejná a zbytek to chce taky zažít. Buď o úspěchu četli, nebo se dívali v televizi, případně se bavili s kluky, kteří medaili mají. Mají chuť, což jednoznačně pomáhá.

Trenérův postoj se taky nějak vyvíjí?

Dvakrát se nám ve čtvrtfinále podařilo porazit Kanadu, což je polozázrak. Faktem ale je, že hráči to dokázali týmovým výkonem, což vnímám strašně pozitivně hlavně pro ně. Pro nás trenéry se tím nemění nic.

Nic?

Ne, my odvádíme práci pořád stejnou, vždycky se snažíme kluky připravit co nejlépe. Nehraju si na favority a outsidery. Snažíme se, aby hráči šli do zápasu v nejlepším rozpoložení, které povede k nejlepšímu výkonu.

Jen není snazší díky posledním medailím hráčům trenérské myšlenky předat? Máte pádný argument, aby věřili.

Věřím, že ano. Něco jsme nastavili a funguje to. Některé kluky bereme už na třetí turnaj, další jsou na druhém. Kamarádí spolu, fungují mezi sebou od reprezentační šestnáctky. Pro mě je důležitý, když vím, že mají různé skupiny na messengerech, píšou si během roku, ať jsou v Americe nebo v Evropě. Baví mě jejich energie. To je první, co jim říkám. Chci ji z nich cítit, jsou to mladí kluci, musí ji mít. Potřebuju ji vidět, slyšet, cítit na ledě i mimo něj.

A pak máte vedle sebe Roberta Reichela, který přijde, zamračí se a všichni ztichnou, jak když vidí čerta.

Přesně tak, cukr a bič. (usměje se) Někdy kluky pohladíte, jindy jim obrazně řečeno dáte lehkého lepáka. Energie nesmí klouzat do nějaké lajdáckosti nebo bohorovnosti. Věřím, že jsme zase vybrali kluky, kteří mají hlavu na správném místě. Udělají chybu, to se stane, ale pokud nepřicházejí proto, že se na něco vykašlali, odpustíte jim ji.

Dal byste příklad?

Před rokem jsme udělali chyby v zápase s Amerikou. Sami sobě jsme nedali šanci ještě něco udělat v závěru, protože nám utekla na 3:1. Neprošli jsme do finále. Ale klukům to odpustíte, protože nešlo o lajdáckost. Takhle vybírám i hráče, kteří už sice mají jméno, jen nejednou na mistrovství světa sami za sebe. Dovedou nadřadit státní znak nad všechno ostatní.

Což mi přijde jako klíč, kterým jste s předchůdcem Rulíkem otevřeli truhlu s pokladem. Nemáte s výjimkou Kulicha v týmu hráče, o kterém se dá říct, že na beton brzy bude hrát NHL. Kanada a další ano. Ale dovedete je porazit, protože jste se naučili hrát turnaje. Vidím to správně?

Přeci je to týmový sport, takhle bychom měli fungovat. To dává logiku, ne?

Měli, právě.

Když budete mít pět hvězd, nikdo nezaručí, že vyhrajete mistrovství světa. Klidně může jít o kluky, kteří NHL hrát budou a stejně nemáte větší šanci získat zlatou medaili. Podívejte se, kolik hvězd v NHL hraje a nikdy nezískaly Stanley Cup. Třeba ho ani nezískají. Rozlišuju hvězdy a lídry. Lídr je pro mě mnohem víc než hvězda, takové hráče v týmu chci vždycky. Lídři vědí, co si mohou v zápase dovolit a kdy. S nimi máte skupinu hráčů, se kterou můžete něco vyhrát. Je to pravděpodobnější, než když máte jen hvězdy.

Dvěma medailemi v řadě jste se dostal na radar nejlepších extraligových týmů. Bylo složité nabídky odmítat a vyrazit na třetí mistrovství světa dvacítek?

Přiznám, že teď už ano. Bylo to složité. Na druhou stranu, s klukama v realizačním týmu jsme se domluvili, že ještě jeden rok dáme. Nás to spolu opravdu baví. Naplňuje mě i to, že mohu být blízko áčku a spolupracuju s Radimem (Rulíkem). Práce na svazu se posunula, objíždíme kluby, líbí se mi, že dostávám zpětnou vazbu i od nich.

Hodně vysvětlujete, ukazujete tréninky a herní prvky ostatním. Vy i Rulík. Prostředí si už zvyklo, že to není jen póza, ale ukazujete standard reprezentačních trenérů, že se otevírají?

Jmenovat nebudu, ale hodně mě potěší, když přijde můj bývalý spoluhráč, který šel většinou spíš proti proudu. Já od něj teď slyším, že inspirujeme, jsme ve všem otevření - a líbí se mu to. To by měl být hlavní aspekt svazové práce. Nebát se ukázat všechny věci, které děláme, s ostatními je sdílet, debatovat. Radim Rulík zavedl návštěvy v českých klubech, což je skvělá věc. Na semináři před padesáti lidmi se vás nikdo moc nezeptá. Ale o samotě je to skvělá diskuze. Hodně komunikujeme s trenéry v klubech a vzájemně se od sebe učíme.

Chápu, ale každodenní práce s hráči, kdy třikrát v týdnu hrajete zápasy, už vám musí scházet, ne?

To je právě ono, dost. Někdy sedím doma a říkám si, co bych udělal, kdyby… Ve výsledku si myslím, že mi éra u reprezentace hodně pomohla. Otevřel jsem si další obzory, mohl pracovat víc i na sobě, hodně komunikovat s dalšími lidmi. V momentě, až se vrátím na klubovou scénu, budu lepší trenér než dřív. Přijdu se třemi šampionáty do 20 let, se zkušenostmi z áčkových mistrovství světa. Inspiroval jsem se i dost v zahraničí.

Kde od příští sezony nastoupíte?

Teď mám hlavu nastavenou na dvacítky a moc se na ně těším. Pak se začnu chystat na další sezonu, třeba od května. Chtěl bych udělat nějaký klubový úspěch.

Beru to jako odpověď, že neprozradíte, kam máte namířeno.

Zatím to není téma. (usměje se)

Je hodně příjemné, když celkem často zvonil telefon a vyptávala se Sparta, Pardubice i další, nebo spíš otravné?

O dost příjemnější, než kdyby se nikdo neozval. (usměje se) Ale nedělám si z toho hlavu, jsem tak naučený. Trénování mě hodně baví a sám víte, že trenéra najmou, aby ho jednou vyhodili. Tak to prostě chodí a nemyslím to nijak zle. Pro mě je důležité vědět, co práci dám a jestli je všechno o mých rozhodnutích, aby je nikdo nedělal za mě. Díky tomu, že jsme byli úspěšní s dvacítkou, tak přiznám, že mám možnost si vybírat.

Dává to logiku, úspěch táhne.

Moc si toho vážím, protože v naší profesi nejde o běžnou věc, abychom si jako trenéři mohli vybírat. Těším se, co život dál přinese. Teď ale žiju jen dvacítkami, na ostatní přijde čas potom.

Zatím jako svazový trenér často vystupujete i proti odchodům mladých hráčů do zahraničí. Není ale nutné, aby nejlepší chodili ven? Tady už kolikrát nemají kam růst a dospělá soutěž je na ně moc.

Vystupuju proti odchodům, ale ne u těch nejlepších. Vůbec nemám problém, že absolutní špička odejde. Dovedu to některým i doporučit, protože jim jiná liga pomůže. Ale aby nám odcházelo pětatřicet kluků do Kanady? Chápu pohled, že na juniorce tam jsou čtyři tisíce lidí na zápasech. Pak ale nevidí jiné věci jako složité cestování, menší počet tréninků, protože se hodně hraje.

Jen jste před rokem trochu kopnul do USHL, kde hrál Adam Benák. Na druhou stranu je to soutěž, kde se trénuje nadstandardně a hodně. Navíc se jedná často o předstupeň k NCAA, tedy univerzitní lize.

Proti tomu nekopu. Neodsuzuju hráče, kteří odcházejí. Jen říkám, že náš tréninkový proces dovede být i lepší než za mořem. Bohužel je tady nastavení, že mladý hráč musí jít ven, aby se prosadil. Pokud nám tahle cesta bude produkovat top hokejisty, ať chodí. Ale taky se dnes bavíme o tom, že v NHL máme méně a méně hráčů. Nevím, jestli je správná cesta, že odcházejí brzy ven. USHL je, co se týká tréninku, velmi kvalitní. Tady je i určitě lepší než kanadské juniorky.

Tím spíš, pokud mířím na univerzitu?

Jednoznačně. Upřímně říkám, že jít do NCAA je pro mladého hráče nejlepší cesta. Máte vzdělání, učíte se, potřebujete překonat hodně překážek, mít velkou osobní disciplínu. Mám problém s něčím jiným. Zhruba osmdesát procent hráčů, kteří odcházejí ven, nestuduje. Nedělají nic. To mi vadí a je to hlavně jejich škoda. Jen malá část hráčů se pak opravdu posune do špičkových týmů a hraje NHL. Nám pak domů vrací kluci, kteří nejsou dostudovaní. Umí angličtinu, fajn. Nehaním nikoho, že odešel. Jen bych třeba polovině doporučil, ať zůstane doma.

Když mluvíte o škole, nezáleží tady ale spíš na rodičích a principech výchovy, než na zemi? Znám příklady hokejistů, kterým rodiče i v Česku ukončili střední školu. Aby mohli odpočívat a plně se věnovat hokeji. A jedná se o hráče, kteří zůstali doma.

Záleží. Když někomu zlehčíte situaci, negarantuje vám to, že dojdete k cíli. Garancí ani není těžká cesta s překážkami, kdy musíte řešit školu i hokej. Ale umíte se s něčím poprat, něco překonat. Víc si pak vážíte, pokud něčeho dosáhnete. My si kluky kolikrát peřinkujeme, čtrnáctiletý hráč má kolem sebe tým lidí - agenta, skill kouče, psychologa, fyzioterapeuta, nedej bože přítelkyni a rodiče. Trenér v klubu je pro hráče kolikrát až šestý či sedmý v řadě. Z téhle skupiny je nejvíc negativní. Vidí realitu, říká pravdu a něco chce.

Schválně, jakého hokejistu podle vás dostanu, který vzejde z prostředí, jež popisujete?

Takového, který rychle uteče z boje. Venca Prospal hrál čtyři roky na farmě, než se dostal do NHL, já tam byl sedm let a nikdy jsem se do NHL neprosadil, jen jsem o to pořád usiloval. Nezabalili jsme to, pořád jsme chtěli.

Ovšem Myšák, Jeník nebo Škarek za mořem taky přes farmu neustále zkoušejí vylézt nahoru a jsou v kategorii tři roky a víc. S podobnou zarputilostí pracují i Chmelař nebo Ivan.

Což přesně ukazuje jejich charakter. Nejsou hvězdami teď, ale prací se v kariéře dostanou na určitou úroveň a vrátí se jim to. Buď se v NHL nakonec usadí, nebo si je vezme třeba jiný klub, případně udělají dobrou kariéru v Evropě, protože umí pracovat. Místo si vybojují. Komu cestu ulehčujeme, srazí se v Americe s realitou a zjistí, že má chyby a brzo odpadne. Ve výsledku nejsem vůbec proti odchodům ven, každému sedí něco jiného. Jen mám pocit, že jich je moc. Je to móda. V některých případech je to krátkozraké. Dnes v dorostu nikdo netuší, jestli se hokejem bude živit. Jen rodiče mají kolem sebe spoustu lidí, kteří se nabalují i na hráče. Hokej je dnes byznys.

To je pravda. Ale když platí rovnice, že potřebujete v týmu vyčnívat, abyste dostali roli, není přece špatně, když dělám něco navíc, ne?

Není a asi vás i všechny individuální lekce trochu někam posunou. Ale zase malinko ztrácíte týmovost. Když budu jezdit kolem kuželů, stane se ze mě dobrý bruslař. Jenže použiju to ve hře? Dělám to opravdu pro svoji hru, abych byl lepší v zápase? Přijde mi, že kolikrát tyhle extra věci navíc děláme moc brzo. Smysl mají jednoznačně na nejvyšší úrovni, tam bez debat. Ale u dětí tím nahrazujeme přirozený vývoj, chceme něco předehnat. Přišel kluk domů s pláčem, že mu trenér něco řekl? No jo, řekl. Tak to je. Ukaž, že jsi lepší. Překonej to. My teď často volíme cestu, že radši jdeme do jiného klubu, protože někdo zařve.

Je pravda, že za metody z před třiceti let by se dnes pomalu zavíralo. Na druhou stranu není lepší trochu ubrat a víc vysvětlovat a mluvit?

Jenže to taky musí mít hranu. Mladá generace toho umí hodně, rychle se učí. Ale zároveň je u ní znát větší křehkost. Taky se po trenérech chce, aby měli tři pozitivní klipy a jeden negativní.

Taky je máte takhle nachystané?

Náš realizák je spíš stará škola, navíc my se snažíme brát hlavně odolné typy. (usměje se) Vím, že kdybychom hráčům dělali, co dělali tátové nám, seberou nám licence. Jen jednáme na rovinu. Neobalujeme je peřinkami.