Tvrdý pohled na český hokej před olympiádou: outsideři s ambicí

Dvě věty Jiřího Šlégra z obyčejné tiskové konference ukázaly realitu, kde se český hokej nachází. Trenér Radim Rulík měl za pár minut oznámit první nominaci v sezoně na turnaj ve Finsku. Rozjíždí se tím boj o místa na olympiádě. Prim bude hrát NHL, ale evropská skupina může být také v českém výběru docela početná.

„Jsme outsideři. Ale to neznamená, že nemáme ambice,“ pronesl generální manažer reprezentace směrem k olympiádě.

Dobrá zpráva je, že mluvil bez diplomatických příkras.

Špatná, že slyšet tvrdou realitu bolí.

V únoru se sjedou nejlepší hokejisté na olympijský turnaj, poprvé po dvanácti letech. Oživení vysněného projektu s NHL je tady, pokud tedy v Miláně stihnou dodělat halu. To je asi jediný problém, který by mohl na scénáři něco změnit.

Jen Česko jako adepta na finále nikdo nezmiňuje. Amerika, Kanada, Švédsko, pak chvíli mezera a Finsko, kdyby zazářilo a mělo štěstí.

Přitom co se týká reprezentace do 20 let, Česko zažívá jedno z nejlepších období v historii. Třikrát po sobě získalo na turnaji medaili, což se ještě nikdy nestalo.

Dospělý tým vyhrál MS v roce 2024, do toho je David Pastrňák jedním z nejlepších hráčů NHL.

Co když jsou věty o outsiderovi alibi? Bohužel. Ani trochu.

Zásadní rozdíl mezi hokejovou špičkou a námi spočívá v tom, že Kanada a spol. mají silné individuality, které se dovedou prosadit, ať je zasadíte do jakéhokoli systému.

Nejlepší země vybírají kvalitní hokejisty s vysokými dovednostmi a snaží se z nich složit tým. Česko skládá mužstvo, které by mělo umět dovednostem čelit taktikou a maximálním dodržováním pokynů. Tak to platí na každé úrovni.

Na juniorském MS 2023 Česko jednou Kanadu porazilo a pak s ní prohrálo ve finále. Z tehdejší sestavy hraje jeden reprezentant stabilně v NHL – Jiří Kulich. Kanada má osm takových hráčů, podobné počty jsou vidět i u USA, které skončily třetí.

Když tento pohled ještě rozšíříte, tak v letech 2020 až 2025 najdete jen dva české hokejisty, co si zahráli na MS juniorů a dnes se o nich dá říct, že patří do nejlepší ligy světa – zmíněný Kulich a brankář Lukáš Dostál.

Jinak nikdo.

Za mořem pak logicky končili třicátníci Radim Šimek, Michal Kempný, Jan Rutta a spol. Tím pádem se počty hráčů v NHL snižují a tady právě vzniká mezera, kdy Česko má jen dva obránce, kteří hrají stabilně – Radka Gudase a Filipa Hronka.

Úspěchy na mezinárodním fóru?

Nejsou výsledkem toho, že má Česko nejlepší hráče. Ale naučilo se hrát turnaje, kde se daří trenérům (hlavně Radimu Rulíkovi a Patriku Augustovi) vybírat hokejisty, kteří plní roli v daném systému.

Soupeře, který složí sestavu z lepších hráčů, lze porazit.

Nejde však vsadit na to, že taková akce vyjde vždycky. Důkazem je třeba poslední mistrovství světa.

Ve čtvrtfinále Česko čelilo nadupaným Švédům. A když se v systému vyskytly individuální chyby, které neuhasil brankář v životní formě? Konečná. Postupuje soupeř.

O rok dříve na mistrovství světa v Praze se národní tým utkal se Švédy, kteří měli na soupisce obránce, jimiž Česko už v NHL nedisponuje. Každý z kvarteta Brodin, Hedman, Karlsson a Dahlin byl individuálně výš než nejlepší český zadák na akci Radko Gudas.

Na turnaji Rulíkův tým narazil i na Spojené státy. Disponovaly sedmi hráči s minimálně 50 body v NHL, Česko mělo jen tři.

Papírově – ani jeden zápas neměl národní tým vyhrát.

Přesto uspěl.

Zpětně můžete mluvit o štěstí, fenomenálním brankáři Lukáši Dostálovi, domácím prostředí, nebo kombinaci všech tří faktorů.

Největší váhu ale dávám tomu, že Radim Rulík měl k dispozici sestavu dýchající pro jeho systém, který ladí s asistenty Tomášem Plekancem a Markem Židlickým. Jakmile z něj jedna drobnost vypadne a rozhoduje individuální kvalita, šance na úspěch strmě klesají. Jako právě na posledním šampionátu.

Česko si buduje sestavu sebevědomých hráčů, kteří na velkých turnajích dovedou soupeře porazit. Ne porážet, ale někdy to vyjde.

Teoreticky by proces měl vést k tomu, že postupně vyroste několik silných generací, z nichž vždycky půjde složit skupina, která dovede uspět na mezinárodní akci.

Postupně se víc a víc ukazuje, jak medailové úspěchy českého hokeje jsou primárně založeny na systému a podřízení se mu.

Lepší cestu nabídnout nedovede a těžko se na tom příštích deset let něco změní.

Je v pořádku vidět situaci reálným pohledem. Na turnaji nejlepších proti nejlepším Česko outsiderem je, pokud by se mělo mluvit o nadějích na finále.

Současně je v pořádku říct, že má ambice zkusit obry porazit. Sem tam to vyjít může. Švýcarsko se s tímhle modelem dostalo dvakrát do finále MS, když to nikdo nečekal (2013 a 2018), pak ho všichni začali brát vážně.

Dánsko v květnu šokovalo svět, když porazilo Kanadu s Nathanem MacKinnonem a Sidneym Crosbym.

Ostatně ani nejslavnější vítězství českého hokeje v Naganu se nerodilo jinak. Nakonec zlaté mužstvo nemělo porazit Kanadu, USA ani Rusy.