Článek
Se svým bujným plnovousem a bohatou kšticí by do časů mánie kolem Beatles vizuálně dobře zapadl. A osud tomu chtěl, že si něco podobného skutečně sám zkusil.
„Na Pražský baseballový týden přijeli fanoušci z Japonska a když mě jedna paní uviděla, začala pištět, objímat mě. Brečela, když jsem se s ní vyfotil a podepsal jí kartu. Byl jsem z toho v šoku,“ pořád nechápe Ondřej Satoria.
Věcí k nepochopení je v jeho příběhu ostatně dost a dost.
A jejich soupis vyvrcholil, když mu minulý týden vestoje tleskal Tokyo Dome, baseballový chrám nad chrámy. Jako by fotbalista sklízel ovace na Camp Nou, jako by hokejistovi aplaudovalo plné Bell Centre v Montrealu.
Úžasná scéna, doják z filmu. Ale taky moment, kdy se vousáč Satoria zase jednou ošíval.
„Nejsem člověk, který by měl rád pozornost. A je jí teď hodně,“ říká. „Jsem normální chlap, který chodí do práce.“
Minulý týden Češi dokončili své vystoupení na mistrovství světa World Baseball Classic. Satoria proti domácímu Japonsku udržel nejlepší národní tým světa v roli nadhazovače na nule - a když pak nuceně musel vystřídat, skončil ohromující příběh z kronik českého sportu, neboť právě takto Satoria uzavřel svoji reprezentační kariéru.
Chlapík, co jako zaměstnanec firmy ČEZ každý všední den chodí na šestou do zaměstnání, se popasoval s hvězdami z žebříčků nejlépe placených sportovců planety. Před třemi lety na World Baseball Classic vynuloval v Tokiu japonskou superstar Šóheie Ótaniho, nejlepšího baseballistu současnosti - od té doby ho Japonci hltají.
Elektrikář? Inženýr? Ani jedno | Sport SZ
Na příběhu Ondřeje Satorii je jeho spojení civilního zaměstnání a skvělé baseballové kariéry logicky tahákem, zvlášť pro americká či japonská média. Už o něm psali: Elektrikář, dělník, elektroinženýr.
„Dělník se jmenuje jen jeden můj nadhoz,“ směje se. „Elektrikář nejsem, elektroinženýrem bych se vůbec netroufl nazvat. Moje práce se jmenuje technik řízení malých staveb.“
Pro ČEZ to obnáší seznam dlouhý jako z filmu Vesničko má, středisková. To máte: „Když někdo zažádá o připojení pozemku, žádost se dostane ke mně a kontroluju projektovou dokumentaci, protože budeme kopat do země, řeším rozpočet, technické provedení, kudy vše povedeme, s obci případné majetkoprávní problémy, pak dohlížím i na realizaci přípojky.“
A jakkoli to spáčům zní děsivě, jeden z benefitů pro něj představuje pracovní doba od šesti ráno do dvou odpoledne. „Vstávání nesnáším, ale pořád lepší si přivstat a být dřív doma, zvlášť když pak mám večer tréninky. Byla to volba z rozumu,“ vysvětluje.
„To jsem sáhnul Japoncům na boha,“ usměje se. Východní země baseball až uctívá a Ótani tam je za druhého císaře. Zdaleka nejen proto, že mu běží desetiletý kontrakt na 700 milionů dolarů.
Představa, že by hobby hokejista v zápase ubránil Connora McDavida a amatérský fotbalista z přeboru se prokličkoval obranou Manchesteru City, je možná krásná, avšak nereálná. Nestane se to.
Baseballista z ČEZu to dokázat může. Satoria je důkazem.
„Na tom, že je o mě zájem, vidím i příjemné věci,“ usmál se v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Doufám, že jsem pomohl zpropagovat baseball u širší veřejnosti, že to snad přiměje další děti, aby ho začaly hrát. A taky můžu povídat o své cestě. Někoho může inspirovat příběh o tom, jak se normální kluk dostal na světová hřiště.“
Baseball se v žebříčcích globální oblíbenosti sportů umísťuje v Top 10, podle odhadů ho sleduje kolem půl miliardy lidí, primárně v USA a v Japonsku. V zemích, jejichž obyvatelé Satoriovi stále zahlcují Instagram.
„Úplně rozdílné kultury, přitom je zajímavé, že mi od nich chodí dost podobné zprávy. Kluci, co v Americe hrají baseball jako já po práci pro zábavu, mi píšou, že jsem pro ně velká inspirace. Až si u toho pobrečím, když si uvědomím, co pro nějakého člověka na světě znamenám já, kluk z Ostravy,“ říká s nehraným dojetím. „To je ta největší odměna.“
A také největší poselství jeho cesty. Satoriovi je teprve 29 let, to není věk, v němž se opory loučí s národním dresem. Ale on má doma dvouapůlletého syna a za sebou desetiletku, kdy reprezentovat znamenalo vybrat si veškerou dovolenou a občas neplacené volno navrch.
„Čím dál víc mi začalo docházet, že jelikož baseball u nás není profesionální sport a neživíme se jím, tak mu už nejsem ochotný dávat všechno,“ říká. „Z Japonska jsme se vrátili po necelém měsíci a malý najednou šprechtí, už je schopný říct si, co chce. Je to hrozně pěkné. A já už o to nechci přicházet.“
Co je vůbec víc? Naprosto neobyčejné zážitky v podobě startů na World Baseball Classic, cestování po světě, bronzové medaile z mistrovství Evropy? Anebo zdánlivě obyčejný život, krušné vstávání na šestou, vycházka se psy, pohled na rostoucí ratolest a pak chvíle klidu s partnerkou, až potomek konečně usne?
Ondřej Satoria se loučí s reprezentační kariérou.
Satoria se rozhodl.
„Když jsem byl kluk, hrály se zápasy mezi hvězdami Major League Baseball a japonským nároďákem v Tokyo Dome. Napadlo mě, že kdyby někdy byla možnost, hrozně rád bych si tam proti Samurajům zaházel,“ použije přezdívku japonské baseballové reprezentace.
Jako když si kopete na vesnickém plácku a představujete si finále Ligy mistrů. Jako když se hokejista na zamrzlém rybníku vidí v NHL.
Se zásadním rozdílem - jeho snění se proměnilo v realitu. „Měl jsem obrovské štěstí, že se mi to povedlo hned dvakrát,“ dodá Satoria. „Někomu může připadat jako bláznovství končit ve 29 letech, ale já dosáhl na všechno, po čem jsem toužil. Všechno, co se kolem mě děje, mi lichotí, ale… Jsem obyčejný kluk a mám radši obyčejný život.“
Být baseballistou v Česku je specifická věc. Všichni reprezentanti se znají od mládeže, jsou kamarádi, po vypjatém zápase jdou v klidu na pivo. A taky spolu viděli svět. Satoria dodnes považuje za jeden z největších přínosů kariéry, že nahlédnul do chudinských oblastí Mexika či Kolumbie.
Viděl jsem, jak se lidé v Mexiku nebo v Kolumbii mají, a přesto jsou šťastní. U nás jsou všichni naštvaní a nadávají, přitom byli z Ostravy nejdál tak v Praze.
„Viděl jsem, jak se tam lidé mají, a přesto jsou šťastní. U nás jsou všichni naštvaní a nadávají, přitom byli z Ostravy nejdál tak v Praze,“ glosuje. „V tom mi sport otevřel oči. Na baseballu je krásné, že ho v Česku nedělá tolik lidí jako fotbal. Kdo baseball miluje a dá mu čas navíc, tomu se odmění i tímto způsobem. Šance dostat se na nejvyšší úroveň je pak velká.“
Ale stojí to čas. Dovolené. Drobné radosti všedního dne, na které nebyl prostor, když máte standardní zaměstnání, třikrát týdně trénink a v sezoně od pátku do neděle tři zápasy.
„Oběť to ale není. Řekl bych tomu investice do sebe sama. Čas navíc věnujete něčemu, co máte rádi, zlepšujete se,“ dodává Satoria.
Majitelé a manažeři firem mají nejen v Česku čím dál víc v oblibě lidi, kteří prošli vrcholovým sportem. Počínaje banálním konstatováním, které ale ve zpovykané době už není pravidlem - tedy, že chodí včas.
„Disciplínu musí mít každý z nás,“ přikývne Satoria. „Taky mi to hodně pomohlo v komunikaci s lidmi. Hraju týmový sport a i v práci jsme v oddělení jeden tým. Cestování mi dalo nadhled, možnost podívat se na spoustu problémů jinak a třeba je tím i vyřešit.“
Vedlejším produktem toho všeho je, že ho objímá radostí slzící Japonka, že mu s obdivem píší lidé z druhého konce planety.
„Sport totiž spojuje. Ať se děje, co se děje, sport mají lidi rádi, byl tu s námi odnepaměti. Vzpomeňte si, jak to vypadalo při hokejovém mistrovství světa v Praze, kde jsme vyhráli. I tak rozdělená společnost se v čase turnaje spojila, to je jasný důkaz,“ vyzdvihne Satoria.
S baseballovou reprezentací zažil obdobná - byť menší - vzepětí fanouškovské hrdosti, hlavně při dvou účastech na World Baseball Classic v Japonsku. Pro něj osobně je však víc bronz z loňského ME v Rotterdamu.
Ondřej Satoria si v Japonsku užil snové loučení s reprezentací.
Je krásné být součástí příběhu o českých dříčích, co se utkají s dolarovými milionáři, ještě krásnější je však stát na stupních pro nejlepší.
„Nechci nijak dehonestovat hodnotu míčku, kterým jsem vystrikeoval Ótaniho, ale bronzová placka je můj nejcennější artefakt. Nosím ji všude. Do práce, na hory, v batohu, když jdu na bouldering, měl jsem ji i teď v Japonsku,“ líčí. „Bude pořád u mě a věřím, že ji jednou předám synkovi a vysvětlím mu, co pro český baseball znamenala.“
Odstartovala boom a nemá to být konec, naopak. Češi mají před sebou další smělý cíl, postoupit na olympiádu v Los Angeles 2028 - baseballový turnaj v USA, to je absolutní tahák. Pořád ovšem ne dost velký na to, aby změnil Satoriovy plány.
„Člověk nemůže mít všechno, ne?“ usměje se. „Jsem za všechno ohromně vděčný, neříkám, že bych nechtěl na olympiádu, přesto jsem spokojený. A byl bych hloupý, kdybych se po tak emotivním finiši v reprezentaci do ní zase vracel.“
Bývalý elitní squashista a dnes manažer českých sportovních hvězd Jan Koukal používá platný příměr, že vrcholový sportovec je jako krizový manažer - krize v kariéře přicházejí každý den. Fyzické, mentální, motivační.
„Já měl krizi každý nadhoz,“ pobaveně praví Satoria. Tohle se má změnit, až vyběhne do extraligových duelů za Arrows Ostrava: „Čekám víc klidu, víc radosti, méně tlaku. Hlavně potřebuju víc času na rodinu - a až skončím s baseballem úplně, i na jiné aktivity.“
Třeba na své milované vandrování po horách. Možná na Islandu. Možná jednou i ve vysněné Patagonii, pokud na to našetří.
„Musím živit rodinu, nestojí mi za to přijít kvůli ročnímu profesionálnímu dobrodružství někde v zahraničí o práci, v níž mám na Ostravsko nadstandardní plat,“ zdůrazní. „Je to moje domovina, chci tady žít. Jestli jsem patriot? Řeknu to po našem - kurevský.“
Ostřejší výraz lze muži z rázovitého severu jistě odpustit. Ostravsko je své.
„Použiju větu od Štěpána Kozuba: Všichni jsou tady tak krásně upřímní, že když vás mají rádi, tak vám to dají najevo. A když vás rádi nemají, tak vám dají po hubě,“ tlumočí Satoria.
Na poznámku, že on je teď s jistotou ten první případ, pouze zakroutí hlavou. A dává svému příběhu stylově klidnou pointu: „I když mi to nikdo nevěří, já jsem tady dál úplně inkognito. V Ostravě ani v Česku mě ve skutečnosti nikdo nepoznává. Mám zase svůj klid a mír.“
