Kde začíná zóna smrti. Zpověď horolezce, který už na Everest nechce

Opět to byl prvovýstup, znovu alpským stylem jen ve dvojici. Mára Holeček to ani jinak neumí a nechce. Osmitisícovky ho nelákají.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy krátce po návratu z Nepálu hovořil o svém úspěšném pokusu i postoji k dnešnímu lezení v Himálaji.

Jaká je hora Sura Peak?

Já si ji našel jako všechny ostatní kopce. Musí se mi líbit, musí to být krásná hora. Tím to vždycky začíná. Když je hezká, učaruje mi a pak řeším detaily.

Třeba to, že je o ní minimum informací. Himálaj je gigantický, dvakrát delší a širší než alpský hřeben, těch kopců jsou mraky. Kolem této hory přitom chodily generace výborných lezců.

Nakonec jsem našel, že tam vylezli z jedné strany Japonci v roce 2019. Ale taky jsem zjistil, že mám šanci to vylézt jinudy, severozápadní stěnou, kde je převislá horní pasáž hory.

Jak těžký byl výstup ve srovnání s tvými předchozími horami?

Překvapilo mne, že to není vylezené. Ale chápu to. Jeden z faktorů, proč to nebylo vylezeno, je výška – má to „jen“ necelých 7000 metrů. Je to tedy kopec střední. Ale zároveň hodně složitý, problémový. Stojí moc úsilí, a proto si myslím, že tam lidi nebyli. A proto je taky dobře, že se nám to povedlo.

Každý kopec si vybírám s nějakou představou a zkušenostmi. Hledám výzvu. Provokativní, krásné cíle, to, co je pro mne zajímavé. Ale musím přemýšlet, jak to dám nebo zda to vůbec dám. A pak z toho musím udělat zázrak.

Psal jsi, že tentokrát nebylo moc sněhu…

Někdy může být více sněhu, ale zase pak hrozí pády lavin. Někdy je to příznivé, někdy horší. Pro mne to bylo lepší i horší, ale zároveň v předpokládaném souladu s mou představou. Když není tolik sněhu, vylézají kameny a hora vypadá jako stádo vyhladovělých koní, jsou vidět žebra, kyčle.

Nepřišly zlomyslnosti jako velké změny počasí. Až polezeme jen po skalách, tak to bude lepší. Ale pozor, málo sněhu ještě neznamená menší chlad. Pro mne platí: srovnej se s tím, co tam je, nauč se s tím pracovat. To je tak jediné, co se s tím dá dělat. Kdyby to někdo lezl po mně přesně v mých stopách, tak to poleze vždy v jiných podmínkách.

Jsi na svých expedicích svědkem klimatických změn?

Letošní sezona byla hodně suchá a osobně si myslím, že přichází suché období. Že monzunový čas nepřinese tolik sněhových srážek. Historicky už to ale bylo i dřív. Naše planeta má prostě nějaký biorytmus.

Když to srovnám s dobou Reinholda Messnera před nějakými 50 lety, tehdy bylo daleko víc sněhu. Změnilo se to hodně za pár generací a nás to překvapuje.

Ale člověk nemusí nutně všechno sám ovlivňovat. Za posledních 100 000 let třeba zmizel ledovec z Alp hned šestkrát.

Má taková hora pro lezce výhodu v tom, že se nepohybuje v tzv. zóně smrti, tedy nad 8000 metrů?

Co je vlastně zóna smrti? Ve výšce Sura Peaku už lidi dávno nežijí, ti poslední jsou ve výškách kolem 4000 metrů. Čím je tam člověk déle, tím rychleji odchází jeho energie. Se stoupající výškou je to rychlejší. Ale od 5000 metrů jsi mrtvola, kdybys tam měl žít. Navíc na Sura Peaku bylo v noci –20. Dýchání i tam je extrémní. Všechno je o energii. Na osmitisícovky se chodí rychleji, tady lezeš pomalu a jsi v té nižší výšce delší dobu. I tady umíráš na ztrátu energie.

Jak jste si sedli s tvým parťákem Matějem Bernátem? Co je vlastně pro to partnerství v horách nejdůležitější?

Nemůžeš tam vzít nazdárka. Mladí mají v sobě jednu velkou výhodu – přetékající pohár energie. Nemají negativní zkušenosti a mají chuť. Když ten potenciál chytneš, tak jim něco předáš. Mají šanci odrazit se z tvých zad a běžet dál.

Má to mnoho rozměrů. To mládí je bezva a strašně mi i v expedici pomůže. A samozřejmě je dobré, když narazíš na správné týpky. Dá to větší šanci.

Když najdeš zkušeného člověka, tak ti dá výtah. Jako když jsem lezl se Zdeňkem Hrubým. On přinesl nádherný mezilidský intelektuální rozměr. Neměl takovou výkonnost jako já, ale vyhovovali jsme si. Já jsem mu v té výkonnosti pomohl.

S Matějem to bylo tak, že největší lezeckou zátěž jsem odtáhl já. Ale tam, kde to bylo v bezpečné zóně, okamžitě převzal otěže. Vzal si to za své. To je obrovská pomoc.

Zvládl bravurně sestup. Šli jsme po hřebeni, který strmě padal na obě strany. Byla tam místa, kde jsme terén museli číst a být opatrní. Jeden špatný krok a všechno by bylo špatně. Musíš dělat přesné kroky. Když tohle jeden projde jako první, tak pro druhého už je to lehčí.

Takže vy jste nešli každý na vlastní pěst, jak to bývá třeba na Everestu?

Vždy jdeš na vlastní pěst, ale tady se navážeš, je to důležitá vzájemná podpora. Lezli jsme i dolů ten 70% svah s cepíny, byli jsme navázaní a nesměli jsme jeden druhého strhnout. To lano je jak pupeční šňůra, je důležité i pro psychiku. Společné vědomí, společný zážitek, zodpovědnost.

Mimochodem, to, co lezeš ty, je úplně něco jiného, než jsou ty komerční expedice třeba na Everest? Dá se to srovnat?

Nedá. Je to úplně jiné. Jeden z posledních, kdo to lezl jako výzvu, byl Reinhold Messner. Tam už nic nerozvíjíš.

Vadí ti, že lidé dnes lezou po stovkách na Everest?

Ne, nevadí mi, že tam lezou. Vyleze to za sezonu 700 lidí, ale Everest je obrovský, má velké rozměry. Mně vadí, když někdo zdolání vrcholu definuje jako velký výkon. S pravým lezením se to dávno rozešlo. Kvůli tomu, že tam umírají lidi, má to punc dramatičnosti. Že to je něco, že o něco běží. Ale ti lidi velmi často hrají s vlastním životem divnou hru. To je ruleta se životem.

Podobně se to děje i na K2 a počty lidí se budou zvyšovat na dalších kopcích. Je to jako fetiš. Naštěstí je Himálaj obrovský.

Bohužel ze všech těch peněz, které tam expedice přinesou, jde jen minimum místním lidem. Nejvíc peněz odteče zpět do bohatého vyspělého světa.

Co říkáš výkonům Nirmala Purdži, který zdolal všech 14 osmitisícovek za pouhých šest měsíců?

Nelíbí se mi to. Purdža ty hory oblétal, nechal se vyvážet, kam až to šlo, helikoptérami. Devalvoval to. Reinhold Messner oproti němu udělal těch 14 vrcholů tak, že to z valné většiny byly prvovýstupy. Přidával hodnotu, zlepšoval styl. Řekl, že to lze vylézt bez kyslíku. Když to chceš opakovat, tak to musíš udělat v jeho stylu a ještě to vylepšit.

Ale Purdža tomu nic nepřidal. Všechno pokazil, vzal si kyslík, před ním běželi další šerpové, kteří mu vše připravovali, a on to prostě jen oběhal. Je to špatný příklad do budoucna a slepá cesta. Neschopnost vymyslet něco jiného.

Jak vlastně vypadala vaše miniexpedice?

Byli jsme my dva s Matějem a přidal se k nám Pavel Hodek, bývalý šéf rozhodčích hokejové extraligy. Šel s námi do základního tábora, jakoby na trek, na místo, kde nejsou lidi. A trochu dohlížel na tři nosiče, kteří s námi šli do základního tábora.

Co jste pak dělali s odpadky?

Ty právě odnášejí ti nosiči, ale stejně je pak zahodí vedle v údolí. Už sice existuje spalovací pec, ale tam se spálí jen desetina odpadků. My si myslíme, že v Himálaji to po nás uklidí, ale v Nepálu neexistuje odpadové hospodářství. A kvůli penězům, které tam cpeme, jen bobtná administrativa.

Jaké jste měli spojení se světem?

Já měl satelitní telefon pro spojení s Alenou Zárybnickou kvůli předpovědi počasí a s přítelkyní Klárou. Dá se tím i teoreticky přivolat pomoc. Jednou jsme tak volali helikoptéru na Baruntse. Ale nikdy není zaručeno, že tě vyzvednou.

Co ve stěně jíte a pijete?

Není to tak složité. Já měl bramborovou kaši a do toho uherák. Někdy mám slaninu, protože nezmrzne a rozpouští se postupně. Nejsou to rychlé cukry, ke kterým navíc musíš pít. Většina energetických tyčinek a gelů způsobí překyselení žaludku a to je to poslední, co lezec potřebuje.

K pití mám lahev, v ní si vždy roztopím sníh a do toho rozmíchám šumák.

Čaj si neděláš?

Čaj ne, nahoře se už nedá uvařit. Takže spíš piju vlažnou vodu ze sněhu se šumákem. Aspoň vlažnou, protože tělo nesmím podchladit, nesmím ztrácet teplo.

Jak chodíte na záchod?

Čurám do lahve, kterou si pak dám na nohy, protože zahřeje. Na velkou se nahoře moc nechodí. Tělo je v obrovském zápřahu, peristaltika se zpomalí a organismus je schopný vstřebat maximum. Za pět šest dní jdu možná tak jednou. Je tam obrovský energetický výdej. Nemusím ani nic dělat a přicházím o energii už proto, že rychle dýchám. A co teprve, když se začnu hýbat.

Jak se tam člověk cítí?

Jsem pořád utahaný. Při alpském stylu lezení prakticky nemám šanci zkoušet to dvakrát. Tvrdé lezení vyčerpá.

Zhubneš hodně?

Přijdu o víc než deset kilo… Ale není složité se brzy dojíst.

Dá se vaše lezení nějak srovnat třeba s lezením Adama Ondry? Nebo jsou to úplně jiné disciplíny?

Adam Ondra ve skalách není tak opuštěný. Ale pořád se snaží posouvat limity. Je to jinak sportovně založené. Ale čím mám lepší dovednost na skalách, tím větší mám šanci uspět a míň narážím na své limity. Adam si ale může vybrat ideální den, může to zkoušet několikrát. To já nemůžu. Za rok mám dva, maximálně tři pokusy.

Proč ses rozhodl pro prvovýstupy, pro alpský styl lezení?

Od začátku jsem si řekl, že největší zábavou je hledání vlastních cílů a jejich realizace. Nelze kopírovat Monu Lisu…

Jak dlouho může člověk lézt takhle náročně? Kdy poznáš, že ty největší věci už nedáš? Kdy se to láme?

Je to jednoduché, nad tím nemusíš složitě přemýšlet. Tělo si řekne, bude se měnit a najednou to neudýchám. Výkonnost se ztratí. Teď třeba nemám už tu výbušnost, ale pořád mám vytrvalost a znalost prostředí. Ale nebudu chtít věčně strádat. Nebude mi vadit, když si pak snížím cíl. To nejde dělat donekonečna. Tělo mám zhuntované a nechci ani donekonečna omrzat. Až to skončí, nebudu nijak frustrovaný. Je to, jako když přichází stáří. Každé období má nějaké kouzlo.

Kdybych chtěl vylézt Everest a měl dost peněz zaplatit šerpy, zvládl bych to po nějakém tréninku?

Byl jsi už někdy hodně vysoko, máš nějaké zkušenosti?

Ne, jen na Mont Blancu…

Tak to nestačí, Mont Blanc je něco úplně jiného. Chceš nějaký zážitek, ale nemáš o tom ani ponětí. Nemáš žádnou zkušenost. Cokoli se tam nahoře pokazí, nevíš, co s tím máš dělat. Jsi odkázaný a investuješ svůj život do lidí, které jsi nikdy neviděl.