Hlavní obsah

Sport, který stmelil nepřátele. Čína a USA si připomínají 50leté výročí

Foto: Profimedia.cz

Snímek z roku 1971. Čínský hráč stolního tenisu Jang Žuej-chua si potřásá rukou s Američanem Dickem Milesem.

Reklama

17. 4. 19:25

Představa přátelství mezi USA a Čínou se dnešní optikou jeví skoro jako utopická. Je tomu však 50 let, kdy se prolomily ledy, a zdálo se, že dvě mocnosti našly společnou řeč. U pingpongového stolu.

Článek

Psal se rok 1949 a otěže nově vzniklé Čínské lidové republiky přebral Mao Ce-tung. Vztahy se Spojenými státy zahalovala propaganda studené války, obchodní embarga a diplomatická mlčení. Společná setkání probíhala akorát na bitevním poli během korejské války. Oficiální americká delegace na půdu Čínské lidové republiky, kterou USA neuznávaly, nevstoupila více než 20 let. Prolomit ledy se podařilo až po náhodném setkání dvou hráčů stolního tenisu a výměně obrázku z hedvábí za tričko s textem kapely The Beatles.

Na pozadí zuřící studené války udržovala Maova republika vztahy s protivníkem USA, Sovětským svazem. Spojené státy stály na straně Čankajška, který po prohrané občanské válce prchnul na území dnešního Tchaj-wanu. Poslední kapkou pro vztah dvou komunistických zemí se ale stala invaze sovětských vojsk do Československa v roce 1968, kdy se potenciálního rizika ze strany Sovětů začal obávat i Velký kormidelník Mao.

O rok později do amerického prezidentského křesla nastoupil kdysi velký odpůrce čínského režimu, Richard Nixon. Aby naplnil předvolební sliby o stažení vojsk z Vietnamu, věděl, že přátelství s Čínou bude nevyhnutelné. Do té doby nepředstavitelná myšlenka na spojenectví mezi přirozenými nepřáteli se začala jevit jako logická a schůdná cesta.

„V roce 1971 otevřel Richard Nixon a Henry Kissinger vztahy s ČLR v rámci triangulární logiky Studené války. Čína byla tehdy zbídačená země se silně represivním režimem na vrcholu Kulturní revoluce, ale pro USA představovala strategického spojence proti SSSR,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy ředitel projektu Sinopsis Martin Hála.

První americkou delegací, která od založení Čínské lidové republiky oficiálně vstoupila na území Mao Ce-tungovy Číny, se nečekaně stal pingpongový tým.

O historické velikosti události svědčí například i její filmové zapracování do filmu Forrest Gump. Tom Hanks se v hlavní roli stal jedním z členů pingpongové delegace. „Myslel jsem, že mě pošlou zpátky do Vietnamu, ale rozhodli, že přispěju k porážce komunistů tak, že budu hrát ping pong. Někdo řekl, že máme ve svých rukou světový mír,“ říká ve filmu fiktivní postava Forresta Gumpa.

Let It Be

Pozvání amerických hráčů do Číny přitom předcházela více méně náhoda. Během světového šampionátu ve stolním tenise v japonské Nagoji jeden z amerických hráčů, devatenáctiletý Glenn Cowan, po tréninku nastoupil do autobusu vezoucí čínskou reprezentaci. Čínští hráči se k němu chovali značně odměřeně, přece jen v tehdejší Číně nebyly slogany hlásající pád amerického imperialismu a Spojených států jako nepřátel ničím neobvyklým. Přesto však na palubě autobusu vzniklo přátelství.

Nejurostlejší hráč týmu, Čuang Ce-tung, ke Cowanovi přistoupil, potřásl mu rukou a prostřednictvím tlumočníka se s ním dal do řeči. Nakonec mu dal dárek - snímek čínských hor Chuang-šan na hedvábné desce. Cowan, který sám sebe tehdy popisoval jako hippie, Čuangovi druhý den laskavost oplatil a dal mu tričko zdobené symbolem míru s textem The Beatles „Let It Be“. Milý incident zachytili fotografové a dobrá vůle mezi dvěma soupeři se brzy stala tématem celého turnaje.

Foto: Profimedia.cz

Ze sportovce diplomatem. Na snímku čínský hráč stolního tenisu Čuang Ce-tung.

Ačkoli měli čínští hráči na mistrovství v roce 1971 přísný zákaz komunikace s americkým týmem, nově vzniklého přátelství využil Mao Ce-tung jako politické příležitosti. „Čuang Ce-tung není jen dobrý stolní tenista,“ poznamenal, „je také dobrým diplomatem.“ O několik dní později, když se americký tým připravoval na odjezd z Nagoji, Mao šokoval svět nabídkou americkému týmu na zastávku v Číně. Tu po konzultaci se svým velvyslanectvím američtí hráči přijali. „Byl jsem stejně překvapen, jak jsem byl potěšen,“ napsal později prezident Nixon ve svých pamětech. „Nikdy jsem nečekal, že se čínská iniciativa uskuteční prostřednictvím pingpongového týmu.“

První kontakty mezi Čínou a USA tak namísto diplomatických kruhů probíhaly v podstatě ve sportovních halách.

Americký pingpongový tým ani nebyl nijak zvlášť úspěšný. Mužská sestava se v té době držela na 24. místě na světě. Většina hráčů si na cestu na mistrovství musela shánět sponzory či půjčovat peníze. Číňané tak ve jménu přátelství údajně záměrně několik her prohráli.

Pingpongová diplomacie

50. výročí neočekávané cesty, která vešla do dějin jako pingpongová diplomacie, připadá na 10. dubna. Podle analytiků byl tento pingpongový turnaj prvním zlomem ve vztahu mezi Čínou a Spojenými státy. V roce 1971 se tak zdálo, že vítr vane správným směrem.

O několik dní později se tak ze sportovců nechtěně stali nejdůležitější američtí diplomaté na světě. Západní novináři je sledovali na každém kroku a sportovci začali působit také jako korespondenti novin a časopisů.

Tým tehdy strávil 10 dní cestováním po Kuang-čou, Pekingu a Šanghaji, navštěvoval památky a poznával zvyky Číňanů. S americkými hráči bylo zacházeno jako s hodnostáři, dostávalo se jim značné pozornosti a dobrého jídla. Celou událost ale neustále doprovázel přízrak studené války.

Během jednoho z mezipřistání si předseda týmu Graham Steenhoven všiml, že na zeď vyzdobenou nápisem „Down With the Yankee Oppressors and their Running Dogs“ („Pryč s utlačovateli a jejich běžícími psy“ - termín „imperialistický běžící pes“ používal Mao Ce-tung pro označení spojenců kontrarevolučních imperialistických sil, pozn. red.) byl vyvěšen banner „Welcome American Team“ („Vítejte, Američané“).

Členové amerického týmu opouštěli Čínu 17. dubna jako mediální hvězdy. Ještě před návratem prezident Nixon oznámil, že USA zmírňují své cestovní zákazy a obchodní embarga vůči Číně. Americká a čínská vláda brzy zahájily vzájemnou komunikaci. V červenci podnikl americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger tajnou cestu do Pekingu.

„Míček, který pohnul světem“

Z pingpongové diplomacie těžily země i v následujícím roce. V reakci na americkou cestu vyslali po osmi měsících svůj tým stolního tenisu do Spojených států na turné i Číňané. Ještě větší senzaci způsobila návštěva lidové republiky Richarda Nixona v únoru 1972, která znamenala vůbec první oficiální cestu svého druhu v americké historii. V rámci osmidenní cesty, kterou Nixon nazval „týdnem, který změnil svět“, se setkal s tehdejším premiérem Čou En-laiem a předsedou Maem a podnikl tak první kroky k normalizaci americko-čínských vztahů.

K vývoji tímto směrem přispělo i hlasování na půdě OSN v roce 1971, kdy bylo dovoleno Čínské lidové republice vstoupit do organizace, čímž nahradila Tchaj-wan.

Když na návštěvu o několik měsíců později vzpomínal Nixon, poznamenal, že čínští vůdci „měli velkou radost, když mi připomněli, že výměna pingpongových týmů zahájila průlom v našich vztazích. Zdálo se, že si užívají prostředek k dosažení výsledku téměř stejně jako samotný výsledek.“ Metaforu si neodpustil ani tehdejší premiér Čou En-lai: „Náš velký vůdce Mao rozpohyboval pingpongový míček a pohnul světem.“

Zpátky na začátku

Padesát let poté se však zdá, že po přátelství nezbylo ani památky. „Spojené státy prošly za poslední půlstoletí třemi velkými fázemi vztahů s Čínou, aby se teď vrátily zase na začátek - jen v mnohem horší pozici,“ říká pro Seznam Zprávy Martin Hála.

„Po konci Studené války v roce 1989, resp. 1991, a po krátkém šoku z krvavého potlačení demonstrací na náměstí Tchien-an-men, se USA přiklonily od konce 90. let k politice ‚Engagementu‘, tedy rozvíjení hospodářské, a částečně i politické spolupráce s Čínou. Politika Engagementu stála na předpokladu, že hospodářský rozvoj v Číně, a její užší kontakty se Západem, povedou postupně k liberalizaci poměrů v zemi a jejímu konstruktivnímu zapojení do systému mezinárodních vztahů,“ říká Hála a dodává, že Čína využila politiky Engagementu dokonale, ale jinak, než si představovali v USA.

„Uplatněním levné pracovní síly a masivního transferu technologií dosáhla prudkého hospodářského, ale i mocenského růstu, aniž by přitom opustila svůj leninský systém vlády jedné strany. S nástupem Si Ťin-pchinga v letech 2012-13 začalo být zřejmé, že předpoklady Engagementu byly liché, a v roce 2017 přešly USA do třetí fáze, strategické konfrontace. Vzájemné vztahy se tak v podstatě vracejí před rok 1971. Stejně jako se ČLR v mnoha směrech vrací k pravověrnému maoismu, jen na kvalitativně vyšší úrovni po využití všech možností předchozích dvou desetiletí volného přístupu na americké trhy a k americkým technologiím.“

50leté výročí letos připomněl čínský velvyslanec v USA Cchuej Tchien-kchuej výzvou k oživení přátelského ducha. „Obě strany by měly zdědit a rozvíjet ducha pingpongové diplomacie vzájemného respektu a hledat společnou řeč při vyhlazování rozdílů,“ uvedl Cchuej a připomněl citát o malém míčku, který rozpohyboval planetu.

Nezapomněl však zkritizovat americkou stranu, která je dle něj „posedlá ideologickým předsudkem“, který brání kulturním výměnám mezi oběma zeměmi.

Vztahy mezi USA a Čínou jsou tak opět na bodu mrazu. Přísnou protičínskou rétoriku, kterou prosazoval Donald Trump, svým způsobem převzal i Joe Biden. Bidenova vláda důsledně charakterizovala vztah jako „konkurenční“ a obě země tak pokračují v roztržkách o Tchaj-wan, Sin-ťiang, Hongkong a technologický rozvoj.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované