Článek
Z televizních záběrů to poznat nepůjde, na sjezdovce bude sněhu dost. Zima jako nutná kulisa zimní olympiády ale opravdu bývala jiná – a není názornější ukázka než návrat v čase na stejné místo.
V italské Cortině d'Ampezzo se už jednou na olympiádě závodilo, shodou okolností přesně před 70 lety. Nikdo tehdy nemusel řešit, jestli bude mrznout. Únorové teploty se v průměru pohybovaly kolem poctivých sedmi stupňů pod nulou a sníh byl samozřejmostí.
Dalo by se říct, že teď se přece máme radovat a starosti hodit za hlavu. Vždyť přece začínají „hry“, tak proč kazit sportovní svátek řečmi o nepěkných věcech, jako je klima nebo třeba válka. Stejně tak by ale šlo říct pravý opak. Protože na stole jsou tak jasná čísla, že zkrátka nelze odolat.
Dobře se jich chopil americký badatelsko-osvětový institut Climate Central. Sběru dat o klimatické změně se věnuje dlouhodobě a k návratu her do Cortiny přinesl přehledný a srozumitelný seznam zdrcujících poznatků.
- Od roku 1956 stoupla průměrná únorová teplota v Cortině o 3,6 stupňů Celsia. Laikům to může připadat jako nic, ale když se použije populární analogie s teplotou lidského těla, posun rázem vypadá jinak. Tři stupně jsou opravdu hodně.
- Skok je velký, i když se data očistí o extrémní výkyvy jednotlivých let. Zima byla v roce 1956 i na tehdejší poměry velmi tuhá, ale i když se tento jeden výjimečný rok vynechá, oteplení je značné – o 2,7 stupně (viz graf).
Zdroj: Climate Central, Fakta o klimatu.
- V Cortině je dnes o 41 mrazivých dní v roce méně než v roce 1956 (v dekádě 1956-1965 bylo v Cortině 214 dnů, kdy teplota klesla pod nulu, v posledních deseti letech už jich bylo jen 173). To znamená pokles o 19 procent. Anebo – pro lepší představu – měsíc a půl zimy je pryč.
- Průměrná výška sněhu v únoru klesla o 15 centimetrů (mezi roky 1971 a 2019).
- Další návrat do Cortiny už nejspíš nebude možný. A nejen do Cortiny. Budou-li klimatické trendy pokračovat jako doposud, počet míst způsobilých k pořádání zimní olympiády do roku 2050 klesne z 93 na 52 (kritériem analýzy je, že je na místě alespoň 30 cm).
- Ještě víc tento problém vynikne optikou paralympijských her, které musí čekat, než olympiáda skončí. Bere-li se jako měřítko březen, hrozí do roku 2050 zúžení počtu přijatelných lokalit z 93 na 22.
Koneckonců není třeba jezdit do Alp. Kdo nechce strkat hlavu do písku, musí vidět klimatickou změnu i na českých horách, nehledě na jiné lokální projevy, jako jsou větší letní vedra, povodně nebo proměny v chování zvířat a rostlin.
Globální oteplování dávno není jen abstraktní vědecký koncept nebo téma pro aktivisty přilepené k silnici. V Cortině ho vidíme v přímém přenosu, nasvícené olympijskými reflektory. Ze současných minus dvou stupňů je k hrám na blátě už jen kousek.
Nikdo neříká, že je na místě televizi vypnout a hry bojkotovat. Sláva vítězům, čest poraženým. Srovnání roků 2026 a 1956 je ale jasnou fackou všem, kteří se stále snaží tvářit, že se vlastně nic neděje.
Nabízí se vzít olympiádu jinak, než byla původně zamýšlena. Jako reklamu – ne na idylickou zimu, ale naopak na to, že zima mizí. Jednou za čtyři roky se dívá celý svět. Z pěti barevných kruhů se v Cortině stává výstražná značka, že je třeba něco dělat.
