Kanaďanka zkusí dovést Češky k medaili. Chce ženy v NHL

Hráči NHL se teprve chystají na cestu. Fanoušci netrpělivě čekají na informace o marodech. Přesto se už hokejový turnaj v olympijském Miláně rozjíždí.

První o medaile zabojují ženy. Jejich turnaj se stal pevnou součástí her. Na zápasy Češek zbývají jednotky lístků, bude vyprodáno.

A ze střídačky je povede Carla MacLeod. Kanaďanka, která věří, že ženy patří i do NHL. Představí se vám.

Nagano jí změnilo život.

Ne, nevzhlédla se v Dominiku Haškovi ani Jaromíru Jágrovi.

Idol už dávno měla. Nosil číslo 99 a v době jejího dětství ikonický dres Edmontonu Oilers.

Ostatně zvěčněn v těchto barvách visel Wayne Gretzky v pokoji malé hokejistky. Holky. Hokejistky. I v Kanadě na konci osmdesátých let výjimečný úkaz.

Zpátky do Nagana 1998.

Kromě bájného triumfu maličké země ze středu Evropy se v olympijském Japonsku odehrála ještě jedna hokejová událost. Poprvé nastoupily do turnaje zaštítěného pěti barevnými kruhy ženy. Carla MacLeod si přesně vzpomíná, kdy se o tom dozvěděla.

„Kanadské zimní hry, je to taková malá národní olympiáda pro sportovně nadané děti. Konala se zrovna koncem zimy 1995, v poslední rok, kdy jsem hrála klučičí hokej. Vybrali mě do holčičího týmu Alberty, kde většině spoluhráček bylo kolem sedmnácti osmnácti let.

Já mezi ně dorazila coby dvanáctiletá sedmačka.

Tehdy se ke mně taky dostala zpráva, že na olympijských hrách v roce 1998 se poprvé objeví i ženský hokej. Jen ta samotná informace mě nadchla.

Už jsem začínala tušit, že za Oilers asi nakonec hrát nebudu, ale teď jsem před sebou najednou měla jiný sen. Reálnější. Co jsem se vrátila domů, začala jsem si nacvičovat svůj autogram a kreslila všude olympijské kruhy.“

V Naganu reprezentantky javorových listů selhaly podobně jako muži. Prohrály finále s USA 1:3. Na žádném velkém turnaji se jim to nestalo, v důležitých zápasech zpravidla bezpečně vítězily. Až teď měly na krku místo zlata jen stříbro.

Ale také motivaci. A uznání.

Na olympiádě hokejistky dlouho nikdo nechtěl. Argumenty byly jednoduché: „Nemáte mistrovství světa. Ženský hokej je okrajový sport s malou základnou.“

První, neoficiální světový šampionát se konal roku 1987 a byl pouze pro týmy schopné financovat cestu do Toronta.

Zúčastnily se výběry Kanady, provincie Ontario, USA, Švédska, Nizozemska, Japonska a Švýcarska. Švédky jen díky finanční pomoci legendárního obránce Börjeho Salminga.

Vyhrály Kanaďanky, druhé byly… Kanaďanky z Ontaria. I tak to byl úspěch a o tři roky později už oficiální ženský šampionát uspořádala IIHF.

V Naganu byla na ženy průměrná návštěvnost 4806 diváků, na velké finále přes osm tisíc. O místě v programu her najednou nebylo pochyb.

V Turíně roku 2006 si už zahrála i Carla MacLeod a jedním z největších vítězství celého čtyřletého procesu bylo dostat se do nominace.

„Ale i tak, když jsem v Turíně vešla do olympijské vesnice, i já jsem si pro sebe řekla, že TOHLE je ono. Tohle je to, po čem jsem tak toužila. V paměti mi taky navždycky zůstaly zahajovací ceremoniály, na něž jsem jako malá unešeně koukala a najednou jsem sama byla jedním z těch sportovců pochodujících před zraky celého světa. To byl ten můj štípněte mě někdo moment, kdy jsem se potřebovala ujistit, že se to opravdu děje. Tam jsem na chvilku vystoupila ze své zodpovědné role, že jsem přijela, abych co nejlíp hrála hokej, a prostě jsem si jenom vychutnávala, že toho celého můžu být součástí.

Nezapomenutelný byl taky můj první zápas na olympiádě, který jsme v Turíně hrály s domácími Italkami. Ony se dotkly puku ve vlastní třetině a lidi na našlapaných tribunách jančili, jako by daly gól. Žasla jsem, co olympijská atmosféra dokáže.

Jinak je to od počátku mezinárodního ženského hokeje ohledně souboje o zlato v podstatě jen záležitost Kanady a USA. A my za našich časů po všech vzájemných měřeních věděly, že když proti Američankám zahrajeme náš nejlepší zápas, zlato bude naše.“

V turínském finále to bylo jinak. Kanaďanky musely porazit Švédky. Zvládly to. S vědomím, že další čtyři roky budou čekat na místo v záři reflektorů.

Na domácí olympijské hry ve Vancouveru.

„Už se zlatou medailí na krku v Turíně jsem si říkala: OK, tak tohle pojďme zvládnout ve Vancouveru.

Sama sobě jsem slíbila, že udělám, co bude v mých silách, abych tuhle výjimečnou událost mohla zažít. I z mého okolí byl znát velký tlak, že by bylo skvělé, abych toho celého byla součástí. Nesměla a nechtěla jsem zklamat.

Byla to fakt konstantní a dlouhodobá tíha na zádech, kterou jsem tak úplně nesetřásla ani tím, že jsem se do nominace opět dostala. Chtěla jsem si užívat zápasy, ale stejně mi někde vzadu v hlavě rezonovalo, že nejsem stavěná na to, abych tenhle tlak zažívala další čtyři roky.

Zlato se nám nakonec získat povedlo a já se sama sebe asi po měsíci zeptala: „Znamenala by další zlatá medaile“ – a to nám ji nikdo samozřejmě negarantoval – „nějakou změnu pro můj život?“

Odpověď byla velmi jednoduchá: „Ne.“

Dokázala jsem, po čem jsem od dětství toužila. Byla jsem hrdá na to, čeho jsem mohla být součástí a co jsme jako tým zvládly. Ale nepotřebovala jsem víc. Cítila jsem se naplněná a taky svým způsobem unavená. Ukončit hráčskou kariéru bylo vlastně velmi jednoduché. Navíc – co mohlo překonat tenhle zážitek? Vyhrát domácí olympiádu, odejít z vlastního rozhodnutí jako vítězka? Jako součást nejlepšího týmu světa?“

Konec znamenal nástup do práce.

Ne, ani dvojnásobná olympijská šampionka si nemohla hraním hokeje naspořit nadýchaný finanční polštář.

O to víc se Carla MacLeod snažila, aby její nástupkyně tuhle šanci dostaly.

S olympijskými artefakty obcházela kanadské školy, motivovala děti ke sportování. Předávala nadšení, začínala ve volném čase jako dobrovolnice trénovat.

Vedle docházení do marketingového oddělení banky se snažila vymyslet, jak se uživit tím, že bude vést tréninky a stát na střídačce.

„Zase jsem ale měla štěstí.

Mel Davidson, která mě vedla na obou olympiádách a poznala mě už coby mladičkou na Kanadských hrách, totiž nejen hodně udělala pro moji hráčskou kariéru, ale nakonec i pro tu trenérskou. Když ji totiž oslovila japonská federace, která hledala bývalou hráčku pro posílení svého realizačního týmu, Mel zmínila moje jméno.

Takhle jsem se v roce 2012 ocitla v Japonsku, aniž bych měla nejmenší ponětí, co mě čeká a kam mě tenhle krok zavede. Prostě jsem dostala šanci a využila ji.“

Byla z toho třetí účast na olympijských hrách. V Soči sledovala svěřenkyně, kterak se pro změnu plní jejich sny.

Japonky se turnaje zúčastnily, Češky nikoliv.

Na Carlu MacLeod udělaly dojem až v roce 2021. Jako komentátorka pro prestižní televizi TSN naše reprezentantky vychválila. Slyšela to jistá Tereza Sadilová. Dáma, která má na českém hokejovém svazu ženy na starosti.

„Po čase mi pak jednoho dne prostě jen zazvonil telefon, kde se představila Tereza Sadilová z českého svazu. „Carlo, slyšela jsem tě na TSN mluvit hezky o našem nároďáku. Jen ti dávám vědět, že budeme hledat trenérku,“ řekla mi.

Pochopila jsem to tak, že mám zkusit oslovit někoho ze svých známých, ne že bych tu práci měla dostat já. Upřímně, ani jsem se na to necítila. V živé paměti jsem ještě měla roky v Japonsku, kde to sice byla sportovně paráda, ale všechny ty přelety, jet lagy a jazyková bariéra byly dost náročné. I proto jsem napoprvé odpověděla, že se poptám, kdo by měl zájem. Což jsem taky udělala.

Při druhém telefonátu mi ale Tereza vysvětlila, že ne, hlupáčku, my chceme tebe! To ty nás pojď trénovat, pokud máš zájem.

Tehdy mi došlo, jak mě české holky bavilo sledovat, jak jsem z projevu té party byla nadšená. Probrala jsem tedy se svojí rodinou i se svým nadřízeným na univerzitě v Calgary, kde jsem tehdy trénovala, co si o tom myslí. Všichni mě podpořili.

Tak jo. Sice jde o zemi, kde jsem nikdy nebyla, jejíž jazyk neumím, nikoho tam neznám, ale… „OK, here we go!“ Pojďme do toho.“

Jména nových svěřenkyň si Carla MacLeod psala na kartičky.

Studovala jejich výslovnost a poznamenávala si silné i slabé stránky. Moc dobře věděla, co chce s Češkami dokázat.

Viděla jejich schopnosti. Taktickou vyspělost. A také svázanost.

Učila je svobodě.

„Jenže to se jim nelíbilo. Chtěly slyšet, co přesně mají udělat. Když jsem jim takovou odpověď nedala, budilo to dojem, že ničemu nerozumím. Byl to velký rozdíl oproti tomu, na co byly zvyklé a co jim přineslo předchozí úspěch.

Člověk musí brát, že tohle všechno je součástí procesu se sportovním týmem. Už jako hráčka jsem navíc poznala, že čím víc překážek tě na tvojí cestě potká, o to je pak triumf sladší. Těžkostmi, s nimiž se musíš vypořádat, rosteš. Občas je to výzva, jedno v jakém věku, ale prostě je třeba si říct: Fajn, tak s tím něco uděláme.

To se mi podařilo. K tomu jsem taky docela tvrdohlavá. Nehodlala jsem pochybovače nechat vyhrát, prostě jsme drželi kurz.“

Výsledkem jsou dvě bronzové medaile z mistrovství světa z let 2022 a 2023.

Menší než medailové ambice nemá tým Carly MacLeod ani v Miláně. Pro Češky to bude teprve druhá olympijská účast, ale trenérku nemohou mít o moc zkušenější.

Carla MacLeod pokračuje v misi. Už netouží být jako ten chlap z plakátu. Nechce být Wayne Gretzky. Chce, aby v dětských pokojích visely plakáty hokejistek.

„V Kanadě už je ženská složka plnohodnotnou součástí hokejové základny. Spousta zimáků, které si pamatuju z mládí, vypadá a voní dodnes pořád stejně. Jen už tam zpod malých helem vykukuje daleko víc culíčků.

Kdykoliv jeden takový vidím, v duchu se usměji a řeknu si: „Jeď, prcku. Makej. Dotáhni svůj sen.“

A nebudu lhát, jakmile si nějaká malá holčina táhne tašku přes parkoviště na stadion, přeju si, ať to klukům natře. Za každou takovou jsem ráda.

Jo, jsem feministka. Nemyslím, že to slovo má mít negativní konotace. Pro mě znamená, že chci, aby ženské měly stejné podmínky jako chlapi. Nechci válčit s mužským světem, jen chci, aby si ten ženský pustil víc k sobě. Ženy by měly být všeobecně víc přijímány. Pořád existuje spousta systematických věcí, které nám kladou překážky, a prostě se očekává, že s tím budeme v pohodě.

Čím jsem starší, tím víc mi tohle leží na srdci a chci dávat najevo, že svým dílem něco dělám pro to, aby se stav věcí změnil.

Jednoznačně si přitom myslím, že by třeba měla ženská trénovat i v NHL.“

Říká to s vědomím, že se ženský hokej stále posouvá, roste. Hráčky už nečekají na širokou veřejností sledované zápasy celý olympijský cyklus, od roku 2024 mají profesionální soutěž PWHL. Hokej už nemá být pro její hráčky přivýdělkem při práci. Má být zaměstnáním.

Celý osobní příběh vypráví Carla MacLeod na webu www.bezfrazi.cz, ale jeho pokračování můžete sledovat v Miláně. Hry pro ženy začnou dříve než pro Davida Pastrňáka a spol., ale cíl mají stejný. Medaili.

Jejich průvodkyně hokejovým životem už má ve sbírce dvě. Zlaté.

Na www.bezfrazi.cz naleznete více než 350 dalších autentických vyprávění sportovních osobností, řadu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvené předními českými herci.