Na olympiádě vládli sněhu i ledu. Norové jsou bohatí, ale neumějí se flákat

Když fotbalový obránce Lucas Kubr přestupoval před čtyřmi lety za polární kruh do města Bodø, tušil, že ho čeká festovní zima, spousta dřiny a v neposlední řadě umělé trávníky, protože v Norsku se kvůli fotbalu málokde vyplatí udržovat přírodní hřiště. Ze zimy, jež kolikrát nesnesitelně pálí, vytvořili norští sportovci výhodu, kterou jim závidí celý svět.

Ve sledovaném medailovém žebříčku se na olympiádě 2026 až daleko za nimi seřadili Američané, Němci, Italové, Francouzi, Japonci. „Proč zrovna Norové, když mají nejvyšší životní úroveň? Nemuseli by přece dřít. Jenže oni chtějí,“ vypráví Lucas Kubr, bývalý reprezentant Česka do 21 let a toho času náhradník v Hradci Králové.

Za svůj první velký klub si vybral Bodø na severu Norska. „Ještě jsem neměl podepsanou smlouvu, červenec 2022. Bodø tehdy nemělo v evropských pohárech prakticky žádné zkušenosti, ale ve druhém předkole Ligy mistrů rozstřílelo 8:0 Linfield ze Severního Irska. Hráči se bavili, fanoušci jásali, zápas skončil, zatleskalo se a šlus. Čekal bych, že se půjde společně na pivo. V Česku by to tak skončilo, to vám garantuju,“ líčí Kubr.

Neříkejte, že budoucí spoluhráči jeli domů na kole?

To netvrdím, ale možná jsem se jen špatně díval. Ale když už o tom mluvíte, tak třeba záložník Ulrik Saltnes přijížděl na kole na každý druhý trénink.

To vážně šlapal?

V mých časech patřil mezi kapitány. Obrovská osobnost, která vyrůstala ve vesničce na východním cípu Norska. V Bodø prožil celou dospělou kariéru, přes 300 zápasů. Vydělal si, v garáži mu stála Tesla, ale na trénink jezdil na kole. Hodinu tam, hodinu zpátky.

Cyklistická hodinka před fotbalovým tréninkem je sakra dost.

To mi povídejte. Já se ho nejednou ptal: Co blázníš? Je hnusně, tak proč šlapeš?

Co odpovídal?

Že to má rád. Že se potřebuje na trénink naladit. Že se rád cítí čerstvý.

To o Norech leccos vypovídá.

Neumějí se flákat. Jsou sportovci od narození. Mají to v krvi. Řeknu příklad z Bodø, jestli dovolíte. Nejsem zhýčkaný, hodně jsem si toho musel v kariéře odpracovat, ale tam mě překvapila taková maličkost, že si kluci táhli kufříky ze zápasu.

Co je na tom divného?

Můžete si přece sednout do auta. Ze stadionu to máte domů třeba sedm minut. Ale Norové, moji spoluhráči, velmi často chodili pěšky. Většinou byla zima, studený vítr vás řezal pod čepici rovnou do očí. Dodneška je mi nepříjemné, když se takové počasí objeví. My cizinci si brali taxíka: Přece nepůjdeme pěšky!

Prostě Norsko.

Navzdory všem medailím a vysokému standardu Norové nepřestávají žít s přírodou. Jedno z jejich přikázání zní: Příroda je naše hřiště.

A platí?

Bezezbytku. Každá druhá rodina má chatu v horách. Zatímco Češi byli zvyklí v pátek odpoledne vyrazit na víkend, aby si v klidu dali pár piv, Norové jedou do hor. Na piknik do sněhu. Na lov. Na túry.

Slyšel jste názor, že medaile jsou projekcí sportování národa?

To souhlasí. Norové mají sport a pohyb jako svůj životní styl. V našich očích možná trochu bláznivý, ale zároveň nesmírně aktivní. Což pomáhá k lepšímu duševnímu i fyzickému zdraví. Odmalinka.

Slaví Norové svoje medaile?

Jsou hrdí, ale nepřehánějí to. My si pustíme curling a fandíme, i když o tom sportu nic moc nevíme. Norové jsou jinde. Navíc když si uvědomím, že nemusejí…

Jak to myslíte?

V průměru mají natolik vysoký standard, že by si nemuseli nijak komplikovat život. Pro peníze nezávodí. Ani pro slávu. Oni nemusejí živit rodiny a sami sebe dostávat z bídy. Nemají hlad. Jen prostě chtějí být nejlepší v tom, co dělají.

To je motivuje?

Ano, řekl bych, že pocit z vítězství je žene dopředu. Lehké srovnání s Českem, jestli dovolíte. U nás se při sportu každý s každým o něco sází. Hrajete bago před tréninkem, a kdo zůstane v kruhu nejdéle, platí. Po tréninku se zase sází o to, kdo jako první (nebo poslední) trefí břevno. V sázce je snídaně pro všechny, pizza pro všechny, tatranky. Platí ten, kdo prohraje. V Norsku si nevzpomínám, že bych něco takového prožil. Nory baví vyhrávat bez sázek. Chtějí vynikat v tom, co dělají. A vítězství v nich vyvolává pocit štěstí.

Přitom co vím, v Norsku se u dětí do 13 let nesmějí zveřejňovat žebříčky nebo skóre ze zápasů. Aby se odstranil strach z prohry. Aby se děti nebály riskovat.

I moji trenéři říkali: Je důležité, jak jste hráli a jaký jste z toho měli pocit. Výsledek není až tak podstatný. Objevujte věci, které vám jdou dobře, kazit můžete. Teď jedu hrát českou ligu do Zlína, kterému od desáté minuty nevadí, že zdržuje. Bere jakoukoli výhru a je mu jedno, jak šílený fotbal k tomu povede.

Někteří sportovní psychologové přidávají zajímavý příměr: Když dostanou všechny děti za závod odměnu, vyrostou z nich sněhové vločky, které se brzy rozplynou. Jenže v Norsku z vloček rostou nemilosrdní šampioni. Klaebo, Bjørndalen, Bjørgenová, Daehlie, Ulvang.

I já měl odjakživa v hlavě, že musím vyhrát za každou cenu. Už když jsem vyrůstal v Belgii a dělal atletiku. Norové ne. Sportují, protože chtějí. Výsledky a případně medaile přicházejí až pak, plynule, jako následek jejich snahy. Nejvíc ze všeho mě zaráží, že děti tam nikdo do ničeho nenutí.

Co z toho vyplývá?

Je to sázka na přirozený vývoj. Na přirozenou motivaci. Úplně slyším české rodiče, jak svému dítěti po závodě nebo po zápase povědí: Příště by to mělo být lepší. V Norsku řeknou: Skvělé, těším se, že je za týden další zápas. Když nad tím tak přemýšlím, zrovna takhle třeba vyrostl Erling Haaland, jeden z nejlepších fotbalistů současnosti. Měl motivaci, chtěl se posouvat. Ale sám. Nikdo ho nenutil. To pak limity u dětí nemusejí mít hranice. Přitom Norové jsou celkem studení lidé.

Jak to jde dohromady se sportovními šampiony?

Za studenou tváří a introvertním chováním se dá lehce schovat mentalita bojovníků. Oni když chtějí v něčem vynikat, neznají bratra. Teď třeba Bodø/Glimt, outsider Ligy mistrů. Když na podzim remizovali na Slavii, brali jsme to, že měli štěstí. Jenže to nebylo štěstí, ale kvalita, verva a bojovnost. Nakonec doma spláchli i Manchester City a postoupili. Minulý týden v prvním souboji o čtvrtfinále porazili 3:1 Inter Milán. Ne, nejsou to lepší fotbalisté, ale nic nevypustí. Nestěžují si na bolístky. Mentálně jsou silní, odolní. Ostatně jako celé Norsko.