Největší slovenský talent v NHL: Rivalita s Českem? Já radši porazím Kanadu

Zrovna sedal do auta a projížděl městem, kde mráz úřaduje ještě daleko silněji než v Evropě. St. Louis hlásí poslední dobou v noci klidně i k -15 stupňům Celsia. „Žádná Florida,“ usmál se Dalibor Dvorský.

On ale rozkvétá i v mrazivém Missouri. Největší slovenský hokejový talent vletěl do NHL, v kádru St. Louis Blues má najednou - v pouhých dvaceti letech - pevnou pozici. Takový útočník by se Česku tuze hodil: statný, silný, schopný vstřelit gól, vytvářet šance i ubránit soupeřova esa.

„Žiju si svůj sen,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy, v němž mluví o své unikátní cestě, olympijských snech, stavu slovenského i českého hokeje i o tom, proč by se mladí hráči měli bavit hokejem a ne řešit výsledky.

Jaké to je hrát ve dvaceti NHL?

Super, že jsem tady, to jsem chtěl dokázat celý svůj život. Když jsem do NHL přišel, nevěděl jsem, co čekat - dokud to nezažijete na vlastní kůži, tak nemáte tušení. První zápasy jsem si určitě zvykal, je to nejrychlejší hokejová liga světa.

Zvyknul jste si?

Určitě je to lepší, ale stále se toho mám moc co učit. Hlavně se teď snažím v NHL udržet.

Je ještě těžší než rychlost na ledě rychlost, s níž přichází jeden zápas za druhým a kdy není čas polevit?

S tím souhlasím, to je asi nejtěžší vůbec. Podávat konzistentní výkony každý večer, když tuto sezonu hrajeme obden… A ještě na takovém levelu, který NHL obnáší. Snažím se naučit se hrát co nejvyrovnaněji. Nebýt ani moc nahoře, ani moc dole. Nejdůležitější je v tomto praxe. A mindset, správné nastavení hlavy. Ne každý zápas vám to jde nejlíp, ale i když se vám nepovede pár střídání nebo celá první třetina, musíte se umět vrátit k tomu, co máte dělat.

A co se chce po vás?

Snažím se být centr, který je dobrý do útoku i do obrany. Umím tvořit hru, přihrávat ostatním, dávat góly, ale chci být také platný v defenzivě, po celém ledě. Hodně mi pomáhají spoluhráči, nastupuju se zkušenými kluky, kteří mě zastoupí v obraně, když je zrovna třeba. Učím se a dívám se na podobné typy. Třeba na našeho kapitána Braydena Schenna, z jiných týmů na Ryana O’Reillyho, Aleksandera Barkova.

Jací jsou zblízka McDavid, MacKinnon, Makar, Crosby? Hokejoví supermani, nebo taky jenom lidi na bruslích?

Všichni jsou jen lidi, každý se dá ubránit. I když zrovna ten McDavid…

Ano?

Zažil jsem proti němu zápas, kdy jsme ho ubránili - ale taky zápas, kdy proti nám měl čtyři body. Za mě nejlepší hráč vůbec, ještě o level nad ostatními. Co ten zvládá! Je podle mě jeden z mála, pokud vůbec ne jediný, který je výborný úplně ve všem. Má skvělou střelu, skvěle tvoří, extrémně rychle bruslí a zároveň mu to ohromně rychle myslí. Všechno se u něj spojilo. Proti takovým je to těžké, ale je skvělé moci se porovnávat s elitou.

McDavida dnes hltá každý mladý hokejista. Ke komu jste vzhlížel vy?

Z našich hráčů to byli určitě Marián Hossa, Marián Gáborík - anebo Pavol Demitra či Michal Handzuš. Zrovna ten byl taky skvělý centr, doma přes léto s ním hodně pracujeme na buly a bavíme se o hokeji. Zdeno Chára je taky ikona. Jako na obránce jsem se na něj tolik nedíval hokejově, ale jeho cesta byla skvělá. Jak se vypracoval od těžkých začátku až do pozice jednoho z nejlepších beků v historii NHL… Na tyhle kluky jsem se díval pořád.

Slováci jsou hrdý hokejový národ. Co s vámi dělá blížící se olympiáda? Máte, jak se u vás říká, zimomriavky, husí kůži?

Jasně! Moc se těším, celé Slovensko se bude dívat. Když spolu mluvíme, máme před sebou se St. Louis ještě několik zápasů v NHL, nechci přemýšlet příliš dopředu. Ale bude to skvělé, sejde se světová elita. A my tam chceme něco dokázat.

Co je ve vašich silách?

Dokud se nepotkáme jako tým, nechci k tomu úplně říkat nic bližšího. Ale do každého zápasu půjdeme s tím, že chceme vyhrát, musíme mít takový mindset. Jasně, na papíře mají nejlepší týmy Kanada a USA, ale my tam necháme všechno. My Slováci v NHL si vždycky po zápase, ve kterém hrajeme proti sobě, pokecáme: Juraj Slafkovský, Šimon Nemec, Martin Fehérváry, Erik Černák, Martin Pospíšil… Ale o olympiádě jsme si zatím nepsali. Tu začneme řešit, až spolu do Itálie poletíme speciálem pro hráče NHL z New Yorku.

Je hokej pro vaši zemi sport číslo jedna?

Myslím, že ano. Hokej je stále jednička, i když fotbal lidi sledují o něco víc než dříve. Ale o olympiádě se píše na Slovensku celý rok. Bude velmi sledovaná.

Je pro vaši generaci pořád metou číslo jedna porazit Česko? Vaši předchůdci to tak mívali, zápasy měly ohromné grády.

No, už to asi není takové, jaké to bývalo. Stále je cítit rivalita, když jdeme na led my proti Česku. Ale není to něco, co bychom extrémně řešili. Porazit Kanadu je určitě větší věc. Počítám, že i pro vás to je víc než porazit Slovensko (úsměv). Vy si teď hokejově vedete skvěle.

Vážně? Ne každý by u vás souhlasil, kritiků je spoustu.

Z mého pohledu i na dvacítkách Češi hrají poslední roky výborně, máte v NHL skvělé hokejisty. Ale i my se určitě zlepšujeme. Ještě nedávno to nebylo moc dobré, ale pak přišly ročníky, ve kterých se Juraj (Slafkovský) stal jedničkou draftu, i v tom mém jsou dobří hráči. Zase máme pár dalších v NHL a věřím, že nás bude ještě víc. Že to půjde jen a jen nahoru.

Jak to změnit? Jsou zásadní peníze, když se dokola omílá, jak moc je hokej drahý sport?

Peníze jsou jedna z důležitých věcí, ale určitě to není všechno. Hodně záleží na trenérech - a hlavně na tom, že dítě musí chtít být na ledě. V první řadě ho to musí bavit, tím všechno začíná. Čím lépe my hrajeme a čím víc je nás Slováků v NHL, tím víc slovenských dětí se na nás bude dívat a budou třeba chtít s hokejem samy začít. S mládeží se na Slovensku pracuje lépe, ale pořád je to hodně na rodičích. Nejen že musí zainvestovat, hlavně musí být dětem nápomocní.

Tak jste to měl vy?

Mě hokej extrémně bavil a naši mě ohromně podporovali. Bez nich bych nebyl tam, kde jsem. Rodiče mají na mojí kariéře největší zásluhu. Bylo to dobré spojení: Hodně mi chtěli pomoci, když viděli, že mě to baví - a mě hokej hodně bavil. Tak si řekli, že se to vyplatí.

A vy jste pod jejich dohledem odešel do Švédska už jako devítiletý.

Vždycky tam se mnou byl minimálně jeden z našich, někdy zaskakoval i děda, když rodiče museli do práce a někdo mě musel hlídat. Střídali se, protože sám bych to ze začátku nezvládl. Kluci, se kterými jsem hrával v týmu (IFK Tumba), byli super. Hned jsme se spolu bavili, cítil jsem se dobře a to bylo hlavní. Od nějakých patnácti letech jsem už začal bývat ve Švédsku sám. A v osmnácti jsem odešel do zámoří.

Ale stejně, jaké je Švédsko pro devítiletého kluka?

Je tam zima. (směje se) Upřímně už si toho tolik nepamatuju, byl jsem malý - země je jiná, ale až takový rozdíl to není. Hlavně tam vynikajícím způsobem pracují s mládeží, podle mě nejlépe v Evropě. Jen se podívejte, kolik mají skvělý mladých hokejistů, jaké má Švédsko volby na draftu, kolik jejich hráčů je v NHL.

Čím to je?

V mladém věku se tolik nehledí na výsledky. Jasně, každý chce vyhrávat, i já, taky jsme hodně vyhrávali. Ale když se to zrovna nepovedlo, až tak to nevadilo. Určitě to pro můj hokejový růst byla dobrá věc. Prvořadé je, abyste se hokejem bavili a hráli co nejvíc zápasů, tím se vždycky nejrychleji zlepšujete. Taky jim hodně záleží na tom, abyste hráli hodně s pukem. Ať klidně uděláte chybu, protože z chyb se člověk přece nejvíc naučí. Řekl bych, že tak do kategorie U16 se taktické věci řešily jen minimálně, do té doby byl hokej jen hra. Pak už se samozřejmě přidávaly.

Po tomhle zocelení už jste odchod do Kanady v osmnácti neřešil?

Jo, to už bylo v pohodě. Neměl jsem žádné problémy.

Ani v drsné AHL, kam vás St. Louis nejdřív poslalo?

To je liga sama o sobě, jiná než všechny ostatní. Je to neustálý boj, všichni se chtějí dostat o patro výš. Pomohlo mi, že jsme měli dobrou partu mladých kluků, navíc se přidali i starší hráči, hodně nás naučili.

Co dlouhé štreky autobusem, neboť v AHL se nelétá? Nebo rvačky, jakkoli už se v tomto ohledu farmářská soutěž oproti minulosti přece jen zklidnila?

My jsme autobusem jeli nejvíc pět hodin, tripy jsme měli v tomto ohledu celkem dobré. Párkrát to drsnější bylo, asi dva, tři týmy měly hodně silové hráče. Je to tvrdší liga než v NHL.

Není pro talent vašeho typu NHL vlastně jednodušší?

Myslím si, že je jednodušší v tom, že teď hraju s lepšími spoluhráči a s pukem máte někdy víc času, protože hra je strukturovanější. V AHL jsou někdy na ledě všichni všude a nedá se to předvídat. Na druhou stranu bych nikdy neřekl, že je NHL jednoduchá. (úsměv) Cokoli si tady vytvořit je náročné.

Nechalo vás vedení St. Louis cíleně zocelit se o patro níž mezi drsňáky z AHL?

I když mi to takto na rovinu nikdy neřekl, jsem si jistý, že to tak bylo. Abych se vyhrál a taky abych hrál co nejvíc. Hodně mi to pomohlo, líp jsem si zvykl na profesionální hokej. Přece jen to bylo o dost jiné než juniorka.

Máte vlastně kromě hokeje na něco čas? Jak vypadá život dvacetiletého hráče NHL?

Volna je málo, určitě méně než loni. Kvůli olympiádě je nahuštěný program a opravdu se hraje v průměru každý druhý den. Po tréninku jedu domů, sem tam si zahraju na PlayStationu, zavolám rodině nebo kamarádům, podívám se na film. Makám na regeneraci, hlavně spánek se snažím vylepšovat, to je klíčová věc. Ale žádné speciální fígle. Večer si nasadím brýle na ztlumení světla z obrazovky nebo nosím kompresní kalhoty. Klasické věci, co dělají i ostatní kluci.

Přemýšlíte někdy nad tím, že tak velkou šanci jste dostal možná i proto, že St. Louis nehraje dobrou sezonu? Že je v NHL potřeba být ve správný čas na správném místě?

Všechno je tak, jak má být. V první řadě se dívám na to, že chci každý večer vyhrát a chci hrát sám co nejlíp, abych se tu udržel - na to se soustředím. Co bude, bude. Teď žiju něco, o čem jsem snil celý život. A miluju to.