Článek
Několik týdnů před tím, než v Miláně vzplál olympijský oheň, oznámila Mezinárodní testovací agentura (ITA) výsledky posledního kola zpětných kontrol vzorků z letních her 2016 v Riu de Janeiru. Sedm sportovců mělo pozitivní dopingový nález – téměř deset let po odběru vzorků, které tehdy vyšly čisté.
Celkem program zpětného testování z Ria odhalil deset případů. ITA výslovně uvedla, že „za většinu těchto výsledků může především technický pokrok“ – laboratoře dnes umějí detekovat metabolity steroidů, které byly před dekádou neviditelné.
Tato situace není anomálie – je to systémová součást olympijského antidopingového programu. Vzorky z každých her se uchovávají až deset let a opakovaně testují novějšími metodami. Program zpětného testování z Pekingu 2008 a Londýna 2012 vedl k diskvalifikaci přes 130 sportovců, z toho nejméně 50 medailistů. Totéž nyní čeká vzorky z Milána 2026: ITA je uloží v centralizovaném skladu a budou k dispozici pro opakované analýzy až do roku 2036.
Je tedy statisticky téměř jisté, že i některé medaile z právě končící milánské olympiády budou nakonec putovat zpět, potažmo k novým držitelům, kteří v závodech skončili mimo medailové pozice. Otázka nezní „zda“, ale „kolik“. A abychom na ni mohli alespoň orientačně odpovědět, musíme se podívat na to, co víme – a hlavně co nevíme – o skutečném rozsahu dopingu ve vrcholovém sportu.
Oficiální čísla a jejich stín
Od založení Světové antidopingové agentury (WADA) v roce 1999 se podíl pozitivních nálezů drží stabilně v pásmu kolem 1-2 % všech testů. V roce 2012 to bylo 1,76 % – 4 723 pozitivních z 267 645 vzorků. Podle nejnovějších dostupných dat za rok 2023 odebraly akreditované laboratoře v olympijských sportech 238 827 vzorků a zaznamenaly pozitivní nebo atypické nálezy u 0,73 % z nich.
Toto zdánlivě nízké číslo zůstává pozoruhodně stabilní. Ani výrazné rozšíření testování – ze zhruba 117 tisíc kontrol v roce 2000 na více než 275 tisíc v roce 2008 – podílem pozitivních nálezů výrazněji nepohnulo. Nabízejí se dvě vysvětlení: buď je doping vzácný jev, nebo jsou podvodníci dostatečně obratní, aby testům unikali. Dostupná data bohužel naznačují spíše tu druhou možnost.
Studie, kterou si v roce 2011 objednala sama WADA, se pokusila na otázku, „jak je doping rozšířený“, zodpovědět metodou anonymního dotazníku mezi účastníky mistrovství světa v atletice v jihokorejském Tegu. Tým autorů oslovil 2 167 závodníků. Metoda zaručovala respondentům naprostou anonymitu – výzkumníci neviděli konkrétní odpovědi, jen statistický výsledek celého vzorku.
Výsledek byl mírně řečeno pozoruhodný: 43,6 % atletů přiznalo užití zakázaných látek v uplynulých 12 měsících. Na Panarabských hrách v Dauhá, kde stejný tým provedl paralelní průzkum, to bylo 57,1 %. Pozitivních dopingových testů přitom na obou těchto šampionátech bylo jen 0,5–3,6 %.
Studie vyšla v časopise Sports Medicine až v roce 2018 – s více než šestiletým zpožděním. Deník The Guardian zpoždění označil za „skandální“ a citoval autory, kteří naznačovali, že sportovní organizace neměly zájem na zveřejnění nepohodlných výsledků.
Je ovšem nutné dodat, že odhad 43 % není nezpochybnitelný. Pozdější reanalýza dat odlišnou statistickou metodou Single Sample Count, publikovaná ve Frontiers in Sports and Active Living v roce 2022, dospěla k podstatně nižším číslům a její autoři upozornili, že „většina jiných studií odhaduje míru dopingu mezi 0 a 25 %“. Nezávislá americká studie z roku 2024, při které USADA přímo oslovila 1 398 elitních sportovců, vyčíslila míru rozšíření dopování na 6,5–9,2 %. Statistický model založený na datech od atletů na MS 2011 pak odhadl prevalenci samotného krevního dopingu na 18 %.
Reálné číslo tedy s vysokou pravděpodobností leží někde mezi oficiálním 1-2 % a horní hranicí 44 %: řádově v nižších desítkách procent. I při konzervativním odhadu kolem 10 % je to pěti- až desetinásobek toho, co testy zachytí.
Mimochodem, zimní hry mají historicky nižší míru dopingových nálezů než letní – 0,28 % pozitivních testů oproti 0,44 % v období 1968–2014. Důvody jsou asi dány jak rozdíly v tom, kdo všechno se testuje, tak i tím, že na zimních hrách je méně opravdu dobře finančně hodnocených sportů.
To ovšem neznamená, že zimní sporty jsou čisté. Běh na lyžích je historicky „nejnadopovanějším“ olympijským sportem po vzpírání a atletice. Na MS v Lahti 2001 padlo šest finských lyžařů na krevní doping a odhalení systematického dopingu mezi ruskými sportovci v Soči v roce 2014 nakonec odhalilo více než sto provinilců.
Tradice především aneb čím se dopuje
Navzdory tomu, jak pestrou paletu zakázaných látek „antidopingové“ seznamy obsahují, jádro dopingového repertoáru se za dvě dekády příliš nezměnilo. A vévodí mu stále tatáž kategorie: anabolické steroidy.
Dvacetiletá analýza dat z akreditovaných laboratoří WADA potvrdila, že anabolické látky tvoří dlouhodobě a stabilně kolem 40–50 % všech pozitivních nálezů. V roce 2023 šlo o 1 660 případů z celkových 3 724 detekcí. Důvod je prostý: steroidy fungují. Stimulují syntézu bílkovin ve svalových buňkách, umožňují tvrdší trénink a rychlejší regeneraci – pro každý sport, kde rozhoduje síla a výbušnost, představují zásadní výhodu.
Nejčastěji detekovanou látkou je testosteron, a to z dobrého důvodu: tělo ho přirozeně produkuje, takže odlišit syntetický od vlastního vyžaduje nákladnou izotopovou analýzu, kterou laboratoře neprovádějí na každém vzorku.
Druhou velkou kategorii tvoří metody zvyšující přenos kyslíku v krvi – především známý hormon EPO (erytropoetin) a krevní transfuze. V celkových statistikách představují zhruba 15 % elitních dopingových případů, ale ve vytrvalostních sportech dominují. EPO, původně lék na anémii, například v 90. letech změnil k nepoznání profesionální cyklistiku.
Detekce EPO v moči přišla až na olympiádě v Sydney 2000 – tedy po více než dekádě volného užívání. A i dnes sportovci aplikují mikrodávky, které se z těla vyplaví během několika hodin, což klasický test zachytí jen obtížně. Právě proto byl v roce 2009 zaveden biologický pas sportovce, který sleduje dlouhodobé trendy v krevních hodnotách a signalizuje podezřelé výkyvy, i když v momentě odběru žádnou konkrétní látku nedetekuje.
Třetí významnou skupinu pak tvoří stimulanty a také „maskující“ látky, především takové, které ředí moč, čímž snižují koncentraci jiných zakázaných látek.
Dopingová farmakologie se mění pomaleji, než by laik čekal. Občas ale dojde k prudkému zlomu: příkladem je meldonium, lék na srdce široce užívaný ve východní Evropě. Světová antidopingová agentura ho zakázala od 1. ledna 2016 a v tom roce poměrně výrazně vzrostl podíl pozitivních nálezů – z 1,26 % na 1,60 % –, protože desítky sportovců nestihly nebo nechtěly lék vysadit. V roce 2017 podíl opět klesl, jakmile se sportovci přizpůsobili novým pravidlům a dohledu.
Epizoda s meldoniem dobře ukazuje dynamiku dopingového „trhu“: každý zákaz nové látky vyvolá krátkodobý nárůst záchytu, po němž křivka opět klesá – nikoli proto, že by doping zmizel, ale proto, že se podvodníci přizpůsobili nové skutečnosti.
Kdo by to nezkusil
Doping ve vrcholovém sportu není primárně příběhem morálního selhání jednotlivců. Je to systémový problém, který lze popsat jazykem teorie her – jako variantu takzvaného vězňova dilematu.
Situace vypadá takto: pravidla doping zakazují a všichni sportovci by ideálně preferovali čistou soutěž. Jenže jakmile se část konkurentů rozhodne pravidla porušit a zůstane neodhalena, čistí sportovci čelí nepříjemné volbě – dopovat také, nebo akceptovat pravděpodobnou prohru. Výsledkem je kaskáda: doping jedněch vyvolá doping dalších. Profesionální cyklistika v 90. letech tento mechanismus předvedla v krystalické podobě. Jakmile se v pelotonu rozšířilo EPO, „čistí“ závodníci „vyhořeli ve snaze udržet krok s nadopovanými konkurenty“ – a většina nakonec podlehla.
Kaskádu pohánějí ekonomické pobídky. Letní olympijské hry generují sponzorské smlouvy a kariérní příležitosti, které nemají ve sportu obdoby. Expert na dějiny dopingu John Hoberman to shrnul v rozhovoru pro The Guardian: „Celý systém elitního sportu do sebe zabudoval takové pobídky k dopování, že jsou v podstatě neodolatelné.“ Jak už jsme říkali, v zimních sportech je finanční tlak nižší – menší mediální trh, méně sponzorů –, což částečně vysvětluje zmíněný rozdíl v míře pozitivních nálezů.
K ekonomické logice se přidává psychologie. Sportovci racionalizují doping přesvědčením, že „ostatní to dělají taky“ – a často mají bohužel pravdu. Legenda (původně cyklistická, posléze však dopingová) Lance Armstrong svůj systematický dopingový program po léta omlouval jako vyrovnávání podmínek v prostředí, kde dopovala většina pelotonu.
Fanoušci a sponzoři naopak podléhají opačnému zkreslení: chtějí věřit, že jejich hrdina je čistý, a ignorují varovné signály. Tento dvojí klam – sportovce i publika – pomáhá udržovat celý systém v chodu.
Detekce a její budoucnost
Antidopingový systém pro Milán 2026 představuje zatím nejkomplexnější předolympijský program v historii zimních her. ITA otestovala 92 % závodníků ještě před zahájením – více než 7 100 kontrol na 2 900 sportovců za šest měsíců. A stejně jako v případě předchozích her, i tentokrát všechny vzorky odebrané během her poputují do mrazáků, kde budou k dispozici pro opakované analýzy až do roku 2036.
Právě dlouhodobé uchovávání vzorků je dnes nejúčinnějším odstrašujícím nástrojem. Zdokonalení detekce steroidních metabolitů umožnilo zpětné nálezy z Ria, které byly ještě před deseti lety nemyslitelné. Izotopová analýza uhlíku (GC/C/IRMS), která má ze všech metod nejvyšší záchytnost, se přitom stále zdokonaluje. A již zmíněný biologický pas sportovce přidává další vrstvu.
Zajímavou a zatím trochu otevřenou otázkou do budoucna je otázka tzv. genového dopingu – cílené úpravy DNA sportovce pomocí nástrojů jako CRISPR. WADA ho zakázala už v roce 2003, tedy dávno před tím, než by ho kdokoli mohl reálně vyzkoušet.
Jak by takový doping mohl fungovat? V laboratořích vědci například vytvořili myši s vyřazeným genem pro myostatin, přirozený omezovač svalového růstu – výsledkem byla zvířata s dvojnásobnou svalovou hmotou.
Zatím ale neexistuje jediný potvrzený případ genového dopingu u sportovce a řada odborníků pochybuje, že se v dohledné době bude vůbec používat. Ovšem na druhou stranu, poptávka ze strany sportovního zákulisí existuje.
V roce 2006 při soudním procesu s německým atletickým trenérem Thomasem Springsteinem vyplul na povrch e-mail, v němž Springstein žádal dodavatele o experimentální genovou terapii Repoxygen – lék, který mohl proměnit tělo sportovce v autonomní továrnu na EPO. Lék nikdy nevstoupil na trh a pokus nevyšel, ale ukázal, že zájem předběhl technologii.
Navíc biotechnologie se stále vyvíjí. Takže otázka, jak odlišit přirozeně nadaného sportovce od upraveného (a do jaké míry bychom je měli odlišovat), zůstává zcela otevřená.
Abychom se tedy alespoň pokusili odpovědět na otázku z úvodu textu, řekněme si, že historická data ukazují stále stejný vzorec: s každým technologickým pokrokem v detekci přibývají nové nálezy ze starých vzorků.
Z Pekingu 2008 a Londýna 2012 to bylo přes 130 diskvalifikací. Z Ria zatím deset. Zpětné testování vzorků z Tokia 2020 a Paříže 2024 teprve začne. S ohledem na historické zkušenosti lze rozumně očekávat, že zpětné kontroly z Milána odhalí nejspíše řádově jednotky případů – méně než u letních her, ale nikoli nula. Zároveň se však také můžeme dočkat nějakého „statistického výkyvu“ a odhalených mohou být (nejspíše nižší) desítky. I když totiž dnes antidopingový systém funguje lépe než kdykoli dříve, systémové pobídky k dopingu – finanční, politické i psychologické – nikam nezmizely.
