Olympijské zlato má děda, strýc a teď i on. Hokejista dopsal úchvatnou ságu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Neuvěřitelné se stalo skutkem.

Mezi muži, kteří po fantastickém hokejovém finále mezi vítěznými USA a Kanadou vyhazovali do vzduchu hokejky a helmy jako šťastní malí kluci, byl i jeden, pro kterého pohled na zlatou olympijskou medaili není vůbec nový.

„Splněný sen. Nedokážu popsat, co se ve mně mísí za emoce,“ sypal ze sebe útočník Brock Nelson při nedělních oslavách.

Spojené státy vyhrály potřetí v dějinách zimní olympiádu. Na úspěchy ze Squaw Valley z roku 1960 a na ikonický „Zázrak na ledě“ z roku 1980 sedá prach vzpomínek, na tyhle dvě medaile nikoli. V roce 1960 bral zlato Bill Christian, Nelsonův dědeček. A o dvacet let později Dave Christian, Nelsonův strýc.

Malý Brock zná obě jejich medaile - a teď přidal třetí sám. Na co tahle rodina na bruslích pod pěti kruhy sáhne, to se promění v nejlepší možný výsledek.

„Když mi děda volal, slyšel jsem, jak zadržuje slzy,“ líčil Nelson pro stránky americké hokejové federace hned po premiéře v Miláně. „Znamenalo to pro mě opravdu hodně, protože on byl můj velký vzor. Pamatuju si, jak jsem se s ním učil jako malý bruslit. A taky je můj největší fanoušek, sleduje mě každý den. Přitom mě nikdy nedostával pod tlak. Vždycky mě podporoval.“

Důstojnému panu Billovi je už 88 let. Pozoroval, jak se svět změnil od kořenů. Jak je hokej najednou rychlostní disciplínou supermanů, kteří si jako Američan Matt Boldy dokáží puk holí přisunout ve vzduchu a projet mezi dvěma elitními obránci Kanady - tak padl úvodní gól USA ve finále.

Nelson v něm nehrál ústřední roli, byl „jen“ cenným kouskem do vítězné skládačky. Za šest utkání na turnaji vstřelil dva góly a na jeden přihrál, to vše při nízkém průměrném herním vytížení 13:29.

Hokejová Amerika měla bezesporu i větší hrdiny. Ale nikoho s takovou story.

Když Nelsonovi po úvodním duelu na turnaji pípla zpráva na mobilu, byla stylově od dědy. „Dobrý zápas,“ tlumočil vzkaz slavného předka.

A tak to šlo s týmem USA dál a dál. Jeden dobrý zápas za druhým, samé výhry. Od začátku do konce.

Nelson dědu Billa nenapodobil v produktivitě, neboť ten na olympiádě v roce 1960 posbíral za sedm utkání působivou bilanci 2+11. A aby toho nebylo málo, obě branky vstřelil Sovětskému svazu, zazářil na prodloužené frontě studené války.

„Neuvěřitelná story,“ souhlasil dnešní trenér americké reprezentace Mike Sullivan. „Jsem nadšený za Brocka i za celou jeho rodinu, je to parádní hokejový příběh. Jsme hrdí. Ohromně hrdí.“

Tohle je přece Amerika v kostce, tedy to lepší z ní. Boj za národní barvy, za odkaz předků. V hokejové sáze jedné rodiny se všechno propojilo.

„Těžko se tomu věří,“ citoval web NHL.com útočníkova strýce Davea Christiana. „Surreálná záležitost.“

Tím spíš, když připomněl ještě jednu pikanterii. Jeho strýc - a Nelsonův prastrýc - Gordon Christian totiž nastupoval na olympiádě v roce 1956 v…ano, v italské Cortině d'Ampezzo. „Tím se kruh uzavírá,“ dodal Dave Christian. „Teď jsme hlavně nadšení za Brocka a za to, že si všechno může užívat a prožít na vlastní kůži.“

Způsobem bez přehánění fantastickým. Američané loni na turnaji Four Nations podlehli Kanadě ve finálovém prodloužení, teď scénář otočili. Javorový list je roztrhán na kusy největším rivalem.

Rivalem, který ukázal um, odolnost i srdce.

„Reprezentovat zemi je neuvěřitelná čest,“ projevil se Nelson před reportéry jako ryzí patriot. „Pro mě byla olympiáda ještě výjimečnější. Měl jsem z toho husí kůži. Psalo mi tolik členů rodiny, děda, strejda, manželka, vlastně všichni.“

Nelson rozhodně není žádný tuctový pěšák, přesto je pozoruhodné, že až se vrátí do šatny týmu Colorado Avalanche, bude mít zlatou medaili on, nikoli jeho kanadští spoluhráči - Cale Makar, jediný kanadský finálový střelec a dle všeobecné shody nejlepší obránce současnosti, nebo mašina na body a hokejový ofenzivní bůh Nathan MacKinnon.

Nelson patrně nezamíří do Síně slávy, ale o jeho přínosu nejlépe svědčí slovo kouče Colorada poté, co ho klub získal loni z New York Islanders, kde odehrál celou předchozí kariéru.

„Spolehlivý, celoplošný hokejista. Umí dát třicet gólů za sezonu, je produktivní, rychlý, silný, velký. A zraje jako víno,“ ocenil ho trenér Jared Bednar.

MacKinnon a Makar jsou ještě jiné kalibry, ovšem na správné straně sportovních dějin nestáli oni, nýbrž dříč Nelson, s prošedivělými skráněmi tak trochu úkaz mezi mladou generací hráčů USA, působících jako z reklamy na nekonečnou energii. Až se chce dodat, že uspěl proto, že měl na rozdíl od Kanaďanů správné předky.

„Potkal jsem tu strejdu, bylo to zábavné,“ usmíval se Nelson po finále. „Přiletěl na pár dní, přemáhaly ho emoce, každopádně jsem moc rád, že jsme to mohli sdílet

spolu. A víte, komu teď zavolám jako prvnímu? Dědovi. A moc se na to těším.“