Revoluční změna v hokeji. Proč finále v Pekingu nerozhodne střela „golfákem“

Když před 24 lety vystřelil Petr Svoboda Česku zlatou hokejovou medaili na olympiádě, bylo to klasickým „golfákem“. S nápřahem vysoko nad úroveň ramen zasáhl puk, který mu po vyhraném buly ležel u nohou.

Netušíme samozřejmě, kdo letošní olympijský hokejový turnaj vyhraje, ale není úplně pravděpodobné, že by vítězný gól padl po ráně s mohutným nápřahem. A to i přesto, že s dnešní hokejkou by Petr Svoboda mohl dát podstatně větší ránu.

Hokej aktuálně z Pekingu: Česko - Švýcarsko 2:1 po nájezdech - online ZDE

Lední hokej samozřejmě nějaké hokejky vyžadoval od začátku. Ještě v prvních letech 20. století se ovšem i u nás hrál hokej holemi ve tvaru písmene J (tzv. bandy hokej). Zpoza oceánu se ovšem postupně šířila tzv. kanada, tedy hokej s holemi s rovnou čepelí, která se dotýkala celou dolní hranou ledu.

Hole byly od začátku dřevěné, ale to neznamená, že se neměnily. První se vyráběly z jednoho kusu bukového nebo jasanového dřeva, ale pak se našla výrazně lepší řešení a konstrukce se postupně měnila na sendvičovou. Ta byla totiž lehčí a odolnější. Od 60. let se také začalo používat zakřivení čepele, které nabralo takových rozměrů, až muselo být „umravněno“ pravidly.

Ke konci 20. století se násady vyráběly z dobře vysušeného osikového a březového dřeva lepeného do sendvičů. Čepele se vyráběly z jiných typů dřeva, oblíbený byl jasan. Navíc se ještě vyztužovaly různými materiály, především laminátem. V některých případech se dokonce používal i materiál, který nakonec pomohl dřevo zcela vytlačit: uhlíková vlákna.

Ale to jsme trochu přeskočili. V polovině osmdesátých let minulého století začala – nakonec poměrně krátká – éra kovových „shaftů“, tedy násad, do kterých se vkládaly měnitelné čepele. Skutečnou novinkou se staly ovšem kompozitní hole, tedy hokejky vytvořené spojením několika materiálů.

Na trhu se objevily po roce 1990, dominovat ale začaly až po začátku 21. století. Ty postupně zcela vytlačily dřevo i kovové násady ve všech podobách. Dnes se s jinými hokejkami ani soutěžní, ani rekreační hokej prakticky nehraje.

Ani kompozitové hole ale od svého zrodu nezůstaly stejné: změnila se jak konstrukce, tak především materiál. „Zhruba kolem let 1996 a 1997 se začal objevovat kompozitní materiál ze skelných vláken, v letech 1998 až 2000 pak začal být dominantní uhlík,“ vzpomíná Pavel Švirga, dnes již bývalý majitel a šéf české společnosti Passvilan, která během své existence vyráběla jak dřevěné, tak kompozitové hokejky.

Skleněná vlákna se v hokejkách pro „hobby“ hráče používají dodnes, skutečným hitem se stala ovšem uhlíková vlákna. Jsou klíčovým materiálem, který určuje základní vlastnosti dnešních hokejových holí.

Když hokejový laik vezme dnešní hokejku do ruky, rychle si všimne, že opravdu není těžká. Zatímco kvalitní dřevěné hokejky vážily zhruba 700 i 800 gramů, dnešní špičkové hole mají hmotnost pod 400 gramů.

„My dnes vyrábíme hokejku, která má 375 gramů, a zkoušíme materiál, se kterým by hmotnost mohla klesnout na 340 gramů i při zachování pevnosti,“ říká Martin Svoboda z české společnosti Odin Hockey, jež chce uspět na trhu dnes ovládaném velkými mezinárodními značkami.

Odin vyrábí své hokejky z uhlíkového „prepregu“, což je materiál, který našel využití v celé řadě odvětví. V podstatě jde o tkaninu z uhlíkových vláken nasycenou určitým množstvím pryskyřice, díky níž si po „vypečení“ udrží požadovaný tvar. Ne všichni výrobci postupují stejně, všichni ale používají jako základ hokejek (aspoň těch dobrých) stejný základní materiál – uhlíková vlákna.

Je to materiál lehký, pružný a pevný. Své vlastnosti si také dokáže udržet dosti dlouhou dobu, takže ani profesionálům hokejka během hraní „nevyměkne“. To ji mnohem spíše zlomí, protože v kvalitních soutěžích hráči za jednu sezonu vystřídají zhruba 20 až 40 holí. Dřevěné hokejky se na vrcholové úrovni už po několika zápasech odkládaly, respektive se měnily na tréninkové, protože jejich vlastnosti rychle degradovaly.

Základem hokejky je určitý počet vrstev uhlíkových vláken napuštěných pryskyřicí, jež mají dohromady tloušťku nějakých 0,5 až 1 milimetr. Vrstev mohou být desítky: například v některých holích Odin je jich podle Martina Svobody až 20. Vrstvy ale mohou samozřejmě být podle typu hokejky různě početné, tlusté a také různě orientované.

Proti dřevěným holím měly už první modely kompozitových holí velkou výhodu v tom, že mohly mnohem lépe fungovat jako luk – prohnout se při střele (a při správné technice) a pak uloženou energii uvolnit při vymrštění puku. Samozřejmě nejlépe je to vidět při pohledu na střelbu profesionálů, ale nejen u nich.

Bývalý hráč Sparty Pavel Geffert, dnes manažer akademií Českého hokeje, v sezoně 2006/2007 měřil rychlost a přesnost střelby mládežnických hráčů právě ve Spartě. I když celkově byly počty hráčů poměrně malé, takže nemůžeme mluvit o nějakém opravdu masivním vzorku, střely hráčů s kompozitovými hokejkami byly i mezi mladíky o něco rychlejší než u hráčů používajících „dřevo“.

„Rozdíl v rychlosti není zdaleka tak výrazný, jak jsme předpokládali. Kromě osmé třídy, kde rozdíl v rychlosti činil 13,3 kilometru za hodinu, se u ostatních kategorií pohyboval v rozmezí dvou až pěti kilometrů,“ komentoval výsledky měření ve své práci. Oněch několik kilometrů navíc může ovšem představovat centimetry, které znamenají rozdíl mezi úspěšným zákrokem brankáře a gólem.

Dodejme, že Pavel Geffert není ani dnes jednoznačně přesvědčený o výhodách nových typů hokejek: „Myslím si, že někteří hráči by s dřevěnými hokejkami byli přesnější než s kompozitovými. Byl v nich větší cit,“ říká Geffert. Jak sám ale říká, domněnku, že „dřevo“ by i dnes mohlo být někdy výhodou, je nemožné v praxi prokázat, protože s ním už nehraje vůbec nikdo, a to ani v nejnižších kategoriích.

Že na tom „větším citu“ u dřevěných hokejek minimálně v minulosti něco bylo, tvrdili mnozí další hokejisté (třeba Martin Ručinský si na kompozit nikdy nezvykl), ale také měření. V roce 2007 se na univerzitě státu Washington pokusili v laboratoři změřit chování různých hokejek při střele i zpracování puku. Pak autoři experimentu porovnali parametry různých dřevěných a kompozitových hokejek.

Zjistili, že dřevěné hokejky vibrují podstatně méně než i tehdejší dobré kompozitové hokejky. Otřesy se dřevem šířily méně, což podle autorů naznačuje, že lepší „cit pro puk“ u dřevěné hole má fyzikální základ.

Na druhou stranu i na washingtonské univerzitě se ukázalo, že kompozity mají výhodu právě při střelbě. Při nápodobě střely „golfákem“ v laboratoři se ukázalo, že z kompozitové hokejky by měl puk při správné technice střelby vyletět výrazně rychleji. Rozdíl mezi „dřevem“ a „uhlíkem“ byl v této idealizované situaci v jednom případě přes 30 kilometrů za hodinu.

Lepší střelecké vlastnosti kompozitových holí se také často demonstrují na výsledcích soutěží v tvrdosti střelby. My na to půjdeme trochu oklikou přes proslulého střelce z větších vzdáleností, Kanaďana Ala MacInnise. Pro ilustraci: jednou pozdržel začátek zápasu, protože při rozbruslení minul svou střelou bránu Romana Turka a udělal díru do mantinelu. Jeden díl hrazení se tak před začátkem zápasu musel vyměnit.

MacInnisovi ovšem změřili během aktivní kariéry maximální rychlost střely „jen“ zhruba 161 km/h, tedy 100,1 míle za hodinu, a to v roce 2000. Ve 21. století ale až na jednu výjimku ve stejné dovednostní soutěži vždy vyhrál někdo s vyšší rychlostí, a to nejspíše proto, že MacInnis nikdy nehrál s jinou než dřevěnou holí. Tvrdil, že s ní má větší cit a dokáže svou střelu lépe nasměrovat.

Dnes platný rekord v rychlosti střely v NHL drží Zdeno Chára, který v roce 2012 vystřelil puk rychlostí 175,1 km/h. Rozdíl oproti výkonu Ala McInnise v maximální rychlosti je zhruba 10 procent, v kinetické energii puku pak téměř 20 procent. Dodejme, že v rámci zámořských hokejových soutěží Chárův rekord v roce 2020 při stejné metodice měření překonal Čech Martin Frk výkonem 175,7 km/h.

V hokejové praxi ovšem takové hodnoty nemají až tak velkou hodnotu. Hráči na dlouhý nápřah nemívají v zápasech čas. Střelba golfovým úderem mizí, jak od útočníků, tak i od obránců. V NHL během poslední dekády, kdy se střelba sleduje, klesl průměrný počet čistokrevných „golfáků“ v zápase ze 13,7 na 9,2. I obránci dnes při střelbě od modré čáry v útočném pásmu raději nahazují kotouč před branku, kde dochází k tečování či dorážení.

Ostatně z napružené kompozitové hole létají puky i bez velkého nápřahu velmi slušnou rychlostí. Bohužel – a poněkud překvapivě – nemáme přesné měření toho, jak moc se díky novým hokejkám mohla zrychlit střela švihem a příklepem. Je ale celkem jasné, že špičkoví hráči i při minimální přípravě s pomocí dnešních pružných holí zvládnou vystřelit puk rychlostí nad 120 kilometrů za hodinu.

Pružné hole jsou dnes proto jednoznačně „in“. Kolem roku 2000 v Passvilanu špičkovým hokejistům na míru vyráběly hole s tzv. „flexem“, tedy tvrdostí kolem 130, někdy dokonce i 140, vzpomíná Pavel Švirga. Nejen on je označuje v podstatě za „lešenářské trubky“.

Dnes jsou standardem hokejky podstatně měkčí: „Většina hráčů hraje s hokejkami o tvrdosti 75 až 95. Třeba Martin Frk, který překonal Chárův rychlostní rekord, má hokejku s flexem 75,“ říká Martin Svoboda z Odin Hockey.

Bohužel „tvrdých dat“ o tom, jak se rychlost střel změnila, je k dispozici málo, říká Zdeněk Vojta, hlavní metodik Českého hokeje. Není to ostatně to nejdůležitější: „Dnešní hokejky odpouští chyby v technice, není těžké s nimi vystřelit razantně. Důležitější pro dosažení úspěchu je přesnost a moment překvapení při střelbě.“ I obránci proto mnohem častěji puky k bráně posílají jinak než „golfákem“.

Rychlost puku je i tak samozřejmě důležitá. Nejenže dává brankáři méně času na reakci, puk s vyšší energií také méně výrazně mění směr. To znamená, že i po zásahu brankáře spíše může skončit v prostoru mezi tyčemi. Profesionální hráči tak stále „honí“ kilometry.

Jednou z možností, jak zlepšit parametry střely, minimálně tedy rychlost, je změnit povrch čepele. Třeba místo tradiční omotávané pásky dnes různí výrobci nabízejí jednodílné pásky, které se lepí po délce čepele. Díky nim má být povrch tvrdší, což zvyšuje razanci střely.

Nevýhodou je, že puk od čepele více „odskakuje“, ale pokud si s tím hráč dokáže poradit, tak na samotné myšlence zřejmě něco je, naznačují výsledky měření Martina Plesche ze Slovenské akademie věd a jeho kolegů. Ten během letní přestávky změřil rychlost střelby u malé skupinky amatérských i profesionálních hráčů, včetně Zdena Cháry.

Podle publikovaných výsledků se ukázalo, že střela hokejkou s novou páskou byla zhruba o 2,5 procenta rychlejší. To není málo: „Když jsme profesionálům řekli, že měli střelu o tři procenta rychlejší, tak byli opravdu překvapení,“ říká Martin Plesch. „Zlepšit rychlost střelby o pár procent pro ně představuje zhruba rok tréninku,“ dodal. Třeba Zdeno Chára tento typ pásky údajně běžně používá.

Vývoj hokejek jistě bude pokračovat, ale zatím není jasné, kterým směrem. Uhlíková vlákna jako základní materiál v dohledné době patrně nic adekvátně nenahradí.

Objevují se samozřejmě pokusy o smělé inovace. V posledních několika letech různí výrobci nabízí hokejky s „děrovanými“ čepelemi (v případě hokejek malé americké společnosti Tovi poměrně radikálně odlišnými). Mimo jiné třeba proto, aby hokejka měla menší aerodynamický odpor, při nápřahu se tudíž mohla pohybovat rychleji, a tedy i puk vystřelit vyšší rychlostí.

Zatím se nezdá, že by se ovšem schylovalo k masivnímu přechodu k této či jiné novince. „V případě dřevěných hokejek se jednu dobu výkony zlepšovaly jen pomalu, to se může stát i dnes,“ říká Pavel Švirga.

Aktualizace: Z textu jsme odstranili nepřesnou informaci o roli M. Svobody ve společnosti Odin Hockey.