Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Malebné městečko Much Wenlock, které sousedí s logicky ještě menším Little Wenlockem, leží něco přes 200 kilometrů severozápadně od Londýna. Už v osmém století ho proslavila představená místního benediktinského kláštera Milburga. Uměla prý mluvit s ptáky, levitovala a předváděla i jiné typy zázraků. Později byla prohlášena za světici.
William Penny Brookes (1809–1895) byl ve srovnání s Milburgou na první pohled člověk přízemní. Byl to seriózní lékař, místní radní a organizátor spolkového života. Ale pozor, byl to také velký vizionář.
Rozhodl se „podporovat morální, tělesný a intelektuální rozvoj“ obyvatel Wenlocku. Všech obyvatel, včetně těch z nižších tříd, což samo o sobě byla v té době nevšední myšlenka.
Vzdělaný lékař Brookes obdivoval antické Řecko. A tak ideální nástroj pro pozvednutí wenlockého lidu viděl v provázanosti sportu a kultury v podobě olympijských her.
První „olympijské hry“ ve Wenlocku se konaly v roce 1850. Pierre Coubertin ještě nebyl na světě.
Sport pro všechny
V polovině 19. století byl sport výsadou bohatých či urozených. Logicky – dělníci a „prostý lid“ obecně na něj neměli ani peníze, ani čas, ani sílu.
Ostatně – vyšší vrstvy společnosti od dělníků ani neočekávaly, že by sport mohli zvládnout na patřičné morální úrovni, s odpovídající disciplínou. Jejich místo bylo ve výrobě. Byli spíš nástrojem pro zvyšování efektivnosti než svébytnými tvory, s jejichž existencí by se počítalo i ve „volném čase“.
Jak to v Británii v polovině 19. století vypadalo, snad skoro každý alespoň tuší na základě románů Charlese Dickense nebo jejich filmových adaptací. (David Copperfield vyšel v roce 1849.)
Povznášení morálky a intelektu? A kdo by pracoval?
Dickens si temný obraz života v Anglii nevymyslel. I když poměry se zlepšovaly:
- Na začátku průmyslové revoluce pracovali textilní dělníci i více než 70 hodin týdně. A majitelé továren jim mohli povinnosti nakládat v podstatě bez jakéhokoli zákonného omezení. Děti pracovaly už od pěti, šesti let.
- V roce 1819 přišla první regulace: zákon určil maximální denní pracovní dobu na 12 hodin a minimální věk pracujícího dítěte na 9 let.
- V roce 1847 přišel další průlom: pracovní doba pro ženy a děti byla omezena na maximálně 10 hodin denně.
Sport byl výsadou lidí, kteří si mohli dovolit nepracovat rukama. Brookesova myšlenka, že se společně budou morálně a intelektuálně povznášet všichni obyvatelé města společně, byla téměř revoluční.
Klasika i běh starších žen
William Penny Brookes působil v Much Wenlocku také jako smírčí soudce. Nepochybně se setkal s případy opilství, drobných násilností a krádeží. Tato zkušenost se velmi pravděpodobně prolnula s jeho obdivem k antice a zrodil se program systematického povznesení a výchovy dělníků a mladých lidí obecně.
Nejprve Brookes založil Rolnickou čtenářskou společnost. Ta se postupně rozčleňovala na několik skupin podle zájmů členů: byla tu třída pro umění, hudbu a botaniku. V roce 1850 se osamostatnila třída olympijská a v témže roce se ve Wenlocku konaly první Hry.
William Penny Brookes na snímku z roku 1876.
Brookes byl nejenom vizionář a osvícenec, ale zjevně měl i marketingový talent. Jeho olympiáda byla zábavná. Měla rysy tradičních lidových slavností.
Začínala veselým průvodem účastníků, který se ostatně stal vzorem pro zahajovací ceremoniály moderních olympiád. A následné soutěže byly kombinací lidové zábavy, místních sportů a klasické antické atletiky.
Byl tu běh, zápas nebo hod oštěpem. Byl tu fotbal nebo kriket. Ale také házení kroužků na kůly, pronásledování prasete, běh starších žen o šálek čaje nebo závod zednických koleček.
Konzervativci očekávali rozvolnění mravů, opilství, násilnosti, obtěžování žen. K ničemu z toho nedošlo a Hry měly úspěch. Tak velký, že jejich dalších ročníků se účastnili i zájemci z Londýna.
Tak velký, že Brookes mohl v roce 1865 založit Národní olympijský výbor.
Tak velký, že v roce 1890 za Williamem Penny Brookesem do Much Wenlocku přijel Pierre de Coubertin.
Jak vyhrát válku
Pierre Frédy, baron de Coubertin (1863–1937) vyrůstal v konzervativní aristokratické rodině. Prošel přísnou výchovou na jezuitské škole, později studoval historii a pedagogiku.
Jako hlavní téma si zvolil tělesnou výchovu a její zavedení na francouzské školy. Zásadně ho přitom ovlivnily tři myšlenkové okruhy.
V letech 1870–1871 Prusové drtivě porazili Francii v tzv. prusko-francouzské válce. A Coubertin byl přesvědčen, že důležitou roli sehrála lepší fyzická kondice pruských vojáků. Od roku 1810 v Prusku vznikaly „turnerské spolky“, tělocvičné spolky zaměřené kromě tělesné výchovy i na výchovu k vlastenectví. Mimo jiné inspirovaly i vznik českého Sokola.
Neboli – systematická tělesná výchova mladých lidí přináší výsledky. Coubertin se ale nechtěl inspirovat v Německu. Svůj zájem obrátil k Anglii a našel, co hledal: tělesnou výchovu v anglických veřejných školách.
Coubertin byl nadšen románem Tom Brown´s School Days, který zachycuje atmosféru školy v Rugby a mimo jiné ukazuje, nakolik tu berou vážně „tělocvik“ jako nástroj nejenom fyzické, ale i morální síly.
A konečně tu byla idealizovaná představa o antické olympiádě. Jako o svátku atletického i kulturního mistrovství, mírového setkávání, amatérské oddanosti sportu, nikoli vítězství za každou cenu.
Takto vybaven se mladý Coubertin vydal na cestu do Anglie.
A setkal se tu s Williamem Penny Brookesem.
Setkání v Much Wenlock
Starý zkušený lékař a sociální reformátor se setkal s mladým vzdělaným aristokratem.
Brookes sice studoval v Londýně, Paříži a Padově, ale naprostou většinu života strávil v rodném maloměstě. A tam chtěl pozvednout všechny společenské vrstvy.
Horizont pro myšlenky a cíle romantika Coubertina mohl být pouze jeden – svět.
Co je spojovalo? Romantická představa o „kalokagathii“ – souladu krásného těla a krásného ducha, jednom z ideálů antiky. Romantická představa o olympijských hrách.
A především romantická představa o tom, že kalokagathii lze pěstovat na moderních školách, že se může stát součástí moderního sportu a že moderní sport může změnit svět k lepšímu.
Much Wenlock ve fotkách:
Nevíme samozřejmě, jak setkání probíhalo, co vše si Brookes a Coubertin řekli, v čem spolu souhlasili a v čem nikoli. Ani historici se neshodnou v tom, nakolik Coubertin převzal už hotovou myšlenku na obnovení olympijských her. Zda a nakolik Brookesovu roli později bagatelizoval, aby zásluhy připadly výhradně jemu.
Jisté je to, že myšlenky a také setkání těchto dvou tak rozdílných mužů zcela zásadně přispěly k vytvoření tradice moderních olympijských her.
A také to, že Brookes se první olympiády v roce 1896 nedožil. Oproti tomu Coubertin tu vystupoval jako „otec zakladatel“ a předseda Mezinárodního olympijského výboru.
A zůstává jedna základní otázka: Co to vlastně pomohli stvořit?
Ó sporte, ty jsi krása!
Na stockholmské olympiádě v roce 1912 vyhrál Coubertin zlatou medaili za poezii s básní Óda na sport, (soutěžil pod pseudonymem). „Ó sporte, ty jsi krása!… Ó sporte, ty jsi spravedlnost!… Ó sporte, ty jsi štěstí! Tělo se třese blahem, když slyší tvůj hlas!,“ psal Coubertin.
Z dnešního pohledu nepochybně zbytečně patetické až nabubřelé. Ale nejde o recenzi na Coubertinovu poezii, důležitější je, jaká ta nová olympiáda ve skutečnosti byla.
„Politika a nacionalismus byly součástí olympiád od samých počátků,“ píše profesor miamské univerzity Sheldon Anderson v knize Politika a kultura moderního sportu. A dokládá to i několika málo známými fakty.
Tak například: olympijské krédo „důležité je zúčastnit se, nikoli zvítězit“ bylo původně určeno Řekům, kteří váhali s pořádáním první olympiády ze strachu, že by jejich sportovci neuspěli.
A olympijská vlajka, jejíž kruhy jsou běžně spojovány s barvami světadílů, má také odlišný původ: Coubertin ji začal používat v roce 1914 a kruhy připomínají pořadatele prvních pěti olympiád.
Nacionalismus se projevoval i v jasněji politické podobě. A tady může za příklad sloužit česká, respektive československá výprava. V roce 1896 se českému olympijskému výboru podařilo Coubertina získat pro myšlenku, že na olympiádu mohou jet reprezentanti národů, nikoli států. Bylo to umožněno Čechům a Finům. Nikoli třeba Baskům.
V roce 1918 ovšem ti samí funkcionáři českého olympijského výboru trvali na tom, že soutěžit musí státy, rozhodně ne sudetští Němci.
„Sporte, ty jsi krása a spravedlnost!“ V Coubertinových očích ženy zastupovaly krásu a bylo spravedlivé, aby se olympiád neúčastnily. Pohled na sportující ženy byl pro Coubertina „nejvíce nevkusný vjem, který může zakusit lidské oko“.
Olympijské hry byly v prvních letech převážně záležitostí bílých bohatých mužů. Nacionalismus a politika se staly jejich pevnou součástí. Počítání medailí, pořadí států, vlajky a hymny, poměřování velmocí…
Nevytratil se duch?
A to ještě olympiádu teprve čekalo setkání s nacismem, studenou válkou, terorismem, bojkotem, velkým byznysem…
