Pilot F1 ze Sudet. Závodil s legendami, zabil se na slavném okruhu

Letos to bude už 25 let, co se Tomáš Enge stal prvním českým pilotem ve Formuli 1. Na přelomu léta a podzimu 2001 odjel tři závody v monopostu stáje Prost.

Dosud je i posledním Čechem mezi smetánkou. Byť několik mladých následovníků bylo - aspoň podle vyjádření svých manažerů - blízko k angažmá v F1, nikdo další do závodu nenastoupil.

To je však jen část historie naší země spojené s nejpopulárnějším odvětvím motorsportu. Sedm závodů v F1 totiž absolvoval Gerhard Mitter, který se v roce 1935 narodil v Krásné Lípě. Tedy v časech, kdy naprostá většina obyvatel severočeskému městu říkala Schönlinde.

Z Československa do Německa odešel s rodinou v devíti letech, při první vlně odsunu sudetských Němců. V nové vlasti se stal nejen sportovní hvězdou, ale od spolkového prezidenta obdržel i státní vyznamenání.

Ještě výrazněji než s Krásnou Lípou byl život Mitterů spojen s nedalekými Kunraticemi u Cvikova (Kunnersdorf), kde Gerhardův otec August vlastnil hostinec a řeznictví. Byl také jediný z rodiny, kdo mluvil česky - věděl, že je to dobré pro obchod.

Nicméně přehnanou loajalitou k Československu neoplýval. Sice si odsloužil rok vojenské služby, ale když byla v září 1938 vyhlášena mobilizace, odmítl narukovat. Přihlásil se k Německé říši. Později se ve wehrmachtu stal nižším důstojníkem a poslední rok druhé světové války sloužil u Waffen-SS.

Právě hodnost Mittera staršího, tenkrát nezvěstného, byla důvodem, proč byl zbytek rodiny - manželka Marta s dětmi Gerhardem a Christou - zařazen hned do první vlny odsunu. Československo opustili 18. června 1945 na koňském povozu.

Do sousedního Saska to měli jen pár kilometrů. První týdny spali kdesi ve stodole na slámě a žili ze skromných zásob dovezených z domova. Pak chodili po staveních, prosili o jídlo a pití, ale většinou nacházeli zavřené dveře.

V největší nouzi se tedy rozhodli pro tajný návrat do Krásné Lípy. K matčiným rodičům, kteří tam ještě směli zůstat. Spali ve sklepě a do bytu se chodili jen občas umýt.

„Vydrželi jsme tam čtrnáct dnů,“ líčila o 38 let později Marta Mitterová v písemných vzpomínkách, z nichž publicista Siegfried Strasse cituje v knize Rennsportlegende Gerhard Mitter. „Pak se rozkřiklo, že vojáci Svobodovy armády kontrolují všechny domy, jestli se tam neskrývají uprchlíci. Museli jsme znovu odejít za hranice. Už nadobro.“

Pěšky i vlakem doputovali do Roßlau v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko a tehdejší sovětské okupační zóně. Nejdřív bydleli v uprchlickém táboře, po čase dostali přidělený aspoň sklep. A snažili se zjistit, co je s otcem.

Rodina se setkala až v lednu 1946, kdy se August Mitter ozval z amerického zajetí v Bádensku-Württembersku. Po jeho propuštění se usadili v nedalekém Korntalu a otec se rozhodl, že k původní profesi se nevrátí. Místo toho si našel práci u Porsche v Zuffenhausenu. Ostatně zakladatel firmy byl rodákem z Vratislavic nad Nisou a s jeho synem Ferrym později oba Mitterové úzce spolupracovali.

Podnikavý otec si navíc zřídil vlastní autodílnu, kde rád zaměstnával šikovné české emigranty. Řemeslu se začal učit i Gerhard - hlavně proto, že ho fascinoval svět závodění.

Dlouho to zkoušel na motorce a stal se dokonce německým juniorským mistrem do 125 ccm. V srpnu 1956 se představil i na Velké ceně Československa, byl to jeho první návrat do vlasti od vyhnání. Závod nedokončil, ale vyvázl alespoň ve zdraví - na rozdíl od krajana Hanse Baltisbergera (250 ccm) a Michela Moutyho z Francie (500 ccm), kteří na brněnském okruhu našli smrt.

Koncem 50. let dospěl Mitter k závěru, že motocyklový sport má nejlepší éru za sebou a budoucnost patří volantům.

Přešel tedy do Formule Junior, kde vedle závodního talentu využíval i technického nadání. Měl dokonce vlastní stáj s vlastním vozem Mitter-DKW. K jeho tehdejším soupeřům mj. patřil o pět let starší Bernie Ecclestone, budoucí šéf a majitel F1.

On sám si premiéru mezi elitou odbyl 15. července 1962, při Velké ceně Solitude ve Stuttgartu. Závod se sice nepočítal do hodnocení mistrovství světa, ale 6. místo nebylo k zahození.

Pochopitelně formulový svět tehdy vypadal podstatně jinak než dnes. Existovaly pouze dvě tovární stáje (Ferrari, Porsche) a zbytek startovního pole tvořily soukromé týmy vděčné v podstatě za jakékoli monoposty, co byly zrovna k mání.

Patřil k nim i švýcarský Ecuria Filipinetti, v jehož barvách Mitter debutoval.

O body do šampionátu poprvé bojoval o rok později při nizozemské Grand Prix v Zandvoortu. Tentokrát mu šanci dal domácí šlechtic Carel Godin de Beaufort, rovněž nadšený závodník. Mitter kvůli poruše na spojce odjel pouze dvě kola - tedy přesně tolik, aby dostal finanční prémii za úspěšný start.

V srpnu na Nürburgringu se ukázal už v lepším světle. Ačkoli měl horší vůz než většina startovního pole (upravený model Formule 2 z roku 1961), dojel čtvrtý - dvě příčky za šampionem Jimem Clarkem. Získal tři body, což byl jeho největší úspěch v F1.

Se světovým seriálem se rozloučil 1. srpna 1965 na Lotusu 25, dva roky starém, když mu šanci na slušný výsledek zhatila porucha na vodní pumpě.

Jednu věc měla totiž tehdejší formule přeci jen společnou s tou dnešní. O úspěchu do velké míry rozhodovaly peníze. A ty Mitter neměl. I když Západní Německo prožívalo ekonomický zázrak a jeho automobilky slavily obchodní úspěch po celém světě, neměly ambice mít své týmy v F1 (i Porsche se v roce 1962 ze seriálu stáhlo).

V rozhovorech s novináři Mitter opakovaně vyzýval k založení silné německé stáje, vyslyšen však nebyl. Musel tedy čekat na nabídky ze soukromých stájí, ale většinou šlo jen o záskok při domácích závodech v Hockenheimu nebo Nürburgringu.

Přitom v nižších kategoriích zdárně soupeřil s budoucími hvězdami, jako byli Jochen Rindt, Jackie Stewart, Mario Andretti nebo Clay Regazzoni.

Mittera však formulový neúspěch neodradil. Dál pracoval pro Porsche, jako tovární jezdec a konstruktér. Podílel se na vývoji motorů i monopostů, testoval novinky.

K tomu soutěžil snad ve všech myslitelných kategoriích. Závodil s cestovními vozy, třikrát se stal mistrem Evropy v jízdě do vrchu, s prototypy Porsche se pětkrát zúčastnil slavného podniku 24 hodin Le Mans a dojel třetí na prestižní dvanáctihodinovce v americkém Sebringu.

Jeho asi největším úspěchem se v roce 1969 stal triumf na Targo Florio, proslulém závodě na 1000 kilometrů, který se konal v sicilském pohoří Madonie.

Nikdy však nepřestal živit naději na návrat do F1. Tedy nechtěl tam úplně za každou cenu. Když ho například v roce 1968 lákal Lotus, po několika zkušebních jízdách usoudil, že se mu vůz nezdá bezpečný a že nechce tolik riskovat.

Jindy zase nabídka nebyla tak skvělá, aby kvůli ní opustil dobře placenou práci u Porsche.

V roce 1969 se mu konečně ozval starý známý Bruce McLaren, že by byl rád, kdyby za jeho stáj odjel pár závodů na konci sezony. Než k tomu ale mohlo dojít, přišel osudový závod Formule 2 na Nürburgringu.

Prvního srpna, při posledním tréninku, vyletěl třiatřicetiletý Gerhard Mitter se svým BMW v rychlosti 250 km/h ze zatáčky mezi stromy a na místě byl mrtev. Pravděpodobnou příčinou havárie byla závada na řízení.

I když formulový svět byl na tragické nehody jezdců zvyklý - však o rok dřív zemřel na trati Jim Clark -, tentokrát byla smrt opravdovým šokem. Mitter totiž nepatřil k jezdcům, kteří by přehnaně riskovali.

Když se ho v prosinci 1966 ptal reportér týdeníku Sport-Kurier, jaký sport je nejméně bezpečný, jednoznačně odpověděl, že motorsport nikoli. „Box nebo lyžování mi přijdou nebezpečnější. Nebo chůze po laně. Pořád slyším, jak jsou automobilové závody riskantní. Nejsou. I když v nich samozřejmě můžete mít smůlu,“ řekl a docela přesně tím předpověděl svůj osud.

V jiném rozhovoru zase mluvil o tom, že jistá míra rizika k jeho sportu patří. Stejně jako k životu. „V roce 1962 jsem cestoval z Mexika do New Yorku, letadlo pak pokračovalo dál a krátce po startu spadlo. Nikdo ze 136 pasažérů nepřežil. Přesto jsem se domů nevracel lodí, zase jsem nastoupil do letadla. V našem technickém světě se musíme naučit s rizikem žít.“

Gerhard Mitter byl pohřben 6. srpna 1969 v Böblingenu. Smutečního obřadu se zúčastnilo na tři tisíce hostů, včetně špičkových formulových závodníků.

Oba rodiče ho výrazně přežili. Otec zemřel v 83 letech, matka se dožila 96 roků.