Článek
Ještě než se dozvěděl, že jeho klub prohrál kontumačně, dostal pokutu deset milionů korun a navrch bude hrát doma čtyřikrát bez diváků, slávistický šéf Jaroslav Tvrdík představil svůj plán: „Uděláme z Edenu nejbezpečnější stadion v zemi.“
Připomíná to pokus proměnit Antarktidu v tropickou zahradu, když si vzpomenete na šílené záběry, na nichž hoří víc pyrotechniky než při silvestrovských veselicích a příznivci Slavie v aktu ryzího šílenství na hřišti napadají hráče Sparty. To se stalo v sobotu večer, před třemi dny.
Tvrdíkova ambice je nyní nicméně nejvyšší možná. Dle hesla, že fotbal v Česku padl na dno a teď se od něj odrazí, neboť nejčernější tma přece panuje těsně před svítáním.
Slibem nezarmoutíš, v Česku obzvlášť ne a Jaroslav Tvrdík hraje o svoji profesní budoucnost, proto je pochopitelné, že nabízí co nejpompéznější vizi. Zároveň ani jeho celoživotní kritikové - a že jich není málo - nemohou popřít, že přijal vinu a že jeho Slavia už sáhla ke zcela bezprecedentním krokům.
Vyhodila nezvladatelného Tomáše Chorého, jenž jí zároveň jakožto bez nadsázky nejplatnější hráč vyhrál dva tituly za dva roky (za předpokladu, že o ten letošní Slavia nepřijde kolapsem v posledních třech kolech). Vyhodila reprezentanta Davida Douděru, jehož stadion miluje. „Hodila je pod vlak,“ glosoval to fotbalový podcast Seznam Zpráv MVP.
A také úplně mění svůj přístup k Tribuně Sever, zdroji klíčové podpory, bez níž je každý fotbalový velkoklub raněný. Všechno jsou to nutné a souběžně riskantní kroky. Slavia na Chorém postavila svoji hru - a teď začíná éru bez něj. S kým? Neví se. Může se stát, že atmosféra v Edenu se po návratu fanoušků na tribuny naředí, že za to klub zaplatí výsledky.
Ale jiná cesta není. Tresty padly, období slibů skončilo. Kdyby měl fotbalový dres dlouhé rukávy, musí si je všichni v Edenu vyhrnout. A nejen tam.
První náznak opatrného optimismu: s rivalskou Spartou se sice Tvrdík a spol. shodnou na máločem, ale nyní z vyjádření obou klubů směrem k řešení následků ostudy přicházejí totožné impulzy. Posílit pravomoci pořadatelské služby, pomoci si moderními systémy na rozpoznávání tváří. Vzhledem k tomu, že ostudu v derby řeší politici bez ohledu na stranickou i fanouškovskou příslušnost, je na to správný čas. V Polsku to funguje a není důvod, proč by v Česku nemělo taktéž. Kdo se čílí nad dalším okusováním soukromí, může v rámci svobodné volby na fotbal přestat chodit, většina by z toho ale měla těžit.
A pak je tu další, snad ještě důležitější bod společné agendy: změnit kulturu fotbalu v Česku.
Těžko se divit těm, kdo se právě smějí nahlas. Působí to podobně věrohodně, jako když politici po dalším skandálu moudře hovoří do kamer, že odteď bude vážně líp. Pro vnější pozorovatele, které fotbal nezajímá každodenně, to vypadá jako výsměch.
Ale spojení fotbalová (sub)kultura není protimluv. Fotbal je s ničím nesouměřitelný globální fenomén. Generátor emocí, sounáležitosti a celoživotních vztahů. Ano, někdy třeba i lehce dětinských, ale o to upřímnějších. Což je to vůbec nejlepší z fotbalu, to úplně nejhorší bylo k vidění v Edenu.
Jenže český fotbal se vážně v některých směrech škrábal nahoru.
Představa, že jsou běžné ligové zápasy Slavie a Sparty vyprodané, působila pár let zpátky jako science fiction. Také jinde s fanoušky umí pracovat tak, že uvěříte, že je skutečně rok 2026, a ne divoká devadesátá léta. Hodnota televizních práv fotbalové soutěže násobně roste a má to pořád být pouze začátek. Tyto peníze pak obohacují všechny, pomohou menším oddílům i mládeži.
A když je řeč o penězích: jakmile se podíváte, kdo vlastní prvoligové kluby, vidíte významný překryv s žebříčkem nejbohatších Čechů - být majitelem Slavie, Sparty, Plzně, Liberce, ale i Teplic nebo Ostravy je najednou in. Mimochodem nejen kvůli vzájemnému přetlačování se, komerční potenciál českého fotbalu je i kvůli zmíněným televizním právům stále značný. Může jít jak o „trofejní“ nákup, tak i o dobrou investici.
Což by mělo být dalším zdrojem tlaku a také dalším důvodem, proč nezavrhnout lepší zítřky.
Že jsou naštvaní sponzoři a partneři, je již známo. Zatím se nevyjadřují lidé jako Pavel Tykač (Slavia), Daniel Křetínský (Sparta) nejbohatší Čech současnosti Michal Strnad (Plzeň). Stejně tak by bylo dobré vědět, co si myslí Ondřej Kania (Liberec), Milan Kratina (Teplice) nebo Ondřej Tomek (Hradec Králové).
Úspěšní a oceňovaní podnikatelé, nad firmami z jejichž portfolia právě dozněla katastrofální reputační bouře. Do fotbalu se pustili s pomocí peněz, energie i know-how z byznysu a nejsou zvyklí nechávat věci vyhnít. Řídit stát jako firmu se v praxi moc neosvědčilo. Řídit fotbal jako firmu zcela jistě lze.
„Český profesionální fotbal musí dát jednoznačně najevo, že hranice mezi vášnivou fanouškovskou podporou a násilím je absolutně nepřekročitelná,“ uvedl předseda disciplinární komise Jiří Matzner, když zveřejňoval tresty pro Slavii a také pokutu pro Spartu, v jejím případě za pyrotechniku, vytrhané sedačky a zdemolované toalety v Edenu.
Realita má nejlepší smysl pro ironii: Eden se z ráje změnil v peklo téměř přesně měsíc před začátkem mistrovství světa, kam se Česko dostalo po dvaceti letech. Zapomeňte na Prahu, český křišťál a cokoli dalšího, když se chcete mimo Evropu představit, je fotbal pořád nejlepší způsob. Pavel Nedvěd, Petr Čech, Antonín Panenka - i v Mexiku, kde Češi nastoupí v základní skupině, to jsou ikony. Reprezentanti v doslovném slova smyslu.
Pokud by Česko na šampionátu zaválelo, půjde fotbal z nuly na sto, možná i na tisíc. Ve světě s krátkou pamětí se zapomene na světlice. Dokonce klidně může nastat totální amnézie, pokud si kouč Miroslav Koubek prosadí nominaci Chorého a třeba i Douděry a oni zaválí. Až dá první jmenovaný gól Jižní Koreji, kdo se nebude u televize radovat?
Jenže to jsme zase v „tvrdíkovských“ krajinách, v hlasitém snění o tom, že černá se rychle změní v bílou a opovržení v oslavy.
Jakkoli to zní mravokárně, každý jeden fanoušek na stadionu má sílu zlepšit to, jak se fandí. Ale klíčové postavy sedí jinde. V sídle FAČR na Strahově, na Spartě, na Slavii, případně v centrálách CSG a dalších byznysových gigantů.
Pokud Forbes odhaduje majetek Pavla Tykače na 188 miliard korun, očekávaná ztráta Slavie za pokutu a čtyři zápasy bez diváků ve výši zhruba 50 milionů korun je sice nepříjemná, nikoli však fatální věc. Ale proč vlastnit něco, co mi dělá ostudu? Zvlášť u Tykače, jenž zdůrazňuje, že pro něj je Slavia symbolem slušnosti a noblesy, kterou vnímá jako odkaz svých slávistických předků.
Pokud i majitelé vstoupí do hry, jen dobře. Českému fotbalu dočasně neuškodí o něco víc biče, na cukr není čas. Když nebyl chráněný Chorý jakožto nejlepší střelec ligy, proč by měl být chráněný šéf nejúspěšnějšího klubu poslední doby?
„Majitel klubu mě může kdykoli vyhodit. Jsem připraven nechat se upálit na hranici,“ řekl Tvrdík emotivně pro Sport.cz.
Hranice nikdo nutně chystat nemusí, ale úklid je bezpodmínečně nutný. Ať už s Chorým v národním dresu, či bez něj. Lhostejno, zda budou Guadalajara, Atlanta a Mexiko City dějišti velkých výher, nebo zdrcujících porážek reprezentace na MS. A stejně tak není podstatné, zda Slavii povede dál Tvrdík, nebo někdo jiný. Důležité jsou činy.
Pokud by totiž všechny proklamace o „nejbezpečnějším Edenu“ a o nové fotbalové kultuře v Česku byly pouze šikovnými PR tahy a ukázkou správně zvládnuté krizové komunikace, má největší sport u nás ještě větší průšvih než šílence se světlicemi.
