Česká tenisová hvězda slyšela, že dělá všechno špatně. Dril jí ale pomohl

Dobře věděla, kdo proti ní stojí.

Belinda Bencic.

A také Linda Nosková dobře věděla, o co na kurtu bojuje. Vítězství znamenalo naději, prohra konec.

První set Češka ovládla. Druhý nezvládla. V tom třetím ztratila podání. Vybojovala ho zpátky. Byla to zkouška fyzické i psychické síly.

Tiebreak. Magické slovo. Absolutní drama.

Švýcarka mohla třikrát duel uzavřít vítězstvím. Nezvládla to.

Nosková šanci využila. Poslední míč zápasu vší silou poslala do kurtu a nechala odrazit daleko do prostoru haly. Bez šance na vrácení.

Ukázala, jak podobné momenty miluje. Tolikrát v nich prohrála. Tolikrát v nich vyhrála. Jsou to stavy absolutní přítomnosti. Reality.

Momenty Lindy Noskové.

Nastavení mysli vystihne jednou na první pohled prostou pravdou: „Tenis jsem vždycky hrála, abych vyhrála příští zápas. Zlepšovala se. Tak moc jednoduché to je.“

Jenže příběh za touhle mentalitou jednoduchý není, je nesmírně složitý. K úderu, který Češkám dává šanci ovládnout Billie Jean King Cup, vedla mimořádná životní cesta z valašské Bystřičky právě přes Švýcarsko.

Belinda Bencic je olympijská vítězka. Někdejší čtvrtá hráčka světového žebříčku.

Po rodičích má (česko)slovenské kořeny, do Švýcarska emigrovali po srpnové okupaci roku 1968. Otec Ivan si zahrál tamní nejvyšší hokejovou soutěž.

To všechno o ní Linda Nosková věděla.

Obě totiž pro profesionální tenis vychovala stejná žena. Další československá emigrantka, Melanie Molitorová. Matka někdejší světové jedničky Martiny Hingisové.

Bencic do její tenisové školy přivedli rodiče. Trenérka poznala talent, ambice, odhodlání.

Nosková neměla na žádnou švýcarskou školu peníze. Měla jinou přednost. Místo narození. Nechme ji vyprávět:

„Melanie pochází ze stejného prostředí jako já. Z malé dědiny na Valašsku.

Právě proto nás před lety na týden na svém kurtu přijala. Dvě děti z malého oddílu, které trenéři označili za šikovné.

Melanie měla na naše schopnosti jiný názor a nebála se nám ho sdělit.

Myslím, že jenom chtěla něco vrátit místu, ze kterého vzešla. Být z Prahy, neztrácí se mnou čas. To, že mi ho věnovala, byl dar. Nebýt Melanie, dost možná by nikdo neznal jméno Linda Nosková.“

Už při prvním setkání musela tehdy třináctiletá Nosková ukázat, jak moc chce tenis hrát. Protože daleko snazší by bylo od Melanie Molitorové utéct, než se k ní vracet.

„Všechno jsem dělala špatně.

Žádný úder nebyl správně vedený, žádné slovo vypálené mým směrem vlídné.

Znovu a znovu jsem se snažila dostat míč přes síť způsobem, který dáma na druhé straně kurtu vyžadovala. Znovu a znovu to nebylo dost dobré.

Byla jsem pořád dítě a nikdy jsem nikoho podobného nepoznala, nic takového nezažila. Přesto jsem věděla, že právě tahle striktní a velmi osobitá paní je moje šance.

Na konci společně stráveného týdne mi na ubrousek napsala telefonní číslo. ‚Dej to mámě, ať mi zavolá.‘

Ani na chvíli mě nenapadlo ten ubrousek vyhodit, před mámou zatajit.

Věděla jsem, že by to byla ta lehčí varianta. Říct sbohem a vyhnout se dalšímu drilu. Jenže taky by to znamenalo říct sbohem příležitosti být lepší v tenise. A já jsem po ničem netoužila víc. Když něco dělám, tak to dělám naplno.

Nemusel a nemusí mi to nikdo říkat, je to moje povaha. Nic jiného totiž nemá v mé hlavě smysl. Pokud cítím, že bych něco v životě dělala napůl, tak to radši nebudu dělat vůbec. I taková rozhodnutí jsem musela provést. Nebyla snadná, ale nutná.“

Česká kapitánka Barbora Strýcová si Lindu Noskovou oblíbila.

Rozumí si, jakkoliv jsou obě povahou velmi rozdílné.

Extrovertní Strýcová, velmi pečlivě si vybírající přátele Nosková.

Kapitánka ale chce v týmu bojovnice. V Noskové vidí vedle tenisového umu i zarputilost. Touhu vítězit. Schopnost žít pro tým. Hodnoty, které sama během kariéry vyznávala.

Strýcová moc dobře ví, kudy se Nosková k aktuálnímu dvanáctému místu žebříčku probojovala.

Na číslo z papírku s mámou zavolala.

„Nevím, co si Melanie myslela, když psala na ubrousek telefonní číslo pro mamku. Jestli ve mně něco opravdu viděla. Nebo jestli se jí prostě obyčejně zželelo malé holky z rodného kraje. Jenom jsem cítila, že to je šance a velká věc. Mamka souhlasila, na číslo zavolala. Melanie potom dorazila za svou rodinou na Valašsko a domluvila si s námi setkání. Přijela krásným autem, měla s sebou obrovského psa.

A hned spustila: ‚Servis je úplně blbý, forhend nemá Linda vůbec žádný a s kondicí to taky není žádná sláva.‘ Tohle všechno na mamku vysypala, aby nás vzápětí pozvala do Švýcarska na kemp. Odpoledne si se mnou šla ještě pinknout. Stála tam v riflích na kurtu, míčky už sbírali naši. Role se otočily.

Docela komedie.

Ale také velký moment mé kariéry.

Do Švýcarska jsme začaly s mamkou jezdit každý měsíc třeba na deset dní. Vždycky jsem znovu a znovu poslouchala výtky k úderům, předvedené hře. Objektivně jsem se zlepšovala, ale tím se i zvyšovaly nároky.

Nebrala jsem to špatně, brala jsem to jako výzvu.

Chápala jsem, že se můžu posouvat. Neustále. Nikdy mě nenapadlo, že už bych byla dost dobrá. Zaprvé k tomu nemám sklony a zadruhé jsem viděla, co pro mě dělají ostatní. Táta chodil do práce, aby nás uživil. Mamka musela trávit hodně času se mnou, převážela mě.“

Byly to stovky hodin na dálnicích, tisíce kilometrů. Slzy zmaru při bloudění bez navigace. Slzy radosti při vítězstvích na mládežnických turnajích. Molitorová mladé Češce pomáhala radami, ale také penězi. Když nebylo na startovné, zaplatila ho.

„Nemusela mě chválit na kurtu, pochvalou byly její činy,“ je i po letech vděčná Nosková. Tyhle momenty neformovaly pouze kvalitu hry na kurtu. Formovaly také charakter. Oběť rodičů pro vášeň jejich, pomoc od někoho… kdo může pomáhat.

To všechno se snoubí s přirozeným odhodláním vyhrávat a především dělat věci naplno. Tak, aby měly smysl. Někdy jsou to bolestná rozhodnutí. Taková, která nemusí každému připadat správná. Třeba opustit střední školu.

„Došla jsem do bodu, kdy mě vysloveně iritovala.

V letadle jsem psala na notebooku výpisky ze zeměpisu, místo tréninku jsem na juniorském Grand Slamu poslouchala hodinu češtiny.

Všechno na dálku, na soukromé škole.

Jinak to s mým programem skloubit nešlo, ale tohle fakt nemělo cenu. Ne pro mě. Nechci dělat věci, které mi nic nepřináší a ještě mě omezují.

Přesto byla mamka docela v šoku.

Ta mamka, která mě vždycky podporovala a každou hodinu omluvila. Zeptala se, co bych si přála za odměnu za vítězství v juniorském Roland Garros.

‚Chtěla bych skončit se školou,‘ neváhala jsem.

Už jsem říkala, že chci být perfektní. Tohle mi nedávalo smysl. Nebavila mě ekonomika, účetnictví, žralo mi to neskutečné množství času a odvádělo od tenisu. Vím, že to někdo odsoudí, nepochopí. My ale žijeme v době, kdy už škola není všechno.

Nikoho nebudu nabádat, aby se na ni vybodl. Vůbec ne. Jenom si myslím, že ke vzdělání vedou různé cesty a mělo by, pokud možno, být kvalitní. Těším se, až si ho dodělám. Myslím, že se snažím sledovat svět kolem nás. Dívat se do hloubky problémů, mít rozhled. Nejsem nijak hrdá, že jsem střední po prvním ročníku skutečně opustila.

Jenom nemůžu plýtvat energií zbytečně. Vím, že v budoucnu si najdu obor, který mě bude bavit, a vystuduji ho s velkou chutí a upřímným úsilím. Nebudu šidit každou hodinu, aby to nějak prošlo. Ne, to není můj styl.“

I díky tomu mohla Linda Nosková ve Švýcarsku porazit Belindu Bencic a potěšit české tenisové fanoušky.

Byla v zápase naplno.

Už k němu necestovala autem. Už si o něm nemohla promluvit s milovanou mamkou, která podlehla rakovině v roce 2024.

„Mamce dokola opakovali, že to naše cestování za tenisem není normální. Že nemám dětství. Nepřála bych si jiné. Nevím, jaké dítě strávilo se svojí mámou tolik času jako já,“ vzpomíná Nosková.

Využila ten čas maximálně, i proto touží především zůstat sama sebou. Není to jen o slovech. Jediný týden dovolené minulý rok strávila na Zanzibaru. Nikoliv na pláži, nýbrž jako dobrovolnice ve škole pro děti z ulice. Pro ty nejchudší, nejpotřebnější.

„Chci taky vracet, co dostávám. Chci chápat svět, nenechat se zavřít do zlaté klece.

Ani velká vítězství mě nedonutila brečet tolik jako děti, které ke mně na Zanzibaru běžely pro obejmutí.

To, že jsem si pamatovala jejich jména, pro ně byl největší životní dar.

Strávila jsem s nimi týden. Na ostrově, který většina lidí zná jako dovolenkový ráj a vidí jenom fotky úžasné přírody a luxusních resortů.

Jenže tenhle ostrov je taky obrovská chudoba a boj o šanci. O šanci na život.“

Vítejte ve světě Lindy Noskové. Obdivované hvězdy tenisového světa, která zůstává holkou z Bystřičky. Ve světě dámy, které si Češi mohou vážit nejen díky šanci na vítězství v prestižní sportovní akci jménem Billie Jean King Cup.

-

Na www.bezfrazi.cz naleznete více než 350 dalších autentických vyprávění sportovních osobností, řadu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvené předními českými herci.