Hlavní obsah

Studenti Univerzity Pardubice ušli 300 km v polární oblasti Švédska

Foto: Unsplash

Ilustrační foto.

Reklama

12. 8. 14:25

Extrémně fyzický náročný trek zažili studenti sociální antropologie Univerzity Pardubice. Strávili 20 dní mimo civilizaci v polární oblasti Švédska, kde ušli skoro 300 kilometrů.

Článek

„Moc jsme nemluvili, protože jsme byli unavení nebo naštvaní. Byli dny, kdy jsme s holkami promluvili pět slov,“ řekl student Vojtěch Juda. Na cestě s ním bylo šest studentek a vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Adam Horálek.

„Když jste za polárních kruhem, nemůžete se zhádat a pak co? Řešení situací bylo, že přestalo mluvit a někdo si šel vzadu. Taky jsem šel párkrát poslední ve skupině,“ řekl Horálek.

„Pro mě bylo náročné být v divočině se šesti holkami a panem vedoucím. Krize jsem neměl, snažil jsem se být veselý člen skupiny, co drží ostatní nahoře. Fyzicky to bylo náročné, přelézali jsme třeba vodopád pokrytý mechem a dole byla stráň 500 metrů, jenom kameny, pak jsem si i bál o svůj život,“ řekl Juda.

Studenti izolovaní od vnějšího světa zažili řadu krizových momentů. Například veslovali přes jezero, které bylo rozbouřené, dvě hodiny je uzamklo ve svém středu a nemohli se dostat na druhý břeh.

„Přecházeli jsme kamenité hory bez jediného značení. Překvapil nás extrémní vítr, proti kterému se téměř nedalo jít. Když se člověk otočil s krosnou na bok, tak ho to málem smetlo. Lesotundrou jsme se brodili mokřady, křovisky, do toho miliony komárů,“ řekl Horálek.

Studentka Nikola Hertlová chtěla mimo jiné úplně opustit sociální sítě, protože na nich trávila hodně času. „Byla to obrovská divočina a jsem ráda, že jsem na živu a že jsem zdravá,“ řekla. Její krosna vážila na začátku 22 kilogramů, a tak měla co dělat, aby ji unesla.

„Snažila jsem se přeskočit řeknu, do které jsem spadla. Boty jsem sušila dalších deset dní. Krosnu jsem naštěstí přehodila na břeh a byla suchá. Opravdu mě bylo hodně smutno, prožívala jsem tam opravdu muka,“ řekla Hartlová, teď už zpětně se smíchem.

Podle vedoucího expedice Horálka studenti určitě posunuli své fyzické a psychické limity, když prožili 20 dní nebezpečí v izolaci bez signálu. „To všechno vedlo k tomu, že jsme byli opatrní, abychom neudělali nějakou blbost, aby si někdo nezlomil nohu a co pak s tím,“ řekl Horálek.

Na terénní praxi, která měla účastníky učit sebepoznávání, se přihlásilo 25 zájemců. „Postupně se to zredukovalo, snažil jsem se je vylekat, následně jsme měli soustředění v Krkonoších, kde byla těžká fyzická zkouška s plnou polní. Sedm statečných odolalo,“ řekl Horálek.

Co všechno studenti zažili, odprezentují na říjnovém Socioconu a připraví alespoň video trailer. Psali si i podrobný deník. Vzniklo jich osm. „Do deníku jsem psala, co mi přistalo na mysli, když jsem měla vztek, tak jsem všechno napsala,“ řekl Hartlová.

Psaní deníků fungovalo jako terapie. Horálek věří, že nejsou moc cenzurované. „Vypisoval jsem se z pocitů, ale psal jsem o rozdílnosti denních rituálů. Třeba jak je jiná ranní hygiena doma a v divočině,“ řekl Juda.

I když si studenti výrazně odpočinuli od nových médií, fotografie na sociální sítě brzy po návratu umístili. „Ale na messengeru lidem skoro vůbec neodepisuji. Postupem času jsem tam přicházel na to, že internet a sociální sítě komunikace s lidmi mi vůbec nechybí a že mě možná dokonce otravuje,“ řekl Juda.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované