Hlavní obsah

Svědectví z domova seniorů: Kolegyně říkaly, ať jsem zticha, jinak mi zlomí vaz

Gabriela Lhoťanová, žena, která svým podnětem rozjela osmiměsíční investigativní projekt Seznam Zpráv.

20. 11. 14:44

Gabriela Lhoťanová, pečovatelka s dlouholetou praxí v domově pro seniory Slunečnice v Ostravě-Porubě, se letos v březnu obrátila na redakci Seznamu se žádostí o pomoc. Jak říká, nechtěla už dál snášet poměry, které tam vládnou na 1. oddělení. Stížnosti na hrubé zacházení s klienty, které adresovala svým nadřízeným, podle ní nikam nevedly.

Článek

Reportéři Seznam Zpráv rozjeli na základě její výpovědi investigativní projekt, v němž po dobu osmi měsíců mapovali, jaký je skutečný vztah personálu ke klientům největšího domova pro seniory v Moravskoslezském kraji. I s využitím skrytých kamer jsme pořídili klíčová svědectví. Vedení domova Slunečnice s redakcí Seznam Zpráv i přes opakované žádosti nekomunikovalo.

První díl minisérie Ve stínu Slunečnice si můžete pustit na odkaze níže.

Nyní vám nabízíme rozhovor s Gabrielou Lhoťanovou, jenž pátrání novinářů odstartoval. Popisuje v něm naprostou ztrátu lidskosti, kterou u některých svých kolegyň zaznamenala: „Nemůžete zacházet s člověkem jako s pytlem brambor.“

Jaká je vaše zkušenost s domovem Slunečnice?

Pracuji v oboru, který jsem si vybrala a mám ho ráda. Ale musím říct, že se mi nelíbí přístup části personálu ke klientům. Ti lidé, kteří stárnou, přicházejí o určité obranné schopnosti, přestávají se vyjadřovat. Nemohou se některým věcem bránit, reagovat na ně.

Čemu by se měli bránit?

Neprofesionalitě personálu. U některých kolegyň tam absolutně chybí lidskost, nějaké cítění. Ráno přijdete do práce a musíte fungovat kolem těch lidí, jste povinen jim předat energii, aby mohli fungovat. Musíte jim dát kus ze sebe, postavit je jakoby na nohy, nastartovat je do toho dne.

Jak se tedy chovají ti, kterým – jak říkáte – chybí lidskost?

Když se ráno provádí hygiena, personál to komentuje se slovy „fuj, ty prase, ty smrdíš, otoč se!“ a zachází s tím člověkem jako s kusem masa. Pokračuje to u jídla, u všeho, u jakéhokoliv přímého styku personálu s těmi lidmi. Od rána do večera je to samá invektiva.

Jaká slova se vám vybaví?

„Hovado, jdi si umýt tu pr**l.“ „Žer! Sežer si to klidně i rukama!“ Strašná manipulace. Nemůžete zacházet s člověkem jako s pytlem brambor. Mně na těchto kolegyních vadí úplně všechno, jak se chovají, jak zastrašují.

Co jste těm pečovatelkám řekla, když jste byla svědkem jejich přístupu?

Že se mi to nelíbí. Ptala jsem se, proč to dělají, ale poslaly mě někam. Původně jsem pracovala v jiné budově Slunečnice, ale před časem, asi před devíti měsíci, jsem přešla na to 1. oddělení a tam jsem se stala svědkem těchto věcí.

Proč se podle vás část personálu chová tak nevhodně?

Nebaví je to. V osobním životě jsou asi nespokojené. Nevím. Možná jsou vyhořelé. Nemají v sobě kousek pokory. Dnes je to bohužel nastavené tak, že na tuto práci vezmou každého.

Jaký je poměr mezi personálem, který se chová takto, a tím, co se chová normálně, lidsky?

Opravdu hnusně se chová tak sedm lidí, další čtyři pět se přidají jen proto, aby nebyli vyčleněni z kolektivu.

Je to hrozné: přijdu na službu a paní mě drží za ruku a říká mi, že chce umřít kvůli tomu, jak se k ní ti ostatní chovají. Že prý podle ní to ani v koncentráku nebo ve vězení nebylo tak hrozné.

Ví o tom vedení domova Slunečnice?

Nevím, jestli pan ředitel, ale nevěřím tomu, že to neví. Co se týká vrchní sestry, ta to ví velice dobře, protože jsou tam léta stížnosti. Neustále se to zakrývá, klienti jsou zoufalí. Vrchní sestra je první spojka, která by měla pomoci. A ona přitom tyto věci neřeší. Když jí o tom některé z nás říkaly, tak nám řekla, ať mlčíme. Některé kolegyně nás dokonce zastrašovaly, ať držíme hubu, že nám zlomí vaz.

A ředitel Radek Baran s tím nic nedělá?

Řekla jsem to vám a řeknu to i jemu. To, co jsem zažila tady na tom 1. oddělení, co jsem tam viděla na vlastní oči a slyšela na vlastní uši, z toho je mi prostě na zvracení.

Proč jste to neřekla řediteli už dříve?

Ve Slunečnici je daný postup. Kdokoliv z nás chce mluvit s ředitelem, tak to musíte oznámit staniční sestře, potom vrchní sestře a až teprve pak můžete jít za ředitelem. Pokud jsem já vznesla nějakou námitku staniční sestře, ta to řekla vrchní sestře Haně Krejčí a ta pak řekla, že pan ředitel o všem ví – a buďte zticha. Takže nakonec já sama jsem uvěřila tomu, že o tom ředitel ví. Proto jsem teď také oslovila i vás.

Jste připravená na to, že některé pečovatelky, které kritizujete, nebo vrchní sestra začnou útočit na vás?

Tohle je mi jedno. Tady nejde o mě, ale o ty staré lidi, kteří třeba nemají nikoho a jsou závislí na pomoci personálu od rána do večera. Z mé strany nejde o žádnou pomstu, z mé strany jde o nějaký vykřičník, aby si možná i vrchní sestra uvědomila, že je zřejmě už dávno vyhořelá, a pokud jí to dosud neměl nikdo odvahu říct, tak já jí to klidně řeknu.

Máte pochopení pro syndrom vyhoření?

Mám. Je to velmi těžká práce. Ale právě proto, když už člověk cítí, že nemůže dál, že se už nedokáže o ty staré lidi starat, že je na dně, tak s tím něco musí začít dělat. Ideální je, když na to člověk přijde sám, ale když na to sám nepřijde, tak mu to musí říct někdo z jeho okolí, někdo z vedení. To se tam bohužel neděje.

Tématu se budeme věnovat v dalších textech. Videosérie Ve stínu Slunečnice pokračuje na Seznam Zprávách druhým dílem ve čtvrtek 21. listopadu ráno. Ukážeme vám, co v domově pro seniory zachytila skrytá kamera a jak reagovalo vedení ústavu.

Doporučené