Hlavní obsah

Takže: Probudil koronavirus spíš to lepší, anebo to horší v nás?

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Hrstka diváků na představení v pražském kině Lucerna, 11. května 2020.

Reklama

17. 5. 12:00

Málokdy se naskytne tak dobrá příležitost zkoumat národní povahu jako v případě nošení roušek. Reptáme a děláme si z nich legraci, ale zároveň je máme dle nařízení nasazené.

Článek

Když se v hollywoodských filmech blíží apokalypsa, v lidech se probouzí spíš to horší. Nejdřív vykupují a pak rabují obchody, chovají se sobecky. Samozřejmě s výjimkou kladného hrdiny, kterého hraje Tom Hanks nebo někdo podobný. Ten v sobě objeví naopak tak ohromnou sílu dobra, že se apokalypsu nakonec podaří odvrátit.

Koronavirová pandemie byla taková velmi soft verze apokalypsy. Nedošly potraviny, tedy s výjimkou droždí, a celou dobu fungovala elektřina, a dokonce i Internet. Pro většinu lidí bylo největší komplikací to, že svým dětem museli vysvětlovat trojčlenku či shodu podmětu s přísudkem, a také že dva měsíce nemohli navštívit kadeřníka.

Jednoduše řečeno, zbyla nám energie činit dobro. A lidé ho nakonec činili dost, což ostatně potvrzují i data. Nadace a charitativní sbírky hlásí rekordní objemy vybraných peněz. Například na projekt výroby 500 ventilátorů se přes platformu Donio vybralo za 12 dní skoro 15 milionů korun, potřeba bylo 10 milionů.

Lidé podporovali své oblíbené hospody a restaurace, někdy tím, že si objednávali poukázky na budoucí útratu, nebo tím, že nakupovali jídlo z okénka. Hodně peněz se vybralo díky hudebníkům či hercům, kteří „vystupovali“ ve svých obývácích a přenášeli výsledek svého snažení na sociální sítě.

Což je tedy aktivita, od které si většina z nás po otevření divadel a koncertních sálů ráda odpočine. Ono hrát v teplácích z vlastního bytu je fajn, má to však riziko, že posluchači zjistí, že to zní hůř, než když ty samé písně hraje na kytaru soused (vzkaz pro souseda: „Zákaz hraní přesto nadále platí, hlavně proto, že Krajča můžeme na rozdíl od tebe vypnout!“).

Takže v sobě objevujeme dobro? Není to vyloučené. Zaujalo mě přirovnání, které mi v podcastu řekl šéfkuchař Radek David: že si v těch posledních týdnech připadal trochu jako před Vánoci. Lidé jsou sice vystresovaní a unavení, ale chovají se k sobě ohleduplněji a lépe než jindy. Nebo se o to aspoň snaží.

Samozřejmě s výjimkou momentů, kdy se nesnaží. A pak se na povrch vydere spíš to špatné. Příkladem budiž nevraživost, která v nás občas propuká, když ostatní nedodržují nařízení vlády pro nouzový stav. „Udávat se nemá, hlásit se to musí“ je staré české pravidlo - a na sociálních sítích sbíral lajky apel městské policie na občany, aby nepřetěžovali nouzovou linku informacemi, jak jejich sousedé porušují karanténu.

Ale je to česká specialita, jak se při podobných příležitostech sebemrskáme? Ne tak docela. Britská policie oznámila, že jen za duben obdržela 200 tisíc udání občanů, a to v drtivé většině rovněž na sousedy. Vadily úplně drobnosti: návštěva vnuků pod okny domu nemocných prarodičů (v zemi platil poměrně přísný zákaz pohybu) či druhá procházka nebo běh v jednom dni (povolena byla jen jedna venkovní aktivita).

Britové se přitom pyšní tím, že jsou tolerantní. „Můj dům, můj hrad“, to platí a doma či ve svém volném čase si každý může dělat, co chce. Lidé navzájem nekomentují svůj vkus, ať už třeba v oblékání, nebo hudbě. Když někdo zavolá na sousedy policii kvůli tomu, že pořádají příliš hlasitý večírek, dočká se nakonec kritiky sám.

Tak proč je tomu v pandemii jinak? Je to nejspíš dané povahou nebezpečí, kterému jako společnost čelíme. Když je nepřítelem cizí mocnost, je správné se semknout a držet při sobě. Jenže virus představuje psychologicky něco odlišného. Je neviditelný a bojovat se s ním dá maximálně tak důkladným mytím rukou, což je poněkud neuspokojivé.

Logicky se pak zloba může obrátit proti těm, kteří ho roznášejí. Jsou sice sami oběťmi viru, ale zároveň ohrožují nás ostatní. A nemusí se ani chovat nezodpovědně. Vzpomeňme na zášť, která se obrátila proti lidem vracejícím se v březnu z lyžování v Itálii. A to tam většina odjížděla v době, kdy se to považovalo za zcela bezpečné.

Porušování pravidel nařízených úřady lze tak brát jako atak. Udání policii pak nutně nemusí být zavrženíhodné. Lépe řečeno, je to téma k diskusi. Co je víc amorální: představovat potenciální zdravotní riziko, anebo udávat spoluobčany policii? Mnozí komentátoři se i proto postavili k případům udávání poměrně smířlivě.

Samozřejmě věc ještě může zkomplikovat debata o tom, jestli nařízení dávají smysl, případně zda nepředstavují pro společnost větší riziko než samotný virus. Elon Musk vědomě porušil karanténu nařízenou okrskem, kde má sídlo továrna firmy Tesla, a ta obnovila výrobu o týden dřív, než se domluvil s úřady. A nakonec mu to prošlo.

Česko mělo oproti světu ještě jednu zvláštnost, a tou je povinné nošení roušek. Jsou vidět na první pohled. Zatímco když potkáte běžce, a nebudete ho špehovat během celého dne, tak těžko poznáte, jestli je venku poprvé, anebo po druhé. Či po třetí. Stejně tak nepoznáte, jestli jde někdo po ulici z „nezbytného důvodu“ nebo jen na procházku.

Rouška na tváři (či její absence) jsou oproti tomu zjevné. I proto se roušky staly v Česku symbolem celé karantény. V dobrém i ve zlém. V dobrém proto, že roušky jsme si začali sami doma šít a nezištně si je rozdávat. V tu chvíli byly symbolem solidarity a soudržnosti, a to „státu navzdory“. Jako by rouška říkala: „Řídí nás nemehla, ale my si vždycky nějak poradíme.“

Jenže pak začali někteří vykreslovat roušky jako symbol našeho pokoření a porobení státem. Tím, že roušky nosíme i v situacích, kdy je jejich efekt zjevně nulový (anebo minimálně sporný), jako bychom demonstrovali i to, že sebou státem necháme zametat, jak se mu zlíbí. Roušky jsou pak v takovém případě „náhubky“ a najednou představují zlo.

Jak z toho ven? Doufám, že psychologové a sociologové dávali v březnu a dubnu dobrý pozor a že o nošení roušek (a našem vztahu k nim) vznikne řada zajímavých studií. Málokdy se naskytne tak dobrá příležitost zkoumat národní povahu jako v tomhle případě.

Výzkumy ukázaly, že Češi nařízení o povinném nošení roušek spíše dodržovali. A možná jste i vy udělali podobnou zkušenost. Ptal jsem například lidí ve své sociální bublině (na Twitteru a Facebooku) a v dotazníku, který vyplnilo přes 700 lidí, odpovědělo 55 procent z nich, že nařízení o povinném nošení roušek neporušovalo „nikdy“ nebo „skoro nikdy“.

Avšak když v tom samém dotazníku položíte otázku, v jakých situacích je nošení roušky užitečné, či naopak zbytečné, dojdete ke zjištění, že většina respondentů považuje nařízení za příliš přísné. Jinými slovy: většina z nás s ním nesouhlasí, ale dodržuje ho.

Dovolil bych si malou hypotézu, co to o nás vypovídá. Máme v sobě na jedné straně spořádanost a poslušnost a na druhé straně věčnou nespokojenost a permanentní nedůvěru. Na roušky reptáme a děláme si z nich legraci, ale zároveň je máme dle nařízení nasazené.

Anebo ne? Jsme prostě slušní, ohleduplní a solidární? Je to stejná otázka jako na začátku. Probouzí se - s rouškou přes pusu - v nás spíš to lepší, anebo horší? Nevíme. A možná je hloupost to generalizovat. Co roušky a stav nouze probudily v posledních týdnech konkrétně ve vás?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené