Hlavní obsah

Tálibán jako vzor a naděje. „Země v rozkladu“ díky němu chytila druhý dech

Foto: Profimedia.cz

Protesty v ulicích Myanmaru neustávají. Snímek z 26. srpna.

Reklama

3. 9. 17:23

V jistých zemích k Tálibánu přistupují navzdory vlastní krizi s nepokrytým obdivem. „Afghánská situace se v Myanmaru hodí oběma stranám. Junta i prodemokratické hnutí si z ní vytáhly, co se jim hodí,“ říká pro SZ analytička.

Článek

Zhroucení Afghánistánu do náručí Tálibánu rozpoutalo emoce ve všech koutech světa. Postupný kolaps Afghánské národní armády, konec prezidenta Ašrafa Ghaního, všudypřítomný chaos a nejasná bezpečnostní situace Afghánců a Afghánek na dvacetileté působení cizích vojsk v regionu vrhají temný stín. Jinde se však k Tálibánu upínají zraky jako k naději a důkazu, že nic není nemožné.

Na první pohled je toho jen málo, co Afghánistán spojovalo s Myanmarem, zemí, která ještě před několika měsíci plnila čestná místa i v českých médiích. Není to jen produkce opia, podobná rozloha a nesmírné utrpení obou národů v důsledku nekončícího konfliktu, co země sdružuje. V rozvráceném Myanmaru silně rezonuje i romantizovaná představa o vítězství radikálů v Afghánistánu.

Způsob, jakým Tálibán nasměroval technologicky vyspělou národní armádu, využil etnické rozmanitosti obyvatelstva a nahradil prozápadní vládu tou, která nahrává čínským geopolitickým ambicím, poskytuje živnou půdu jak pro myanmarskou vojenskou juntu (Tatmadaw), tak pro civilní odbojové hnutí.

„Situace v Afghánistánu se v Myanmaru hodí oběma stranám. Vojenská junta i prodemokratické hnutí si z ní vytáhly to, co se jim hodí. Myanmarská junta a armáda poukazuje na vnější nečinnost mezinárodního společenství, na které se do velké míry ale sama spoléhá, plus je do velké míry podporuje i Čína a Rusko. Dále zvýrazňuje potřebu silné armády,“ říká pro Seznam Zprávy Kristina Kironská, analytička spolupracující s Univerzitou Palackého v Olomouci, projektem Sinofon a Central European Institute of Asian Studies.

Situace v Afghánistánu využívá i druhá strana - odbojové hnutí, kterému vítězství Tálibánu přililo do žil novou naději. „Situace se tady čím dál více komplikuje kvůli špatné pandemické situaci a všudypřítomnému násilí. Členové civilních obranných složek jsou čím dál silnější a rostou. Bojuje se každý den, a to ve velkém. Kdyby se podařilo spojit roztříštěné síly po celé zemi a zasáhnout proti juntě, byl by to její konec. Uvidíme, jak se nám zadaří,“ popisuje aktuální situaci pro SZ Barmánec Sunny, který prvního února pověsil svou profesi turistického průvodce na hřebík a od té doby se aktivně účastní bojů na straně odbojové hnutí.

Vojenský převrat v Myanmaru

1. února svrhla vojenská junta nově zvolenou vládu a rozjela krvavé zásahy proti disentu, během kterých pozabíjela téměř tisíc lidí, včetně malých dětí. Prvotnímu slibu, že armáda u moci zůstane po dobu jednoho roku, v minulých dnech vojenští lídři rozšířili platnost až do srpna 2023.

Země je v rozkladu, do všeobecného zmatku a bojiště mezi armádou a odbojovými skupinami se zamíchala pandemie. Světová banka předpovídá snížení výkonu ekonomiky o 18 procent. Zvolená Su Ťij z Národní ligy pro demokracii je od 1. února zadržována a čelí ze strany junty množství obvinění - od nedodržování koronavirových opatření po nelegální dovoz vysílaček, za což jí hrozí až 10 let ve vězení. Před dvěma týdny junta zneplatnila výsledky voleb a oznámila odhalení více než 11 milionů volebních podvodů.

Právě v případě odboje je „vyzdvihována schopnost Tálibánu, početně i vojensky méně vybaveného než afghánská armáda, zvítězit. Tím si myanmarský odboj posiluje svou pozici a povzbuzuje příslušníky civilních obranných sil, že mohou zvítězit. K tomu by ale potřebovali velmi dobrou přípravnou koordinovanou činnost. Kdyby Tatmadaw měl bojovat na velkém množství různých a od sebe vzdálených front, výrazně by jej to oslabilo,“ vysvětluje Kironská.

Neochota zasáhnout

Na Myanmar se ve světových médiích tak trochu zapomnělo. V asijské zemi se přitom situace nikterak nelepší. „Ne, situace tady opravdu není dobrá. Počty zabitých možná už nepřibývají tak rychle, ale ekonomika šla ke dnu, padá měna, není to dobré,“ uvedl stručně pro Seznam Zprávy Barmánec, který si nepřál být jmenován. Jakou formu pomoci by jeho země potřebovala, si už ale jistý není.

„Podle mého mnohé jednotlivce situace v Afghánistánu trápí, mám teď na mysli různé nevládní organizace, které se angažují, po celém světě probíhají sbírky pro Afghánce a Afghánky. Avšak (ne)ochota mezinárodního společenství zasahovat a konat, ne nutně vojensky, se ukázala také při myanmarském vojenském převratu,“ říká analytička.

„Obyvatelé Myanmaru jsou sice sami schopní být hlavními aktéry změny, potřebují však podporu, ne vojenský zásah, který by způsobil fragmentaci nebo úplný rozpad odbojového hnutí a nově vzniklých aliancí mezi většinovým obyvatelstvem a menšinami. V současné době by jakýkoli vojenský zásah v Myanmaru výrazně zhoršil humanitární krizi. Nejlepší, co vnější svět může dělat, je podpořit myanmarské demonstranty a využít všechny diplomatické nástroje - cílené finanční sankce vůči vojenským představitelům a podnikům, zbrojní embargo, diplomatickou izolaci, univerzální jurisdikci nebo postoupení situace Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu,“ domnívá se Kironská.

Foto: Profimedia.cz

Jeden z ikonických snímků myanmarské krize. Jeptiška prosí vojáky, aby nezasahovali.

Ne západní demokracii

Armádní junta pod vedením generála Min Aun Hlaina tak navzdory přesvědčení druhého tábora najevo žádné oslabení nedává. I jí dodává sílu vědomí vítězství Tálibánu v Afghánistánu.

Ko Ko Hlaing, ministr v „úřednickém“ armádním kabinetu, nedávno v myanmarském tisku prezentoval názory armády. V článku se mimo jiné ohradil proti „demokratizaci vynucené zvenku“ - Myanmar dle něj nesmí stejně jako Afghánistán Američanům „vesele prodat vlastní suverenitu“. To zapadá do tatmadawské mantry, že se Myanmar vydá vlastní cestou k „disciplinované, vzkvétající demokracii“ a že změna režimu uložená zahraniční intervencí je předem odsouzena k neúspěchu.

Varování před angažovaností Spojených států junta vztahuje do širšího kontextu. Ztráta Afghánistánu dle ní přiměje USA provádět stále více operací v jiných zemích regionu s cílem omezovat vliv Číny, podporovat prodemokratické hnutí a vyvolat politickou nestabilitu. To se pak prolíná s perspektivou armády, že se její současní odpůrci těší zahraniční podpoře a že je většina příslušníků civilních obranných sil motivována penězi a údajnými odměnami za bombové útoky a vraždění.

Požehnání Číny a Ruska

Kolují také názory, že jediným důvodem, proč Tálibán vyhrál, byla podpora Ruska a Číny. I zde lze najít paralelu s Myanmarem - právě tyto dvě mocnosti násilnému vojenskému převratu požehnaly.

V lednu 2021 navštívili Myanmar čínští a ruští představitelé, kteří následně juntu obhajovali na různých mezinárodních fórech, čímž podpořili obvinění, že obě země o převratu nejen věděly, ale také jej předem schválily. Tato verze se také snaží ztotožnit juntu s Tálibánem jako rusko-čínské loutky.

V Myanmaru v posledních letech narůstá zejména vliv Číny, ať už jde o ropovody a plynovody či další ekonomické plány a investice. Před několika dny Čína oznámila, že myanmarskému vedení převede šest milionů dolarů na financovaní 21 projektů, uvedlo myanmarské ministerstvo zahraničí na znamení obnovy spolupráce s juntou.

„Žádali jsme o podporu ostatní země, OSN, EU. Nic se ale nestalo. Tedy ano, vydaly oznámení, že nás podporují. Přál bych si, aby zbytku světa došlo, že nás nějaká slova na papíře nezachrání. Potřebujeme silnější akci. Nemluvím o Číně a Rusku. Ty o myanmarský lid nestojí a my nestojíme o Čínu a její ekonomické zájmy. Nevěříme jim,“ uvedl v březnu pro SZ plamenně Barmánec Sunny.

„Čína nás nezachrání. Má tady své projekty a ekonomické zájmy, Myanmar si prakticky koupila. Myslím, že jen vyčkává, až se lidé unaví, a potom možná zasáhne. Navíc pomáhá myanmarské vládě vytvářet firewall a blokovat přístup k informacím a přerušuje internet,“ popsal tehdy Barmánec Lone.

Obdiv k vojenským taktikám Tálibánu a víra ve zromantizované domněnky jsou dle analytiků silně znepokojivé. Namísto řešení humanitárních důsledků nekončících konfliktů tak obě strany barikády v Myanmaru promítají své vlastní fantazie o pádu Kábulu a svým příznivcům podávají silně filtrované příběhy. Jedna strana tak upevňuje železné sevření moci, druhá se nechává opájet nadějnými vyhlídkami na vítězství po vzoru radikálů.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované