Hlavní obsah

Oni vyhráli, dokázali nás změnit. Kubal a Etzler o válce proti teroru

Foto: Krumphanzl Michal, ČTK

Ikonický snímek z návratu trojice českých novinářů, které šest dní zadržovali iráčtí únosci: Zpravodaje České televize Michala Kubala vítá na letišti po příletu z Iráku přítelkyně, 18. dubna 2004.

Reklama

2. 9. 12:02

Michal Kubal a Tomáš Etzler. Jedni z nejvýraznějších českých novinářů nejenom z doby „války proti teroru“. Co prožili a jak vnímají události s odstupem téměř dvou desetiletí?

Článek

„Někdy si říkám, jestli se jim to vlastně nepovedlo. Dostat z nás to zlé. Churchill říkal, že nikdy nesmíme klesnout na úroveň těch, se kterými bojujeme. Ale my jsme se možná dostali na hranici. Nebo jsme spíš tu hranici překročili,“ uvažuje o dopadech války proti teroru novinář, reportér České televize Michal Kubal. Přežil únos, setkal se s „ďáblem“.

„Tehdy jsem měl opravdu strach. Byla to šílená rána, na dvůr dopadl granát, dva chlapi vykrváceli v podstatě hned, já jsem měl střepiny v zádech a v hlavě, nic vážného, měl jsem štěstí. Začala hodinová bitva. A já jsem přemýšlel, co asi řeknu, kdyby v téhle bitvě al-Káida vyhrála: Ahoj, chlapi, jsem Tomáš Etzler ze CNN, už mám dotočeno, tak nashle.“

Seriál Seznam Zpráv k 11. září 2001

Foto: Walter Cicchetti, Shutterstock.com

Titulní stránky některých světových deníků den po teroristických útocích z 11. září 2001.

Redakce Seznam Zpráv připravila seriál článků o důsledcích teroristických útoků z 11. září 2001. Ve spolupráci s archivem Paměti národa jsme nabídli autentická svědectví významných aktérů – diplomatů, novinářů nebo válečných veteránů.

Svět se asi opravdu změnil

„To, co udělali, bylo pro nás do té doby nepředstavitelné. Bylo to v totálním rozporu s naším chápáním světa. Bylo to naprosté pohrdání životem. Pohrdání smrtí. Měl jsem přímo fyzický naléhavý pocit, že svět se změnil,“ vzpomíná Michal Kubal na 11. září 2001.

Odpoledne a večer strávil v redakci České televize. V chaosu, protože televize tehdy ještě nebyla zvyklá na mimořádné vysílání. „Když jsem se vracel metrem domů, seděl proti mně takový tmavší kluk, u nohou měl položený baťůžek. Přistihl jsem se, že přemýšlím, co v tom baťůžku asi má, co když tam není jen voda… Šílenství! Předtím by mě něco takového nikdy nenapadlo,“ popisuje Kubal.

A změnu cítil i při přemýšlení o práci. „Hned první den začalo být zřejmé, že za útoky stojí al-Káida, plánovali jsme výjezd do Pákistánu a Afghánistánu. A bylo jasné, že to bude úplně jiné.“

Nešlo o riziko, strach, samotnou válku. Michal Kubal měl za sebou už dvouletou zkušenost válečného zpravodaje v bývalé Jugoslávii. „Ale tam lidé vypadali stejně jako my, vždycky jsme se s nimi nějak domluvili. A novináři byli v podstatě nedotknutelní, zabít novináře bylo tehdy ještě nepřijatelné,“ vysvětluje Kubal. „V zemích, kam jsme se chystali nyní, bude už jenom náš obličej vstupenkou do konfliktu. A jak se ukázalo, neplatí tam žádná pravidla.“

Už za necelé dva týdny natáčel spolu s kameramanem Petrem Klímou v pákistánském Péšávaru. „Do Afghánistánu to zatím bylo bez šance. Tam jsme se do stali až po pádu Kábulu. Ale podařilo se nám natáčet na kmenovém území a odtud máme jeden z nejintenzivnějších zážitků,“ připomíná Kubal.

„Kmenová území“ jsou oblast po obou stranách pákistánsko-afghánské hranice, kde žijí kmeny Paštunů. Divoká oblast, kterou nemají ani jedna z vlád pod kontrolou. „Jednou jsme seděli v autě před mešitou, když se začali chlapi vracet z modliteb. Dívali se dost nepřátelsky, ale nakonec nás vzali na návštěvu k duchovnímu,“ popisuje novinář. „Ten nám dal pepsi, chvíli si nás prohlížel a pak řekl: Jste pro mě míň než zvířata. Zvíře nemá rozum, ale vy ho máte. A nenašli jste cestu k Alláhovi.“

Setkání s ďáblem

Chálid Šajch Muhammad byl zřejmě hlavním „mozkem“ teroristických útoků z 11. září 2001. CIA a pákistánská tajná služba ho dopadly v roce 2003, pak byl několik let držen v tajných věznicích, kde byl vystaven „zostřenému výslechu“ neboli mučení. V roce 2006 byl převezen do věznice Guntánamo. „Tam jsem ho viděl,“ říká Michal Kubal. „Tam jsem viděl člověka, který na dálku zabil tři tisíce lidí.“

Kubal pokračuje: „Nevěděl jsem, jak vypadá, čekal jsem, že přivedou někoho, kdo má rysy ďábla. A přišel takový oplácaný žoviální strejda, který se se všemi zdravil a široce se usmíval. Mohl by vám prodat kebab někde v Péšávaru. A přitom vlastníma rukama uťal hlavu novináři Danielu Pearlovi. A protože jim selhala kamera, nacpal mu pak prsty do tepny, aby stříkala krev. Totální hovado. Zvíře.“

Foto: AP, ČTK

Jedna z fotografií, kterou v lednu 2002 obrdržel prostřednictvím e-mailu list The Wall Street Journal. Zachycuje reportéra tohoto deníku v Pákistánu Daniela Pearla, který byl v té době už čtvrtý den pohřešován. Jeho únosci ho nakonec brutálně popravili.

Ďábel, který se snaží z lidí dostat to zlé. Nepovedlo se jim to? „Ve věznicích je mučíme. Zdůvodnění války v Iráku byla politická objednávka, není pochyb o tom, že žádné zbraně hromadného ničení se nenašly. Američané Irák nezvládli, nechali tam vakuum a to vyplnili radikálové,“ uvažuje Kubal.

Vzpomíná na scénu z Bagdádu krátce poté, co padla socha Saddáma Husajna. „Americký voják vysvětloval jednomu Iráčanovi, proč přijeli a co je to demokracie. Že demokracie znamená, že může svého prezidenta kritizovat, jak chce a kdy chce. Iráčan nechápal, vůbec nechápal. A pak se zeptal: ‚A k čemu je mi, že můžu kritizovat svého prezidenta, když jste nás obsadili?‘ Střet dvou světů. Úplný bizár.“

Nevím, proč tam ti gauneři šli

„Američané udělali v Afghánistánu obrovitou chybu. Když tam přišli, měli velkou podporu místních, ale nic pro ně neudělali. Místo toho vtrhli do Iráku. Kdyby v Afghánistánu investovali desetinu toho, co v Iráku, mohli zemi pomoci. Ale vykašlali se na ně,“ hodnotí válku proti teroru Tomáš Etzler, který od roku 1999 pracoval pro americkou televizní stanici CNN.

„Do Iráku přitom vůbec neměli chodit,“ pokračuje Etzler. „Byla to válka založená na lži – režim neměl zbraně hromadného ničení a nepodporoval al-Káidu. Věřím, že politici velice dobře věděli, jak to je. Nevím, proč tam ti gauneři šli.“

A v Iráku navíc pokračovaly chyby. Zemi dobyli poměrně rychle a hladce. Ale nebyli vůbec připraveni na delší okupaci. Vojáci byli hrozně naštvaní. „Mluvil jsem s jedním z nich. Říkal: Já jsem voják. Moje práce je vyhledat nepřítele, zabít nepřítele, posunout se. Vyhledat nepřítele, zabít nepřítele, posunout se. Vyhrát válku. Nevím, co tady pořád děláme,“ dodává Etzler.

A pokračuje: „Když padl Saddám, všichni děkovali a smáli se, to bylo na jaře. V létě zmizely úsměvy. Na podzim začaly nadávky. A v zimě se začalo zabíjet. Iráčani útočili na všechno západní, hlavně samozřejmě na americké vojáky, ale už i na novináře.“

Foto: AP/Jerome Delay, ČTK

Američtí vojáci a iráčtí civilisté strhávají sochu Saddáma Husajna v centru Bagdádu. Snímek z 9. dubna 2003.

Celý pozdější kolaps zemí Blízkého východu začal podle Etzlera právě vpádem Američanů do Iráku. „Nehájím samozřejmě Husajna nebo Kaddáfího, to byli vrazi, hrdlořezové. Ale mrtvých a utrpení bylo v Iráku míň, než tam přišli Američané,“ uzavírá.

Myslíte si, že jste normální?

„Obdivoval jsem novináře z malých televizí, třeba z té české. My v CNN jsme měli ochranku, spoléhal jsem na ně a soustředil se na práci. Když začalo vraždění novinářů, koupila nám CNN dokonce pancéřované vozy. Kolegové z ČT neměli nic,“ popisuje Etzler.

S Michalem Kubalem se potkali v roce 2004 v hotelu Palestina v centru Bagdádu. „Bylo to zvláštní, zhruba za týden Michala unesli a já dostal do těla střepiny při bitvě o Fallúdžu,“ dodává.

Tomáš Etzler chtěl ve Fallúdže zůstat, podle vojáků byl bojeschopný a cítil se tak. Vedení CNN ho ale odvolalo, v USA musel jít na operaci, a dokonce ho poslali na vyšetření k psychiatrovi. „Omlouval jsem se mu, že ho zbytečně zdržuju, že nemám žádné noční můry, že to jsou nepěkné vzpomínky, ale to je vše,“ vypráví novinář. „Pan doktor ale říkal, že je to v pořádku a začal se ptát:

- Co čtete?

- No, víte já teď na čtení nemám čas, kdysi jsem četl hodně, ale teď nejvýš tak nějaké zpravodajství nebo odborné knihy o Blízkém Východě.

- A kdy jste byl naposledy v kině?

- No, víte já do kina nechodím, nebaví mě to. Posledně jsem odešel v půlce…

- A kdy jste se byl jen tak projít?

- A proč bych to dělal?

- A Vy si myslíte, že jste v pořádku? Vždyť vás nebaví nic, pokud vám nelétají kulky kolem hlavy.“

Tomáš Etzler ještě rok dva jezdil do válečných oblastí, ale začal uvažovat o změně. „Chtěl jsem mít rodinu. A to při téhle práci nejde. A říkal jsem si – co mi po těch letech zbude? Hromada fotek a nepěkné vzpomínky…“

V roce 2006 odešel ze CNN a o rok později se stal zpravodajem České televize v Pekingu.

Každý den je bonus navíc

„Když jsme se s Petrem Klímou vrátili do Bagdádu v roce 2004, vypadal úplně jinak – ulice se změnily v betonovou pevnost. Začalo šíitské povstání a bylo třeba vybudovat ochranu před sebevražednými útočníky,“ popisuje Michal Kubal. „Natáčení bylo tehdy opravdu na hraně. Mluvili jsme jednou s místními lidmi, když jeden z nich najednou někam odešel a náš průvodce hrozně znervózněl. Chvíli bylo velké napětí, pak nás pustili. Průvodce nám později už v bezpečí řekl, že ten člověk se šel zeptat šéfa, jestli nás mohou zabít.“

Jak se změnil svět po 11. září 2001 podle Michala Kubala: O zlu, al-Káidě i výsleších vězňů v Guantánamu. (Video: Paměť národa / Post Bellum, Seznam Zprávy)

Z Bagdádu tehdy nebylo lehké se dostat. Silnice z města na letiště byla považována za nejnebezpečnější cestu světa, každý den tam docházelo k útokům. Varianta autem přes vnitrozemí se zdála být o něco přijatelnější. Nebyla.

„Zastavili nás ozbrojenci s kalašnikovy a vytáhli nás z auta. Jel s námi ještě Vítek Pohanka z rozhlasu,“ vzpomíná Kubal. „Nejdřív nás odvezli na nějaké tržiště. To byl první horký moment – lidi se kolem nás shlukli a začalo to smrdět lynčem. Ale nakonec nás odvezli.“

„Vysadili nás u nějaké boudy uprostřed pouště a řekli, ať natočíme video. To vypadalo blbě. Ale nedali před nás igelit, což při popravách kvůli stříkající krvi dělali. Zase to dopadlo dobře,“ pokračuje novinář.

Únosci zadržovali novináře čtyři dny. Jak se později ukázalo, snažili se je prodat al-Káidě, což by byl jejich jistý konec. O Čechy ale tehdy nebyl zájem. „Měl jsem štěstí. Ale těch pár dnů bylo šílených. Zpočátku jsem si nedovedl představit, že tam vydržím další hodinu. Pak se mi ale podařilo naladit na očekávání nejhoršího, takže každý den navíc byl naopak dobrá zpráva,“ popisuje Kubal.

A dodává: „Ten pocit mi zůstal. Každý další den je navíc. Je to prémie, která nemusela být. To je hrozně osvobozující pocit.“

Osobnosti v tomto článku:

Foto: Doležal Michal, ČTK

Novinář Michal Kubal.

Michal Kubal (1976)

  • Vystudoval Fakultu sociálních věd UK. Od roku 1999 působil jako válečný zpravodaj ČT v bývalé Jugoslávii. Od roku 2001 začal točit „válku proti teroru“ v Afghánistánu a Iráku. V roce 2004 ho iráčtí vzbouřenci se dvěma kolegy unesli a drželi čtyři dny v zajetí.
  • V roce 2011 byl v Afghánistánu naposledy. „Viděl jsem, jak tam jeden Američan šlápnul na minu. A definitivně se to ve mně zlomilo. Měli jsme v té době s manželkou dvě děti a čekali třetí. A já se ptal, jestli stojí za to takhle umřít,“ vzpomíná Kubal.
  • V letech 2008–2012 byl zpravodajem ČT ve Spojených státech. V současnosti vede zahraniční redakci ČT a moderuje pořad Události komentáře.
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Novinář Tomáš Etlzer.

Tomáš Etzler (1963)

  • Vystudoval zeměpis a tělocvik na Pedagogické fakultě v Ostravě. V roce 1987 nastoupil jako dramaturg do České televize. O dva roky později podepsal petici Několik vět a musel z televize odejít. Od roku 1991 žil ve Spojených státech, kde se začal živit jako umývač oken. V roce 1997 začal studovat žurnalistiku na Coloradské univerzitě.
  • Od roku 1999 pracoval pro zpravodajskou televizi CNN, pro kterou mimo jiné pokrýval „válku proti teroru“ v Afghánistánu, Iráku i jinde. V roce 2008 získal jako jediný český novinář cenu EMMY za aplikaci nové techniky při satelitních přenosech.
  • V roce 2006 se přestěhoval do Číny za svou budoucí manželkou, švýcarskou novinářkou. Následující rok začal v Číně působit jako zpravodaj České televize. Manželství se po deseti letech rozpadlo a Tomáš Etzler se vrátil do Česka. Letos kina uvedla jeho dokumentární film Nebe o čínském dětském domově pro postižené děti.

O seriálu

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované