Článek
Čtete ukázku z newsletteru TechMIX, ve kterém Pavel Kasík a Matouš Lázňovský každou středu přinášejí hned několik komentářů a postřehů ze světa vědy a nových technologií. Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru!
Snaha o prodloužení života je častým zájmem miliardářů. Jeff Bezos údajně investoval do několika biotechnologických startupů, které se zaměřují na vývoj léků. Mark Zuckerberg se svou ženou spoluzaložil cenu The Breakthrough Prize, která každoročně uděluje tři miliony dolarů vědcům, již dosáhnou „transformativního pokroku v porozumění živým systémům a prodloužení lidského života“.
Spoluzakladatel společnosti Oracle Larry Ellison věnoval na výzkum stárnutí nejméně 370 milionů dolarů a Sam Altman, zakladatel společnosti OpenAI, investoval 180 milionů dolarů do biotechnologického startupu Retro Biosciences, který také vyvíjí technologie proti stárnutí.
Pětačtyřicátník Johnson sice nemá tolik prostředků jako většina výše zmíněných, zato má až „agresivně zdravý“ životní styl. Ten pochopitelně zahrnuje i vstávání v nekřesťanskou hodinu, poslední jídlo v 11 hodin dopoledne, několik každodenních cvičení a zdravotních procedur, jejichž vliv na jeho zdraví je mírně řečeno nejasný.
Od letošní zimy k nim jednou měsíčně patřilo i podání jednoho litru krevní plazmy. Procedura se uskutečnila celkem šestkrát, jednou s plazmou od Johnsonova syna, ale „nepřidala ovšem nic navíc k účinkům mých dalších intervencí“, jak napsal ve svém tweetu.
Celé to může působit jen jako potřeštěný nápad muže, který se krizi středního věku rozhodl řešit hledáním elixíru nesmrtelnosti, ale úplně to tak není.
Dlouhé hledání
Naděje, že by mladší krev mohla pomoci omladit starší organismus, se zrodila už před mnoha lety. Bylo to díky velmi „silové“ výzkumné metodě zvané parabióza.
Parabióza [z řeckého „para“ (vedle) a „bios“ (život)] označuje stav, kdy jsou dva celí živí živočichové chirurgicky spojeni a vytvoří si jeden společný oběhový systém. Tento postup je v podstatě dokonalejší formou „transbiózy“, což je transplantace buněk, tkání nebo celých částí těla (i končetin) z jednoho organismu do druhého.
Důležitou roli ve vývoji metody sehrál na počátku 20. století Francouz Alexis Carrel, který obdržel Nobelovu cenu za vývoj nové metody propojení cév. Ten mimo jiného odebral kočkám a psům několik vnitřních orgánů a udržoval je životaschopné, dokud pak orgány nepropojil s oběhem jiného zvířete, jehož srdce zajišťovalo zásobování krví.
V podstatě jde tedy o jakousi zkoušku transplantace a hledání odpovědi na otázku, jak přenést orgán z jednoho těla do druhého (nutno dodat, že v této podobě by dnes výzkum byl jen těžko schválen).
Carrel ovšem pokusy neprováděl jen kvůli transplantacím. Chtěl pochopit proces stárnutí organismu a ideálně také prodloužit život. V článku z roku 1913 napsal: „Protože přežití celých orgánů mimo tělo by mělo nepochybně důležité fyziologické využití, začal jsem v červnu 1912 vyvíjet techniku, pomocí níž by bylo možné přimět systém orgánů, aby žil a fungoval, když je oddělen od ostatních orgánů.“
Pokusy francouzského lékaře ale ukázaly, že za tehdejšího stavu poznání jde o prakticky nepoužitelný zákrok, především kvůli tomu, že imunitní systém odmítal „darované“ orgány. Postupně se ovšem podařilo vyvinout způsoby, jak funkci imunitního systému potlačit, a otevřela se možnost podobné pokusy rozšířit.
Tak vznikla skutečná parabióza (přesně řečeno „heterochronická parabióza“). Název popisuje spojení oběhových systémů dvou pokusných zvířat pomocí velkého řezu v boku. Mimo jiného se používala například ve výzkumu účinku některých hormonů a dalších látek, které se šíří krevním řečištěm, my se ovšem budeme věnovat hledání dlouhověkosti.
V průběhu dekád si totiž různí vědci všimli, že spojení mladšího a staršího zvířete v některých případech vede ke zlepšení zdravotního stavu staršího z nich (a často také k úmrtí, hlavně těch mladších, není to vůbec metoda bez rizik, abychom nic nezastírali). Někteří odborníci se pak pokusili zaměřit právě na tento aspekt.
Velká část současných výzkumů má svůj prapůvod v práci, která probíhala v 50. letech 20. století v laboratoři Clivea McCaye na Cornellově univerzitě v Kalifornii. Experimenty na dvojicích starých a mladých hlodavců s propojeným krevním oběhem naznačovaly, že cirkulace krve z mladých myší by mohla prodlužovat věk i zlepšovat funkci tkání starých myší (přehled této a dalších historických prací najdete například v tomto odborném textu).
Výsledky nebyly rozhodně příliš silné, byly založeny na malém počtu pozorování a hlodavci se také nedožívali o tolik vyššího věku, aby nemohlo nejít o náhodu.
Na některé otázky pak studie ze své podstaty nemohla vůbec odpovědět. Například jestli jde o efekt vystavení krvi mladších zvířat, nebo třeba jen projev toho, že starší zvíře najednou získalo lepší „pumpu“ či „filtry“. Tedy zda to není tak, že nejde o mladou krev, ale spíše o to, že krev náhle prochází mladším, lépe fungujícím tělem.
Možná i proto pak dlouhou dobu stály tyto výzkumy stranou zájmu. Biologie mezitím získala celou řadu metod, jak pozorovat organismus mnohem podrobněji, na molekulární úrovni. Zároveň s otázkou stárnutí nijak nepohnula, takže asi bylo nevyhnutelné, že se i na téma parabiózy někdo pokusí podívat novýma očima.
Na přelomu 20. a 21. století se parabióza používala například v laboratořích na Stanfordově univerzitě, kde chtěli zkoumat stárnutí svalů a nervových tkání. Výsledkem byla mimo jiné i poměrně široce známá a vlivná publikace, která vyšla v časopise Nature v roce 2005. Autoři v ní popisují, jak se u starších zvířat zlepšilo několik různých fyziologických ukazatelů, třeba kondice jater.
Zajímavé výsledky vedly kalifornskou laboratoř k pokračování výzkumu a zlepšování popisů účinků parabiózy. Vydali publikace, podle kterých se u starších zvířat zlepšila například schopnost opravit zranění, ale také stav srdce či výkony v testech fyzické vytrvalosti.
Co bylo možná z praktického hlediska ještě důležitější, objevily se i výsledky z univerzity v Berkeley, podle kterých není k dosažení stejného účinku zapotřebí podávat krev jako takovou, ale stačí krevní plazma. To je úplně jednoduchý a levný zákrok, který sám o sobě nenese prakticky žádná rizika.
Některé věci ale zůstaly stranou pozornosti. Přímé srovnání ukázalo, o kolik schopností ve stáří organismy přicházejí. Výsledky dalších studií totiž celkem jednoznačně doložily, že ani „mladé buňky“ v prostředí staršího těla nefungují příliš dobře.
Když byly kmenové buňky (tj. „náhradní díly“ v těle) vystaveny vlivům stárnoucího organismu, ztratily svůj „regenerační potenciál“. Tyto negativní efekty na mladšího jedince jsou celkově výrazně patrnější než opačné, tedy pozitivní vlivy na staršího jedince ve spojeném páru.
Za nesmrtelností!
Negativní zprávy táhnou čtenáře, a proto převládly v médiích, ne každému se ale vždy hodí. Z výsledků výzkumu vlivu parabiózy na zdraví se proto rozšířila zejména zjednodušená představa, že „mladá krev omlazuje“. Určitě v tom sehrála roli skutečnost, že ohledně stárnutí prakticky všichni preferujeme dobré zprávy. Ale také to, že trh s předčasným stářím nemá zdaleka takový potenciál jako trh s věčným mládím.
V USA i jinde se objevilo hned několik společností, které lidem nabízely účast v klinických pokusech s podáváním „mladé krevní plazmy“. Ve většině případů jeví známky podvodu, jehož cílem je prostě vylákat z lidí peníze způsobem, který by jinak mohl být nelegální.
Mnohé „klinické zkoušky“ byly postavené tak, že i při nejlepší vůli by se z jejich výsledků nedalo nic zjistit. Třeba proto, že výsledky platících pacientů nebylo s kým porovnat; kontrolní skupiny prostě neexistovaly. Organizátoři by si tak pravděpodobně nevšimli, ani kdyby své pacienty „léčbou“ zabíjeli (alespoň pokud by jich nezabíjeli moc nebo velmi rychle).
Když pomineme tyto nejkřiklavější případy, celá myšlenka prostě působí věrohodně. Což samozřejmě nemusí znamenat, že na ní něco je, ale to už laik může těžko posoudit.
Z biologického hlediska není zastavení stárnutí v principu vyloučeno. Těžko to bude jednoduché, protože jednoduché prostředky lidstvo zkouší od nepaměti, ovšem vyloučit to rozhodně nelze. Vědomostí přibývá, a ne všechny jsou jen negativní. Naděje, že věda najde prostředek nějak oddalující, zpomalující, či dokonce zcela „otáčející“ stárnutí, není iracionální.
Snad i proto je hranice mezi „tvrdou vědou“ a smyšlenkami na tomto poli poměrně nezřetelná. Najdou se vědci s dobrými výsledky, kteří jsou ochotni veřejně přísahat na prostředky proti stárnutí, které jsou podle většinového názoru minimálně sporné.
Nestárnoucí profesor
Dobrým příkladem je veřejně (a podnikatelsky) velmi aktivní harvardský profesor David Sinclair. Padesátník, který vypadá nejméně o dekádu mladší, je profesorem genetiky na Harvard Medical School a spoluředitelem jejího Centra Paula F. Glenna pro výzkum biologie stárnutí. Je také investorem a zakladatelem dlouhého seznamu biotechnologických startupů a autorem knižního bestselleru nazvaného: „Délka života: Proč stárneme a proč stárnout nemusíme.“
Sinclair je známý svým přesvědčením, že stárnutí je léčitelná nemoc a že ji lze různými metodami zvrátit. A nejen stáří – i Alzheimerova choroba podle Sinclairových vyjádření „není nemocí“, ale jen důsledkem stárnutí. Když se ho zbavíme, zbavíme se i Alzheimerovy choroby.
A tím to zdaleka nekončí: „Pokud najdeme způsob, jak kontrolovat proces stárnutí našich buněk, a budeme schopni udržet ten mladistvý vzorec, podle kterého se geny zapínají a vypínají jako u velryby nebo stromu, měli bychom být schopni žít stovky let, ne-li tisíce,“ řekl nedávno pro Wired Middle East.
Ve výzkumu se zaměřuje na roli bílkovin známých jako sirutiny, které chrání buňky před poškozením a stárnutím. Sinclairovou snahou je nějak zvýšit aktivitu těchto bílkovin do takové míry, že stihnou škody způsobené stárnutím napravovat stejně rychle, jako vznikají.
V dubnu letošního roku jedna z jím založených společností oznámila údajný úspěch genové léčby, která měla zvrátit stárnutím způsobenou ztrátu zraku u pokusných primátů. Elixír mládí to není, ale pokud výsledek obstojí, jde o nezanedbatelný pokrok.
Mimochodem, zdá se, že Sinclair zřejmě nevěří v nějaký brzký zásadní průlom. Je údajně aktivním zastáncem dennodenního boje proti stárnutí. Denně užívá asi deset různých doplňků stravy, sleduje své biologické údaje pomocí různých přístrojů, intenzivně cvičí, pravidelně se postí a nekonzumuje alkohol ani cukr.
Zapomenout bychom neměli ani na finanční stránku věci. Sinclair založil či investoval do desítek společností, z nichž největší část se pohybuje v oblasti doplňků stravy. Kromě běžnějších vitaminů propaguje například používání resveratrolu. Což je sice látka prokazatelně prodlužující život u pokusných zvířat, ale v dávkách, které do sebe běžný smrtelník prakticky nemůže dostat.
Vyznat se v tom, která tvrzení ohledně „boje proti stárnutí“ se zakládají na pravdě a která ne, není tedy nic jednoduchého. A pokud je člověk miliardářem, odolat svůdným představám bude asi ještě těžší. Aspoň tak si to tedy představuji…
V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.
