Zakázané látky už ve válce použili Rusové i Ukrajinci

K prvnímu dobře doloženému použití zakázaných chemických zbraní během války na Ukrajině došlo 23. září minulého roku. Tedy ruský dron shodil na ukrajinské pozice granáty obsahující neidentifikovanou chemickou látku.

Nebylo to rozhodně naposledy. Nedlouho poté, dne 12. října, zveřejnil ukrajinský generální štáb snímek uzemněné ruské kvadrokoptéry, která nesla granát K-51. V letošním roce jsme pak získali také první důkaz o použití těchto zbraní ukrajinskou armádou.

Použitá zbraň nebyla na první pohled nijak nebezpečná, šlo totiž o látky, které se běžně shrnují pod označení „slzný plyn“. Důležité je ovšem to, že jde ve všech případech o porušení mezinárodního práva: „Slzný plyn patří mezi látky, jejichž použití v bojových operacích výslovně zakazuje Úmluva o chemických zbraních z roku 1993,“ říká Michal Smetana z pražské Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy.

Jde o typ munice určený právě pro policejní účely naplněný dráždivou chemickou látkou. Ve zprávách z bojiště ale často docházelo k nepřesnostem: některé zprávy mluvily o chlóru, jiné o chlorpikrinu, který se jako chemická zbraň používal už za 1. světové války. Sám o sobě není smrtící, ale vyvolává tak silnou nevolnost, že si vojáci sundávali masky, čímž se stali bezbrannými vůči dalším jedovatým plynům.

Granát K-51 obsahuje některou z běžných variant „slzného plynu“ (což také není jeden konkrétní plyn, ale jen nevhodně vybraný název pro skupinu látek s podobnými účinky). Přesné složení směsi není známo. Výrobce uvádí, že má podobné účinky jako jiné slzotvorné prostředky: pocit pálení na sliznicích, slzení, kašel a dušnost či zvracení, které přetrvávají několik desítek minut.

Dokladů o použití těchto zbraní ruskými jednotkami postupně přibývalo, což ale neznamená, že má na slzný plyn monopol pouze jedna strana. Jen se zdá, že u Rusů je tento typ granátů dostupnější, a používá se tak častěji. Nezdá se také, že by se tyto granáty používaly často. Přesné statistiky ovšem chybí.

Právní status slzotvorných látek byl v mezinárodním právu přitom dlouho předmětem debat a sporů. Původní Ženevský protokol z roku 1925 zakázal vojenské použití „dusivých, jedovatých nebo jiných plynů“. Především proto, že způsobují nepřiměřenou bolest a utrpení.

Většina států zastávala názor, že Ženevský protokol se vztahuje na všechny podobné zbraně, a to včetně právě slzného plynu. Spojené státy se ovšem proti tomuto výkladu ohrazovaly a tvrdily, že se nevztahuje na chemické zbraně s dočasným účinkem – jinými slovy právě na slzotvorné prostředky.

Během války ve Vietnamu Spojené státy tvrdily, že slzný plyn je spíše prostředkem k potlačování nepokojů než chemickou zbraní, a tak jeho použití je přípustné. Americké jednotky nasazovaly slzný plyn a další podobné látky při dobývání tunelů Vietkongu.

Nová Úmluva o chemických zbraních z roku 1993, jejímž hlasitým zastáncem bylo mimo jiných i Rusko, právní situaci vyjasnila. Šlo ovšem o kompromisní řešení: látka už se za posledních zhruba sta let stala běžnou součástí policejních arzenálů, a tak nebylo možné ji jednoduše zakázat.

Úmluva tedy výslovně zakázala použití prostředků na bojišti, povolila ovšem jejich využití při potlačování vnitřních nepokojů. Spojené státy, které v tomto ohledu patří mezi „jestřáby“, podepsaly CWC v roce 1997, ale ponechávají si právo použít ve válce tyto látky v případě, kdy je to nutné k záchraně životů.

Ve výsledku tento kompromis znamená, že slzotvorné látky jsou de facto pro vojáky snadno dostupnou chemickou zbraní: „Státy je mohou na rozdíl od jiných chemických zbraní, jako je sarin, VX, tabun či soman legálně skladovat,“ vysvětluje Smetana. I když nebývají možná vždy přímo v majetku armády, jsou v případě potřeby snadno dostupné.

Na Ukrajině se tyto zakázané zbraně zřejmě často nasazují s pomocí bezpilotních letounů. Ostatně drony jsou pro tyto účely ideálním prostředkem. Nabízejí větší dosah a vyšší přesnost než tradiční odpalovací zařízení, takže mohou poměrně přesně zasáhnout cíl i za větru. Ostatně přesně proto se na frontě začaly v takové míře používat ke shazování běžných granátů.

Hojně sledovaný a obvykle dobře informovaný twitterový účet TatarigamiUA, který má dlouhodobě dobré zdroje v ukrajinské armádě, nedávno mluvil dokonce o trendu shazování slzotvorných plynů.

Podle něj jde především o taktickou inovaci pro zákopové boje ve 21. století. Vojáci, kteří jsou cílem útoku, obvykle nejsou zvyklí používat plynové masky, případně je alespoň nemají připravené. Takové bojovníky dokáží tyto látky účinně vyhnat z jejich úkrytů a opevnění.

Po použití slzného plynu tak často údajně přilétá druhý dron. Ten už shazuje tříštivé granáty. Vojákům, kteří museli opustit zákopy a jsou dezorientovaní po zásahu slzotvornou látkou, tyto klasické granáty mohou způsobit výraznější škody.

Stejně účinné mohou být i při přímém útoku na pozice nepřítele. Když jedna strana donutí vojáky protivníka opustit zákopy pomocí plynu, následuje údajně ostřelování minomety a útok pěchoty na oslabené nebo opuštěné pozice.

Podle některých komentáorů (příklad ve Forbes) navíc hrozí, že použití granátů se slzotvorným plynem může představovat riziko eskalace k mnohem škodlivějším chemickým zbraním. Útok chemickou zbraní ovšem zpravidla nepřináší tak zásadní vojenskou výhodu a také s sebou nese vysoké riziko odvety ze strany jiných států či mezinárodních společenství.

Ostatně to jsme viděli v Sýrii, kde bylo použití chemických zbraní v některých případech dobře potvrzeno (v jiných méně), ale zásadní politický problém neznamenalo. V případě války na Ukrajině však zatím žádné známky eskalace tímto směrem nejsou.