Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Google představil nový telefon Pixel 10. Den nato se mu podařilo dostat do hlavních komentářů londýnských Times. Jistě, je léto, ale nedá se říct, že by zrovna byla okurková sezona. Titulek zní: „Nové rozkazovačné telefony ohrožují radost, spontánnost a kreativitu focení.“ Co redakci jednoho z nejtradičnějších listů světa tak rozčílilo?
Telefon má celou řadu nových funkcí AI, jedna z nich se jmenuje „camera coach“ – něco jako lektor vašeho fotografování. Namíříte objektiv na svého partnera, chcete ho vyfotit, a v tu chvíli se z telefonu ozve: „Dej mě trochu výš, fotky lidí z podhledu nejsou moc hezké. A jistě, ty vrásky z tváře vymažu, ale popros ji, ať se trochu usměje.“
Zvykli jsme si na to, že fotoaparáty samy ostří a nastavují clonu. Je to jednodušší. Zvykli jsme si na digitální fotky, protože je to rychlejší a levnější. A zvykli jsme si - byť někteří už se skřípajícími zuby - i na to, že dnešní telefony fotky automaticky vylepšují, takže je na nich lepší světlo a hezčí lidé.
Je „camera coach“ už moc? Ta důležitá otázka zní: Jsme už v momentě, kdy iritující vlastnosti nových technologií jsou už tak velké, že o další pokrok prostě přestaneme stát?
Technicky vzato má samozřejmě AI pravdu. Algoritmy analyzovaly miliony snímků a AI umí poznat „dobré“ fotky. Dává stejné rady, jako kdybyste si zaplatili drahý kurz se špičkovým profesionálem. Jenže od něj ty rady slyšet chcete. Od telefonu čekáte, že bude zticha a dělat to, co mu řeknete.
Není pochyb o tom, že nové funkce Pixelu 10 jsou technologickým zázrakem. Schopnost analyzovat 150 fotografií za několik sekund a zkombinovat je tak, aby všichni na skupinovém snímku vypadali perfektně, by ještě před deseti lety patřilo do říše science fiction. Funkce „Best take“ slibuje konec věčného problému rodinných fotek, kdy oslavenec vypadá otráveně, strýc se dívá jinam a děda má zavřené oči.
Teď se všichni dívají do kamery a usmívají se. Jenže pravda je taková, že oslavenec vypadá jen málokdy šťastně, strýc kouká po mladých holkách a děda na těchto akcích pravidelně usíná. Takže to otvírá ještě další otázku. Chceme od fotek, aby byly dokonalé, anebo pravdivé?
Ironie je v tom, že Google svou technologií řeší problém, který sám vytvořil. Sociální sítě nás přesvědčily, že každý okamžik života musí být zdokumentován a ideálně vypadat jako z módního časopisu. Nyní nám táž technologická ekosféra nabízí řešení naší vlastní nedostatečnosti v oblasti, kterou jsme ještě před dvaceti lety považovali za koníček několika nadšenců.
Analytik Leo Gebbie má pravdu, když říká, že na stížnosti ohledně reality fotek je už pozdě. Digitální manipulace je skutečně dlouhou dobu součástí fotografie. Ale mezi vědomou úpravou snímku a automatickou „korekcí reality“ je propastný rozdíl.
Když Henri Cartier-Bresson mluvil o „rozhodujícím okamžiku“, měl na mysli schopnost fotografa zachytit jedinečný průsečík času, prostoru a emocí. Když však AI předem ví, co je „správné“ zarámování a „ideální“ moment, ztrácíme něco fundamentálního – možnost chyby, nečekanosti, autenticity.
Funkce „ask photos“, která na hlasový příkaz odstraní odlesky a přidá mraky, připomíná komunisty a jejich přepisování historie. Vzpomeňme na historku, kterou Milan Kundera začal svou Knihu smíchu a zapomnění. Gottwald stojí na fotografii z února 1948 na balkonu na Staroměstském náměstí a na hlavě má Clementisovu čepici. Původně stál vedle něj i Clementis, který mu ji půjčil, aby nenastydl. Ale protože později nechal Gottwald Clementise popravit, tak ho z fotky odstranili. Na čepici však zapomněli.
Dnešním fotoaparátům s chytrými algoritmy by se to už nejspíš nestalo. A nebavíme se samozřejmě o revolucích ani popravách. Ale prompt: „Udělej z téhle nudné oslavy nezapomenutelný večer!“ přepisuje historii úplně stejně. Děda neusnul, sláva!
Když se podíváme na historii umění, největší průlomy často přicházely z porušení pravidel, ne z jejich dokonalého dodržování. Rozmazané fotografie Gerryho Winograda, kontrastní černobílé portréty Richarda Avedona, nebo „špatně“ komponované snímky Vivian Maier – to vše by dnes AI označila za chyby k opravení.
Google tvrdí, že chce vybavit uživatele nástroji, aby ze svých fotoaparátů vytěžili maximum. Ve skutečnosti však může dosáhnout opaku – vytváří generaci fotografů, kteří sice budou technicky dokonalí, ale kreativně sterilní.
Skutečná otázka nezní, zda nás AI naučí fotografovat lépe. Ptejme se spíš: Chceme žít ve světě, kde každý západ slunce vypadá jako z turistické brožury a každý úsměv je kalibrován podle algoritmu? A když už budou všechny naše fotografie dokonalé, kdo bude chtít žít v nedokonalé realitě?
Jednu věc jsem si uvědomil před pár dny, na výstavě Davida Lynche v holešovickém Doxu. Část jeho tvorby tvoří fotky, které jsou také upravené, ale tak, že znázorňují skutečnost ošklivější, někdy až odpornou. Postavy mají znetvořené obličeje, anatomie nesedí. Vše je v náznacích, ale vyvolává pocit něčeho temného a nehezkého.
Nemohl jsem si vzpomenout, co mi to připomíná, až pak konečně: Takhle nějak fungovaly někdy počátkem roku 2022 první AI modely (například Stable Diffusion), schopné generovat obrázky z textového zadání. I ty měly problémy s vykreslením obličejů či realistickým znázorněním anatomie. Mělo to zvláštní estetiku, kombinující ošklivost s nedokonalostí.
Za ty čtyři roky udělala technologie neuvěřitelný pokrok. Doslova dostihla a teď už předbíhá realitu. Přiblížila se k dokonalosti. A my s údivem zjišťujeme, že na to nejsme připraveni a možná o to ani nemáme zájem. Jakkoli celý život bojujeme s různými projevy nedokonalosti a nedostatečnosti, teď s údivem zjišťujeme, že je to možná jeden z úhlů, jak se dívat na smysl života.
Jsme už v momentě, kdy jsou parametry nových technologií natolik iritující, že o pokrok přestaneme stát? Začneme jejich dokonalost nenávidět?
