Článek
Zjistili to vědci zkoumající Pompeje – město pohřbené pod hustým nánosem sopečného popela poté, co v roce 79 našeho letopočtu vybuchla sopka Vesuv. Před městskými hradbami se našly velké hromady odpadu, které vypadaly, že tam byly jen tak vyhozeny. Nyní ale vědci odhalili, že městské hradby byly místem, kde se skladoval roztříděný odpadový materiál k dalšímu využití.
Americká profesorka Allison Emmersonová, která je členkou výzkumného týmu pracujícího v Pompejích, uvedla, že odpadky byly navršené kolem téměř celé vnější severní části hradeb a také na několika dalších místech. Některé z hromad byly vysoké několik metrů a obsahovaly kousky keramiky a sádrové omítky, které bylo možné znovu použít jako stavební materiál.
Původně se předpokládalo, že se tyto hromady vytvořily během zemětřesení, jež město zasáhlo asi 17 let před erupcí sopky, dodala Emmersonová. Většina z nich byla odklizena v polovině 20. století, ale některé se ještě podařilo objevit.
S pomocí vědecké analýzy se nyní podařilo vystopovat část odpadu z městských staveb na předměstské skládky – a z nich zpět do města, kde byl tento materiál použit při stavbě budov například v podobě podlah.
Společně s kolegy archeology Stevenem Ellisem a Kevinem Dicusem Emmersonová zkoumala, jak bylo dávné město postaveno. „Zjistili jsme, že část města byla vybudována z odpadů. Hromady před vnějšími hradbami nebyly materiálem, kterého se chtěli zbavit. Vyvážel se za hradby, kde se shromažďoval a třídil, a poté se prodal k dalšímu využití,“ řekla Emmersonová.
Pompeje byly městem s elegantními vilami, krásnými veřejnými budovami, náměstími, obchody, hostinci, nevěstinci a lázněmi. Stál tu také amfiteátr pro pořádání gladiátorských her, kam se vešlo až 20 000 diváků.
Když město zahalil sopečný popel z Vesuvu, zemřelo nejméně 2 000 lidí. V roce 1748 skupina badatelů objevila téměř dokonale uchované město pod ztuhlým příkrovem popela a pemzy. Pozdější archeologové objevili dokonce zachovalý bochník chleba. Pompeje jsou nyní na seznamu světového dědictví UNESCO a za normálních okolností je navštíví každý rok 2,5 milionu návštěvníků.
Emmersonová a její kolegové použili vzorky půdy, s jejichž pomocí sledovali pohyb odpadního materiálu ve městě. „Půda, kterou jsme vykopali, se liší podle toho, kde byl odpad původně ponechán,“ vysvětlila. „Odpady vyhozené na taková místa, jako jsou latríny nebo septiky, po sobě nechávají bohatší, organickou půdu. Naopak odpady, které se v průběhu času nahromadily na ulicích nebo za městem, zanechávají mnohem více písčitou půdu.“
„Tento rozdíl nám umožňuje zjistit, zda odpad vznikl na místě, kde jsme ho našli, anebo zda byl dovezen z jiného místa k novému použití či recyklaci,“ dodala s tím, že například některé zdi obsahovaly kousky recyklovaného materiálu, jako rozbité dlaždice či amfory a kusy malty a omítky. „Téměř všechny tyto zdi byly nakonec potřeny vrstvou sádrové omítky, která zakryla směsku materiálů vespod.“
„Dříve se předpokládalo, že všechny tyto odpady se za městem nahromadily po zemětřesení – že je tvořily trosky, které byly po zemětřesení vyvezeny z města, aby nepřekážely v každodenním životě,“ řekla Emmersonová. „Ale při práci v Pompejích jsem viděla, že se město rozrůstalo do rozvinutých předměstí za hradbami. Proto nedává smysl, že by byla tato předměstí zároveň používána jako skládky,“ dodala.
Moderní přístup ke zpracování odpadů se soustřeďuje na jejich odstranění z našeho každodenního života, řekla. „Většinou se nestaráme, co se s našimi odpadky děje, hlavně když zmizí. To, co jsem zjistila v Pompejích, jsou úplně jiné priority. Shromažďování odpadů, třídění a recyklace.“
„Pompejané žili mnohem blíž u svých odpadků, než by většině z nás připadalo přijatelné. Ale nebylo to proto, že městu chyběla infrastruktura a že by se neobtěžovali cokoli dělat s odpady,“ uvedla. „Bylo to naopak díky tomu, že jejich systém městské výstavby byl zorganizovaný podle jiných zásad.“
