Hlavní obsah

„Ukážeme, že to umíme“. Češi chtějí uložit uhlík pod zem a stát se vzorem

Foto: Profimedia.cz

Snímek britské uhelné elektrárny Drax (ilustrační fotografie).

Reklama

14. 11. 6:30

„Projekt by mohl skutečně fungovat jako vzor, že i v našem regionu jsou tyto technologie realizovatelné,“ říká v rozhovoru pro SZ vedoucí projektu přípravy pilotního podzemního úložiště CO2 Vít Hladík.

Článek

Česká geologická služba koordinuje projekt s názvem CO2 SPICER, který nemá v celé střední a východní Evropě obdoby. Ve spolupráci s Norskem a společností MND druhého nejbohatšího Čecha Karla Komárka usiluje o přípravu pilotního úložiště CO2 na dotěžovaném ložisku ropy a plynu na území České republiky. Přesná lokalita úložiště ještě není potvrzená.

Pokud vše půjde dobře, za několik let se začne budovat úložiště pro zachycený oxid uhličitý a pilotní projekt tzv. CCS (Carbon capture and storage) technologie bude uveden do provozu. Co přesně se na ložisku děje, co bude následovat a jaký má CCS celosvětový význam, Seznam Zprávám přiblížil vedoucí projektu CO2 SPICER z České geologické služby Vít Hladík.

Co je to CCS?

  • CCS je zkratka z anglického carbon capture and storage, což znamená zachytávání a ukládání oxidu uhličitého.
  • Termínem se označuje obecně řečeno jakýkoliv proces, v jehož rámci dojde k zachycení CO2 a následnému uložení na místo, odkud už nemůže vstoupit do atmosféry.
  • Většinou se oxid uhličitý ukládá pod zem nebo například pod mořské dno. Zachytit je ho možné přímo u zdroje emisí (například v cementárnách nebo elektrárnách), nebo pomocí zařízení schopného odsát CO2 přímo ze vzduchu.

Projekt má být hotový v roce 2024, co bude na jeho konci, pokud půjde všechno podle plánu?

Cílem je připravit pilotní úložiště oxidu uhličitého ve fázi „připraveno k implementaci“. Jde v zásadě o to, že na konci projektu by budoucí operátor měl mít k dispozici všechny podklady a důležité dokumenty pro to, aby mohl podat žádost o povolení provozu úložiště na báňský úřad a začít úložiště budovat.

Co se vlastně přesně myslí termínem pilotní úložiště?

To je něco, co je řádově řekněme 10× menší než průmyslová instalace, která by mohla pomoct vyřešit velké firmě její velké emise. Pilotní úložiště má tu technologii vyzkoušet a demonstrovat.

Jde tedy spíš o to prokázat, že i ve střední Evropě jsou lidé, co to zvládnou? Předpokládám, že jiný důvod obávat se, že to u nás nepůjde, není…

Na toto téma už proběhla i diskuze na evropské úrovni. Třeba pro Nory není úplně pochopitelné, proč chceme pilotní projekt, když už ta technologie ve světě a i přímo v Norsku funguje. Tam už jsou velká úložiště dvě a jedno z toho funguje přes 15 let.

Foto: Profimedia.cz

Norské úložiště oxidu uhličitého na těžební platformě Sleipner. CO2 se tam separuje od vytěženého zemního plynu a pumpuje pod mořské dno.

Ale tady je potřeba zopakovat, že ve střední a východní Evropě žádné úložiště ani projekt podobný tomu našemu ještě není. CO2 SPICER by mohl fungovat skutečně jako vzor, příklad nebo demonstrace, že i v našem regionu jsou technologie CCS realizovatelné a že to umíme bezpečně udělat.

Co bylo rozhodující pro to, aby se dal projekt do pohybu a Česko si vysloužilo prvenství v celém regionu?

Jedním z hlavních faktorů je určitě česko-norská spolupráce. Ten projekt je z 85 % financován z Norských fondů a Norsko je průkopníkem této technologie v Evropě. CCS tam má velkou vládní podporu. My jako Česká geologická služba máme s norskými kolegy dlouhodobé partnerství a už jsme měli na toto téma několik společných projektů. Tento projekt je tedy takové logické pokračování našeho úsilí, které se datuje už od roku 2004.

Další faktor je to, co je společné pro celou Evropu a možná už i pro celý svět. A to jsou nedávno schválené priority z hlediska dekarbonizace - Green Deal, klimatická neutralita v roce 2050 a tak dále. To je jasný signál pro průmysl, že čekat, co bude dál, už nemá smysl. Prostě už je rozhodnuto, karty jsou rozdány a v EU se bude pracovat na tom, aby se klimatické neutrality dosáhlo. Firmám začalo být jasné, že s tím je potřeba něco dělat. Souvisí s tím i rostoucí cena emisních povolenek. Řada firem už to začíná velice těžce pociťovat.

Kdo všechno stojí za CO2 SPICER?

  • CO2 SPICER kromě norského grantu finančně podpořila i Technologická agentura České republiky (TA ČR).
  • Partnerem je kromě společnosti MND i Geofyzikální ústav AV ČR a Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava.
  • Česká geologická služba projekt koordinuje.

Tím narážíte na zapojení společnosti MND?

Ano. Pro nás bylo ohromně důležité, že se nám podařilo dostat na palubu průmyslovou firmu MND, která je i operátorem ložiska, na němž se úložiště připravuje. Dostali jsme přístup k vrtům, datům, můžeme dělat injektážní testy a tak dále. Velmi dobře se to sešlo s financováním z Norských fondů a umožnilo nám to projekt připravit.

Může mít průmyslová společnost z takové spolupráce i něco jiného než v uvozovkách jen dobrý pocit ze zapojení se do inovace v dekarbonizaci?

Pro takovou firmu to znamená byznysovou příležitost. Právě MND by se mohla a měla stát i operátorem případných dalších úložišť v České republice. Pokud se zrealizuje pilotní projekt, je dalším logickým krokem úložiště velkého rozměru, které by pomohlo vyřešit nějaké průmyslové instalace, třeba cementárny. Je to vývoj, ke kterému to pravděpodobně směřuje, a pro firmy, které se budou schopny této příležitosti chopit, by účast ve výzkumných projektech jako je CO2 SPICER měla do budoucna určitě znamenat konkurenční výhodu.

To je ale ještě hudba budoucnosti. Zatím CCS ekonomické není, jak daleko jsme od zlomu k výhodnému „ekobyznysu“?

Pomalu se to začíná měnit. Cena emisních povolenek v EU vystoupala i nad 60 eur za tunu vypuštěného CO2. V USA přitom už existují projekty, které umí stejné množství oxidu uhličitého zachytit a uložit za menší náklady. To platí třeba o výrobnách biolihu z kukuřice, kde jsou odpadní plyny obsahující víc než 90 % CO2, který tak není třeba od jiných plynů separovat. Navíc je tam už k té technologii vybudovaná infrastruktura, takže jsou náklady skutečně nižší než u dosud nejdražší emisní povolenky v Evropě. V USA ale samozřejmě nemají povolenky, jsou tam daňové úlevy. A na to konto už ty firmy větří byznys. Jenom za poslední rok se tam objevily a začaly připravovat desítky projektů.

Dokument Deutsche Welle o CCS v Severním moři:

Nedávno publikovaná zpráva think-tanku Global CCS Institute uvádí, že letos se celkový počet komerčních projektů zaměřených na CCS ve fázi přípravy a provozu zvýšil na 135, přičemž jde za rok o 90 % nárůst. To je proti předchozím letům prostě obrovská změna. Z těchto čísel se dá usuzovat, že se něco děje. Že to pro průmyslové firmy skutečně začíná být zajímavé.

Do jaké míry tohle platí pro Evropu?

V Evropě je to trošku komplikovanější. My tady nemáme infrastrukturu, nemáme ani připravená velká úložiště. Tato technologie se rozvíjí hodně kolem Severního moře. Tam to začaly podporovat vlády, kromě Norska to lze říct třeba o Británii, Nizozemsku, Dánsku nebo Francii. Takže tam se začínají připravovat velké projekty, kde bude víc emisních zdrojů sdílet dopravní infrastrukturu i úložiště a už tímhle se náklady na zachycenou tunu CO2 snižují.

Tady ve střední Evropě tak daleko ještě nejsme. Nejdřív tu technologii musíme ověřit, vyzkoušet a demonstrovat politikům, firmám i veřejnosti, že to lze dělat i u nás, že to umíme udělat dobře a bezpečně a tak dále. To je sice krok, který už ledaskde mají dávno za sebou, ale my ho na druhou stranu nemůžeme přeskočit. Pokusy, kdy se jde rovnou do velkých projektů, většinou končí neúspěšně.

Aby měla technologie CCS znatelný význam ve světové dekarbonizaci, muselo by projektů být o několik řádů víc. Věříte, že právě teď sledujeme začátek takového boomu?

Když se podíváme na dlouhodobé scénáře, třeba na ten světový dekarbonizační scénář Mezinárodní energetické agentury, tak ten počítá s tím, že by tato technologie měla přispět ke snížení emisí devíti procenty do roku 2050. A to se skutečně už bavíme o miliardách tun. Když to porovnáme s dnešními 40 miliony zachyceného a uloženého CO2 ročně, tak to je skutečně kapka v moři (v roce 2020 světové emise CO2 činily asi 35 miliard tun, pozn. red).

Když se podíváme na podklady zpracované pro Strategický energetický technologický plán EU, tak tam u těch opatrnějších scénářů, jak se dostat na hodnoty emisí, které budou kompatibilní s oteplením maximálně o dva stupně, což je teď ten méně ambiciózní, ale z mého pohledu asi reálnější cíl, se uvažuje, že v roce 2030 by mělo být v Evropě chyceno a uloženo mezi třiceti až sto miliony tun CO2. To je poměrně hodně, ale myslím si, že to je reálné. To by odpovídalo asi tak 35 velkým projektům CCS, jako jsou teď v Norsku.

Pojďme zpět k CO2 SPICER. V jaké je teď konkrétně fázi?

Jsme pořád v prvním roce řešení, celkově to má být tři a půl roku, takže jsme pořád ještě v počáteční fázi. To znamená, že teď sbíráme, ověřujeme a interpretujeme data a budujeme trojrozměrný geologický model úložného komplexu.

Trojrozměrným geologickým modelem se myslí virtuální simulace?

Je to virtuální obraz skutečnosti, v tomto případě geologického prostředí.

Četl jsem ale, že samotnou injektáž CO2 chcete simulovat i pokusem v reálném prostředí, platí to?

Je to tak. K tomu už se mimochodem teď schyluje. Bude se tam dělat injektáž s vodou. Ta samozřejmě není úplně to samé jako oxid uhličitý, ale do značné míry nám umožní otestovat reakci systému na injektáž, protože ať už tam injektujete jakékoliv fluidum, tak tam dojde ke zvýšení tlaku.

Proč to rovnou nezkusíte s CO2?

Na to je jednoduchá odpověď. CO2 prostě není k dispozici. Mohli bychom ho teoreticky koupit v potravinářské kvalitě, ale to by se moc nevyplatilo, protože tento čistý CO2 je velmi drahý. Oxid uhličitý průmyslového typu zase prostě v Evropě v takovém množství, jaké potřebujeme, není k dispozici.

Máte už teď představu, kde by se bral oxid uhličitý v případě, že by na projekt CO2 SPICER navázalo samotné zbudování úložiště?

Já můžu říct, že už teď probíhají nějaké průmyslové iniciativy v tomto směru, ale já o tom bohužel ještě nemůžu mluvit kvůli obchodnímu tajemství.

Jak se zachycený CO2 vůbec dá přepravovat z místa na místo?

Možností je několik. U velkých projektů, kde se zachytávají velká kvanta CO2, třeba v stovkách tisíc až milionů tun, se většinou používá produktovod. Třeba v USA už jsou tisíce kilometrů takových produktovodů.

U menších projektů připadá v úvahu doprava v cisternách, ať už na náklaďácích nebo vlakem, tam je jediná možnost přepravovat CO2 v kapalném stavu, protože jinak se to nedá dostat do tak velké hustoty, aby ta přeprava měla smysl.

Počítá se s tím, že uhlík zůstane v úložišti už napořád?

Je to napořád. Dokonce to tak definuje i legislativa, že uložení oxidu uhličitého musí být permanentní. V zásadě tam působí i přírodní fyzikálně-chemické mechanismy, které jsou tak nastavené. Kromě toho, že nad úložištěm máme nějakou řekněme laicky „nepropustnou pokličku“ z jílů, jílovců a břidlic, které oxid uhličitý prostě nepropustí k povrchu, tak tam působí ještě další mechanismy, které postupem času ještě zvyšují bezpečnost uložení CO2. Laicky řečeno ho to táhne spíš dolů než naopak.

Když se trochu zasníte a zamyslíte se, co by z projektu mohlo vzejít, když se všechno povede a sežene se investor, co vás napadne?

Realizace pilotního projektu by teoreticky mohla být jen první krok. Pilotní projekt počítá s uložením CO2 v rozsahu řádově desítek tisíc tun. Ta struktura je o něco větší. Ale není zase tak velká, abychom uspokojili zadání nějaké elektrárny nebo cementárny.

Dovedu si představit, že můžeme řešit emise nějakého menšího zařízení v okolí. Jiná možnost je vybudování nového zařízení, které bude disponovat technologií CCS přímo na místě. A dovedu si představit i tu variantu, že bychom tam instalovali zařízení na zachytávání oxidu uhličitého přímo ze vzduchu a nabídli to jako ofsety pro zájemce, kteří chtějí kompenzovat svoje emise tím, že zaplatí za to, že se to na jiném místě zase laicky řečeno odsaje ze vzduchu.

Foto: Profimedia.cz

Lapač CO2, který oxid uhličitý chytá přímo ze vzduchu (fotografie z Islandu).

Tady je ale potřeba říct, že technologii je na národní úrovni možné rozvíjet jedině v případě, že tam je podpora ze strany vlády. A že tam je ochota investovat i nějaké národní peníze. To u nás zatím nenastalo. Nemáme ani CCS zakotvené v žádných dekarbonizačních strategiích. Jen mlhavě se o tom hovoří v dokumentech jako je národní klimatická politika, ale není tam nic konkrétního a není to podpořeno finančními prostředky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované