Hlavní obsah

S nepřítelem č. 1 pod zem. Miliardář Komárek to chce zkusit na Moravě

Zachycování uhlíku může prodloužit životnost uhelných elektráren. Rozhovor s šéfkou MND Průzkum a těžba Janou Hamršmídovou. (Video: Zuzana Kubátová)

 

Reklama

16. 6. 7:12

Společnost MND druhého nejbohatšího Čecha Karla Komárka připravuje pilotní projekt na ukládání CO2 do podzemí. Využije k tomu vytěžené prostory u jihomoravských Žarošic. Jde o první takový experiment v Česku.

Článek

Technologie na zachycování uhlíku z komínů elektráren či fabrik je známá už přes dvě desetiletí.

Odloučením skleníkového plynu CO2, který se podílí na oteplování planety, by se vyčistily emise z velkých elektráren, tepláren nebo průmyslových provozů. Ty by nemusely platit drahé emisní povolenky jako odpustky za znečištění ovzduší. A mohly by dál využívat tuzemské zásoby uhlí.

Zachycený CO2 se může dopravovat do podzemních nebo podmořských úložišť (metoda se označuje jako CCS). Případně se dá využít k dalšímu zpracování (tzv. CCSU). Oba postupy byly však dlouho považovány za příliš drahé a technicky komplikované na to, aby se dostaly do praxe.

Prudce zdražující emisní povolenky v posledních letech ale podobné uvažování mění. Pokuty za znečištění ovzduší jsou totiž už tak vysoké, že se i nákladné aplikace CCS dostávají do reálného života. Byť zatím vesměs s dotacemi.

Komárkův experiment

Ukládání CO2 pod zem se nyní připravuje i v České republice. Na pilotním projektu CCS pracuje firma MND z impéria KKCG miliardáře Karla Komárka v tandemu s Českou geologickou službou (ČGS).

Zachycování uhlíku

Zachycování a ukládání CO2 do podzemních úložišť se označuje jako CCS (z angl. Carbon Capture Storage). Nejběžnější je ukládání uhlíku do prostor po vytěžených fosilních palivech, buď na souši, nebo pod mořem.

Rozvíjejí se také metody zpracování zachyceného CO2 (technologie se označuje jako CCSU, z ang. Carbon Capture Storage / Utilisation). Největší šanci má výroba bioplynu ze zachyceného uhlíku a vodíku, získávaného z přebytků výroby solárních a větrných elektráren.

Zachycením uhlíku se vyčistí emise z fosilních zdrojů, takže nová metoda dává šanci na prodloužení životnosti uhelných tepláren, elektráren a průmyslových firem. Zatím je technologie příliš drahá na to, aby se využívala ve větší míře komerčně.

„Navázali jsme tím na projekt, který jsme s ČGS už dělali kdysi v minulosti,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jana Hamršmídová, ředitelka divize MND Průzkum a těžba. Před lety ČGS s využitím dat poskytovaných firmou MND analyzovala jednu z vytěžených lokalit na Hodonínsku.

Někdejší pokusy MND oprášily před půldruhým rokem – v době, kdy začaly emisní povolenky nebývale zdražovat. „Tentokrát jsme se rozhodli otestovat jiné ložisko. Vytvořili jsme konsorcium s Českou geologickou službou a několika dalšími vědeckými pracovišti. Cílem je prověřit pilotní úložiště z geologicko-technického pohledu. Tedy především vyhodnotit, jak velká podzemní struktura je, kolik CO2 by bylo možné do ní zatlačit,“ vysvětluje Jana Hamršmídová.

„Další důležitou součástí je monitoring. Jde o to, jakými tlaky můžeme plyn do ložiska vtláčet, kde a jakým způsobem celý proces pozorovat a vyhodnocovat,“ dodává žena, která je sama vystudovanou geoložkou s dlouholetými zkušenostmi v oboru.

Při výběru testovací lokality padla tentokrát volba na vytěžené ropné ložisko u obce Žarošice, ležící asi 15 kilometrů od Kyjova.

Zatím není jisté, zda u Žarošic dojde skutečně na fyzické vpravování CO2 do podzemí. „Naším plánem je provedení krátkodobého vtlačného testu, ale ještě si nejsme stoprocentně jisti, zda bychom test dělali přímo s CO2, nebo zda použijeme jako náhražku vodu, která má za určitých podmínek podobné vlastnosti jako oxid uhličitý,“ říká manažerka MND.

CCS míří do praxe

Projektů založených na technologii CCS se v posledních letech rozjíždí po světě celá řada, zatím ale potřebují dotace. V Evropě je v tomto směru aktivní hlavně Norsko, kde pro realizaci CCS vznikla státní společnost Gassnova, jež pracuje hned na několika projektech zachytávání uhlíku při výrobě cementu, v energetice a ropném průmyslu.

V Nizozemsku se zase chystá velký systém na ukládání uhlíkových emisí z rotterdamského přístavu pod mořské dno, do vytěžených prostor po zemním plynu.

K projektu nazvanému Porthos se spojily ropné a chemické firmy Royal Dutch Shell, Exxon Mobil, Air Liquide a Air Products and Chemicals, jimž norská vláda přislíbila podporu ve výši 2,1 miliardy eur.

„Podobných projektů je teď strašně moc. Dělají se například v Anglii, často jde už o fungující, běžící systémy,“ popisuje Hamršmídová. Připouští ale, že Norsko je Česku v tomto směru jako partner i vzor nejbližší. Norské rozvojové fondy ostatně už dříve u nás pomáhaly financovat výzkum technologie CCS.

Záchrana pro uhlí?

Zachycení a uskladnění CO2 by mohlo prodloužit životnost uhelných zdrojů, jež by u nás měly podle doporučení vládní uhelné komise skončit nejpozději do roku 2038. Při očekávaném vývoji cen povolenek však bude uhelný útlum mnohem rychlejší, protože se výroba energie majitelům uhelných tepláren a elektráren už dnes přestává vyplácet.

Podle Jany Hamršmídové u nás ale není reálné nasadit technologie CCS dříve než koncem této dekády. Vyřešit se totiž musí řada dalších věcí: „Jednak je tu technická příprava. Musí tu být vhodný emitent CO2, který má zájem plyn zachycovat a ukládat. Musíme mít pro ukládání vhodnou lokalitu v přiměřené vzdálenosti. Musí se vybudovat zařízení na transport CO2. Když vezmu v úvahu technickou přípravu, realizační část a také potřebnou legislativní přípravu, tak jako reálný rámec spuštění těchto technologií u nás vidím roky 2028 až 2030,“ říká.

S rozvojem technologií CCSU můžete prodloužit dobu životnosti fosilních zdrojů, aniž byste zvyšovali celkový objem emisí.
František Hrdlička, ČVUT

Náklady na ukládání CO2 v podmínkách České republiky by podle Hamršmídové závisely na parametrech vybrané lokality.

„Jako úložiště jsou vhodná vytěžená nebo dotěžovaná ložiska ropy, ale na druhou stranu zase musíme brát v potaz, že jsou tam vrty, které budou muset být převystrojeny. CO2 sice není jedovatý, ale je trochu agresivní v kontaktu s vodou, takže je také třeba zohlednit náklady vynaložené na repas starších vrtů,“ vysvětluje manažerka.

Celkově odhaduje, že se zachycování a ukládání uhlíku v Česku může vyplácet v situaci, kdy ceny emisních povolenek stoupnou na hodnoty kolem 100 eur. Právě na takovou úroveň se podle agentury Bloomberg může dostat povolenka na tunu vypuštěného skleníkového plynu kolem roku 2030. Zatím se povolenka na tunu CO2 prodává nad 50 eury, i tak je nečekaně drahá a její cena šokuje energetiky.

Rychlý rozvoj CCS

Odhady nákladů na zachycování a ukládání uhlíku jsou u nás zatím velmi předběžné.

„Každá lokalita může mít specifické náklady. Takže si i dokážu představit, že se najdou lokality, které budou mít náklady už třeba kolem 60 eur za tunu uloženého CO2,“ říká Hamršmídová.

Podle analýzy, zveřejněné na webu Mezinárodní energetické agentury (IEA) letos v únoru, existuje ve světě zatím zhruba 20 komerčních projektů CCS. Technologie se ale rychle rozvíjí.

„V posledních letech byly oznámeny plány na více než 30 komerčních zařízení CCS a navzdory covidové krizi v roce 2020 vlády a průmysl poslaly na projekty CCS více než 4,5 miliardy dolarů,“ píše se na webu IEA.

Podle autorů je reálné nasadit do roku 2050 technologie na zachycování uhlíku na zdroje, které mají na svědomí asi čtvrtinu dnešních ročních globálních emisí v energetice. Zvláště perspektivní je podle nich uplatnění CCS v oborech, které mají jinak malou šanci na snižování emisí jinými cestami – například ve výrobě cementu, oceli, syntetických paliv dopravovaných na velkou vzdálenost či v chemickém průmyslu.

Oxid jako surovina

Zachycený CO2 není třeba jen ukládat do podzemí, může sloužit také jako užitečná surovina. Dá se využít spolu se „zeleným vodíkem“, získávaným z přebytků výroby solárních či větrných elektráren, k výrobě bioplynu. Proces má hned trojí efekt: omezí znečištění ovzduší, pomáhá stabilizovat výrobu obnovitelných zdrojů a vzniká při něm palivo, schopné třeba v plynových elektrárnách nahrazovat klasický fosilní zemní plyn.

Různé aplikace zachycování a ukládání, případně využití uhlíku jsou přirozeně spojeny s různými náklady.

Zmíněná zpráva IEA porovnávala tyto náklady u projektů fungujících v roce 2019. Podle ní stojí zachycení tuny CO2 v průmyslu produkujícím vysoce koncentrované uhlíkaté emise – například při výrobě etanolu nebo zpracování zemního plynu – na 12 až 20 eur.

U zařízení, která produkují emise s menším obsahem CO2, jako jsou energetika nebo výroba cementu, se ale jen náklady na samotné zachycení plynu předloni pohybovaly mezi 40 až 99 eury za tunu.

„Některé technologie zachycování CO2 jsou nyní komerčně dostupné, zatímco jiné jsou stále ve vývoji,“ podotýkají analytici Adam Baylin a Niels Berghout ve zprávě IEA.

I v Česku ale přibývá odborníků, kteří zachycování uhlíku dávají čím dál větší šanci. „S rozvojem technologií CCSU můžete prodloužit dobu životnosti fosilních zdrojů, aniž byste zvyšovali celkový objem emisí,“ říká profesor František Hrdlička, který se na pražské ČVUT podílí na vývoji této metody při spalování biomasy.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované