Hlavní obsah

Kam se zachyceným oxidem uhličitým? Pohřbít ho pod mořské dno

Foto: Unsplash.com

Ilustrační foto.

Reklama

15. 5. 21:24

Ropné a další společnosti staví projekty na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého do vyčerpaných úložišť zemního plynu. Nizozemci poskytnou na výstavbu systému v Rotterdamu dotaci 2,1 miliardy eur.

Článek

Nizozemská vláda oznámila konsorciu čtyř společností, že v následujících letech poskytne 2,1 miliardy eur na projekt, který přesune část jejich uhlíkových emisí do podzemí. Informovala o tom agentura Bloomberg.

Projekt nazvaný Porthos by mohl z přístavu v Rotterdamu izolovat zhruba 2,5 milionu tun oxidu uhličitého za rok tím, že by je odčerpal do prázdných úložišť zemního plynu pod mořským dnem. Firmy Royal Dutch Shell, Exxon Mobil, Air Liquide a Air Products and Chemicals obdrží od Nizozemska dotace, aby vyrovnaly náklady na projekt.

Celý článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Během loňského roku vyprodukoval rotterdamský přístav 22,4 milionu tun oxidu uhličitého, což představuje zhruba 14 procent ročních emisí Nizozemska. Projekt Porthos bude do společné sítě zachycovat znečištění z ropných rafinérií a závodů na výrobu vodíku. Plyny se pak stlačí a přesunou potrubím pryč od pobřeží, kde je systém vypustí do pískovcového úložiště tři kilometry pod mořským dnem, které kdysi drželo zemní plyn.

Projekty na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého, označované zkratkou CCS, dosud dostávaly jen zlomky vládních dotací, které během minulého desetiletí mířily převážně na obnovitelné zdroje energie či elektrické automobily.

Celosvětová kapacita systémů CCS dosud pojme jen asi 40 milionů tun oxidu uhličitého ročně. Přitom podle Mezinárodní agentury pro energii jde o klíčovou technologii v postupném přechodu na nulové emise.

Systém, kdy se více zařízení či firem spojuje do jedné sítě, je stále vyhledávanějším řešením, jak se o náklady na zavedení a provozování úložiště uhlíku podělit. Podobné projekty vznikají také v Norsku a Velké Británii, rovněž za podpory tamních vlád. Nizozemské dotace jsou navržené tak, aby ochránily čtyři společnosti před ztrátami během budování systému.

Průmyslové podniky platí v EU stále větší částky za vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry. Jen za letošní rok dosud stoupla cena emisní povolenky, tedy vypuštění jedné tuny CO2, přibližně o 70 procent na 55 eur. Stoupat bude pravděpodobně nadále a podle analytiků z agentury Bloomberg by do roku 2030 mohla překonat 100 eur.

Zachycení jedné tuny oxidu uhličitého by po vybudování projektu Porthos mělo společnosti vyjít zhruba na 80 eur. Nizozemské vládní dotace by tedy vyrovnaly rozdíl poskytnutím přibližně 25 eur na zachycení tuny emisí.

Podobný přístup zavedla Velká Británie pro snížení nákladů na budování větrných turbín na moři. Společnosti chrání před ztrátami, pokud cena služby klesne pod určitou hranici, a zároveň jim umožní vydělat, pokud cena hranici přesáhne. Chrání také daňové poplatníky před dotováním technologií, které už nepotřebují pomoc při soutěžení na trhu.

Čtyři firmy zapojené do nizozemského projektu uvedly, že mají v plánu uvést systém zachycování emisí do provozu do roku 2024. Do té doby by ceny uhlíku mohly vyrůst dostatečně na to, aby eliminovaly potřebu dalších dotací, které jim vláda bude nabízet během prvních 15 let provozu systému.

Otázky nákladů a bezpečí

Ambiciózní projekt CCS buduje také Jižní Korea. Do vysychajícího úložiště zemního plynu Donghae, nacházejícího se zhruba 60 kilometrů od pobřeží, chce od roku 2025 pumpovat 400 tisíc tun oxidu uhličitého ročně po dobu 30 let. První jihokorejský projekt CCS, vedený společností Korea National Oil Corp, by se tak mohl stát jedním z největších svého druhu na světě.

Úspěch projektu určí následnou rychlost investic a zavádění podobných systémů ve zbytku země, jejímž cílem je mít do roku 2023 kapacitu na uskladnění čtyř milionů tun oxidu uhličitého pod mořské dno.

Během výstavby projektů CCS je možné ušetřit opětovným využitím již zavedených potrubních systémů. Výhodou také je, že při použití vyčerpaného úložiště plynu odpadá nutnost vyhledat a vystavět alternativní úložiště.

I v Jižní Koreji ale bude podle některých odborníků klíčové, zda s projekty CCS pomůže vláda, vzhledem k vysokým nákladům na samotné zachytávání uhlíku. Vládní dotace by pomohly společnostem snížit technické náklady a také prokázat, že tato technologie funguje.

Jižní Korea představuje jedno procento světové populace, přesto vypouští 1,7 procenta světových emisí oxidu uhličitého. Vzhledem k tomu, že se její ekonomika silně spoléhá na průmyslová odvětví, jako jsou ocelářství a petrochemie, odborníci tvrdí, že dosáhnout nulových emisí do roku 2050 bude extrémně náročné.

Mezi další výzvy projektů CCS patří nutnost zajistit bezpečný transport oxidu uhličitého a jeho následné skladování. Potrubí a úložiště tedy musí umět odolat geologickým vlivům, jako jsou zemětřesení nebo úniky plynů ze starých vrtů.

Podle skeptiků by tyto náklady a výzvy mohly nadále bránit tomu, aby se projekty CCS komerčně vyplatily. „CCS je jako jednorožec, který bude žít pouze v naší představivosti, protože je to již dlouho nákladné a riskantní rozptýlení,“ uvedl Kim Jiseok, odborník na klima a energii z jihokorejské odnože organizace Greenpeace. „Zaměření na rozšiřování obnovitelné energie bude efektivnějším způsobem, jak se přiblížit uhlíkové neutralitě,“ dodal.

Ovšem s tím, jak světové vlády zvyšují pokuty pro společnosti, které nedokážou zmírnit nebo vykompenzovat své znečištění, je pravděpodobné, že se nevýhodnost CCS zmírní, což projekty učiní atraktivnějšími.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované