Hlavní obsah

„Ukrajinci vám léčí lidi, ale vidět rodinu nesmí,“ stěžují si cizinci v ČR

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Reklama

1. 3. 6:30

Ruského strojvedoucího, ukrajinského lékaře, běloruskou babičku a ruského „ajťáka“ spojuje víc, než se zdá. Přinášíme příběhy cizinců žijících v Česku, kterým se nedaří vyhrát boj s úřady. Nemohou se tak setkat se svými blízkými.

Článek

Počet Rusů žijících na území České republiky se za posledních deset let téměř zdvojnásobil. Ukrajinci tvoří největší menšinovou národnostní skupinu na území České republiky. Oproti těmto skupinám počty Bělorusů v Česku sice značně zaostávají, všichni ale mají v současné době jedno společné – ačkoli vedou životy a plní občanské povinnosti jako kterýkoli jiný Čech, za poslední rok se jim nedaří dosáhnout na právo základní. Pozvat k sobě své partnery, manželky či prarodiče.

Běloruská babička není rodina

Čech Petr se před sedmi lety oženil s Běloruskou, se kterou v České republice založili rodinu. Ačkoli je pár pohromadě, rodina podle nich kompletní není – oni i jejich tříleté dítě postrádají běloruskou babičku jejich malé dcery.

„Matka manželky žije v Bělorusku. Dosud jsme se pravidelně asi dvakrát ročně navštěvovali, naposledy nás babička navštívila na Vánoce 2019. V souvislosti s covidem však ČR přestala loni v březnu přijímat žádosti o krátkodobá víza a nepřijímá je do současnosti. Výjimku mají sice rodinní příslušníci, kterým ale podle definice ministerstva zahraničních věcí prarodič není,“ popisuje Petr pro Seznam Zprávy. Cesta do Běloruska pro ně není řešením.

„S ohledem na aktuální politicko-bezpečnostní situaci v Bělorusku a zdravotní stav manželky, která je podruhé těhotná, není možné, abychom cestovali my do Běloruska. Ve výsledku tak babička neviděla vnučku už rok a ještě dlouho neuvidí.“

Petr se pokusil kontaktovat vízový odbor MZV s dotazem na možnost udělení víza, aby babička aspoň jednou za rok mohla vnučku navštívit. „Pan ředitel vízového odboru Nový mi odpověděl, že je mu to líto, ale s ohledem na nařízení ministerstva zdravotnictví se víza nevydávají.“ Tutéž informaci David Nový potvrdil i Seznam Zprávám, které se tak obrátily na ministerstvo zdravotnictví. I to se odvolalo na platné ochranné opatření.

Situaci podle Petra komplikuje i situace na běloruských úřadech. „V Bělorusku příjem a administraci žádosti o víza zajišťuje jakási soukromá běloruská firma. Tam donutili babičku přepsat datum, na jak dlouho o vízum žádá, z února 2021 na leden 2020, jinak prý žádost nepřijmou. Nechápu, jak o tom může soukromá společnost rozhodovat,“ popisuje Petr a dodává, že se ihned poté obrátil na konzulát s oficiální žádostí o udělení víza na původní období.

„Na odpověď čekám rok a půl, a to i přesto, že jsem ve své následné konverzaci s vízovým odborem MZV uváděl konzulát v Minsku vždy v kopii. Přestože jsem tyto skutečnosti uváděl i ve svém dotazu na vízový odbor, pan ředitel Nový na ně nikterak nereagoval, zřejmě nepovažoval za nutné řešit to, že český konzulát v Minsku porušuje správní řád a žádosti o víza upravuje jakási soukromá společnost, které to nepřísluší.“

Podle Davida Nového, ředitele vízového odboru, ale i v Bělorusku schengenská víza posuzuje, vyřizuje a rozhoduje o nich pouze a jen konzulát, nikoliv vízové centrum. „Stejně jako v dalších 30 zemích i v Bělorusku využívá Česká republika tzv. vízový outsourcing za účelem snížení administrativní zátěže a urychlení vízového procesu. Vízový outsourcing využívají všechny členské země Schengenu/EU. Jde o běžný pracovní nástroj upravený unijní legislativou – vízovým kodexem,“ vysvětluje Nový.

Petr sám velké naděje na setkání rodiny v nebližší době nemá. „Osobně už neočekávám, že by nám bylo vízum do skončení pandemie uděleno, nicméně praxe českých ZÚ ve mně začíná vzbuzovat pochybnosti. V našem případě neudělení víza babičce, která není dle naší právní úpravy rodinným příslušníkem, mám i jisté podezření na konflikt s Listinou základních práv a svobod. Z krátké neformální konzultace s odborníkem na lidská práva mi vyplynulo, že by tímto jednáním mohlo být dotčeno právo na styk s dítětem,“ uzavírá Petr.

„Špatné“ občanství

Situaci o to těžší pak mají skupiny třetizemců žijících na území České republiky, jejichž partneři a rodiny zůstali ve své zemi původu. Rus Michail žije v Brně od roku 2017, kde pracuje v IT firmě a studuje. Jeho snoubenka Anna pracuje v Rusku jako analytička prodeje. Za celý rok se jim nepovedlo vyřešit jedinou návštěvu. „Známe se 11 let a chodíme spolu tři roky. Chtěli jsme se v roce 2020 vzít, ale byrokracie naše plány zničila. Neviděli jsme se od 1. února 2020. Napsali jsme spoustu dopisů ministerstvu zdravotnictví, ministerstvu zahraničních věcí a vízovému oddělení, velvyslanectví. Vždy ale dostáváme negativní nebo vůbec žádné odpovědi,“ popisuje Anna.

Jejich situace je odlišná oproti česko-ruským párům, které pro získání víza musí doložit pravost svého vztahu. Pro tyto dva ale neexistuje výjimka umožňující setkání vůbec žádná. „Máme spoustu dokumentů, které dokazují náš vztah, ale kvůli ‚špatnému‘ občanství mého partnera nejsou platné. Jsme ochotní dodržovat veškerá opatření a chovat se, jak se sluší a patří. Ale vypadá to, že si nasloužíme být spolu šťastní,“ říká Anna. Jak sama popisuje, její „zoufalou, avšak jedinou možností je spamovat ministerské účty na sociálních sítích a pokusit se strhnout pozornost“.

Foto: Anna P.

Anna a Michail.

„Respektuji nařízení české vlády, ale je zřejmé, že omezení pro obyvatele třetích zemí v České republice nesouvisí s ochrannými opatřeními na ochranu zdraví. Je to jen politika,“ domnívá se. „Slušná, avšak negativní“ odpověď jí přišla i z konzulátu v Moskvě. Připomíná tak aspoň existenci petice a doufá, že by se mohli dovolat pomoci touto cestou.

Cestovním podmínkám nenahrává ani současná covidová situace. „Každému by mělo být v této době asi zřejmé, že masové rozvolňování příjezdu cizinců – zdůrazňuji, že velice početné kategorie cizích státních příslušníků (podle statistik ministerstva vnitra žije v ČR dlouhodobě nebo trvale na 650 tisíc třetizemců) – se příliš neprotíná s aktuální mimořádně kritickou epidemickou situací v ČR a avizovaným zpřísňováním podmínek lockdownu,“ uvedl pro Seznam Zprávy ředitel vízového odboru David Nový.

O dalších rozdělených rodinách a manželských párech si můžete přečíst zde:

„Ze zdravotního i zdravotnického hlediska se v tuto chvíli nacházíme v nejkritičtějším bodě za celé trvání pandemie. Situace je o to více komplikovaná šířením mutací. Situace je vážná i celospolečensky – školy zůstávají až na výjimky již téměř rok uzavřeny, řada našich spoluobčanů ztrácí zdroje obživy, ekonomika nemůže plně fungovat, některá její odvětví nemohou fungovat vůbec. Krizovým opatřením je omezen volný pohyb osob. Zdravotníci i celý zdravotnický systém jsou na hraně svého maxima. Lidé zažívají těžký průběh nákazy a umírají,“ uvedl Nový.

Anna a její snoubenec ale vidí problém i jinde. „Můj snoubenec mi říkal, že jsou u vás letos volby. Lidé jsou kvůli současným opatřením prý dost naštvaní. Takto nastavená pravidla pro cestování ale budou mít podle mě další dopady. Ať už růst nelegálního přistěhovalectví – a vím o lidech, kteří jsou ochotni obcházet pravidla. Obyvatelé ze třetích zemí platí daně, nemají z Čechů prospěch a pracují a studují u vás legálně. Ale jsou omezeni a diskriminováni,“ začíná Anna o politické situaci a vzpomíná na Rusko.

„Existuje mnoho důvodů, proč nechci žít ve své zemi, primární je pro mě ale žít se svým snoubencem, který u vás pracuje, studuje, platí daně,“ říká Anna a dál situaci v Rusku komentovat nechce. „Proč snoubenec nepřijede do Ruska? Peníze nejsou problém, ale jak jsem řekla, má v Česku práci, školu a další povinnosti, kvůli kterým to momentálně v úvahu nepřipadá.“

„Ukrajinec vám léčí lidi, ale další práva nemá“

Jako nespravedlnost vnímá současné nastavení i Ruska Victoria. Její přítel, Ukrajinec Jaroslav, v České republice dlouhodobě pracuje jako neurolog. „Dokud to šlo, častokrát jsme se navštěvovali v Česku i v Rusku. Všechno se změnilo s pandemií a už je to rok, co jsme se neviděli. Přestože má Jaroslav v Česku trvalý pobyt a pomáhá léčit nemocné Čechy, není mu dovoleno si mě pozvat v programu nesezdaných párů, protože není ani českým, ani evropským občanem.“

Jaroslav zaslal dvě žádosti, na MZ i MZV. Odpověď nedostal dodnes. „Díky tomuto druhu diskriminace se tak vídáme jen přes videohovory. Doufám, že české úřady tuhle nespravedlnost brzy napraví a my přestaneme trpět takovou bolestí, osamělostí a zoufalstvím,“ uzavírá Victoria.

Do Ruska ve felicii

Nečekat na výjimky a jednat na vlastní pěst se rozhodl pan Andrej, který, jak sám říká, je „čistokrevný Rus“. V ČR žije od 90. let, vystudoval také základní, střední i vysokou školu. V Česku se mu i podařilo splnit si dětský sen a stát se strojvedoucím. U Českých drah pracuje pátým rokem. Ke spokojenému životu mu tady chybí přítomnost jeho manželky. Ta je zdravotní sestrou na onkologickém oddělení v ruské nemocnici. S Andrejem se seznámili během léčby jeho otce. Andrej tak přijal nový životní styl – měsíc nepřetržité práce a měsíc v Rusku s Olgou.

„Po roce takového života jsem se rozhodl, že si ji vezmu. Doufal jsem, že by to mohlo ulehčit cestování.“ Po svatbě ale narazili na ruský administrativní aparát. „Manželka si vzala moje příjmení a to dělalo problém. Nutno zmínit, že dřívější vydávání víz probíhalo bez problémů, Olga jednu dobu dostala i takzvané multivízum, čehož jsme hojně využívali. A pak přišel covid a začaly se dít zajímavé věci.“

Foto: Andrej S.

Andrej a Olga.

Oba zaměstnanci kritické infrastruktury od loňského března doufali, že jde jen o chvilkové nastavení a cestovní opatření se časem zmírní. „V létě jsem to nevydržel, nasedl s kamarádem do svojí felicie a jeli jsme na Východ na vlastní pěst. V práci jsem se rozloučil s tím, že nevím, jestli a kdy se vrátím. Po půl roce čekání a 34 hodinách cesty jsem mohl obejmout svoji manželku. Do happy endu to má ale daleko,“ popisuje Andrej.

Po návratu do Čech opět začaly restrikce a nepříjemnosti. Konzulát v Moskvě několikrát oznamoval obnovení provozu, ale pokaždé, když jsme tam volali, byly telefony hluché nebo jednou zazvonily a hned bylo zavěšeno. Na e-mail mi chodila odpověď, že je provoz konzulátu omezen a víza se nevydávají. To mi ale vyvracelo ministerstvo vnitra. Konzulát dál tvrdil, že víza nevydávají v souvislosti s vládními opatřeními,“ říká Andrej, kterého to neodradilo a do Moskvy se vydal znovu na konci prosince.

Na konci ledna 2021 se objevila zpráva, že konzulát opět začne přijímat přihlášky k vyřízení dlouhodobých víz. „Manželka ji poslala obratem. Dostala ale odpověď z webu konzulátu, že kvóta byla jen 175 přihlášek týdně, a tentýž den je opět pozastavili. Nové žádosti až v březnu. Konec je zatím v nedohlednu. Já jako ruský občan mám aspoň tu výhodu, že do Ruska přicestovat můžu kdykoli. Bohužel takový styl života, kdy musím dělat spoustu přesčasů a využívat k cestě do Ruska náhradní volno, mi ničí zdraví. Navíc je to dost drahá záležitost.“ Proč tedy nežije v Rusku?

„Složitá otázka a ne pro každého pochopitelná. Česká republika mi dovolila splnit si dětský sen stát se strojvedoucím. Je tu i finanční stránka věci, mám tu vybudované zázemí, na které bych v Rusku těžko dosáhl. Nechci ani zabíhat do politických témat. Mí přátelé z Ruska si pochvalují dodržování práv a svobod, které v Evropě máme. I s tím bych byl opatrný, protože já zatím nejsem schopen dosáhnout ani na základní svobody – vídat se tady s manželkou a blízkými,“ uzavírá Andrej.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené