Hlavní obsah

Úspěchy, mýty i miliony mrtvých. Čínští komunisté slaví 100 let

Foto: Profimedia.cz

Číňané s vlaječkami jsou možná evropskou optikou nepochopitelní, lidé ale skutečně slaví velký úspěch, říká sinolog.

Reklama

1. 7. 18:05

Před sto lety v Číně vznikla komunistická strana, dnes čítající 92 milionů členů. Oslavy výročí se tak nesou ve velkolepém duchu. Tři sinologové pro SZ hodnotí její úspěchy, ale i přešlapy, za které miliony lidí zaplatily životy.

Článek

Když v roce 1921 dva intelektuálové Čchen Tu-siou a Li Ta-čao zakládali stranu, byla Čína v naprostém rozkladu. Během sta let se počet členů Komunistické strany Číny (KSČ) rozrostl na 92 milionů. Datum „narozenin“ bylo po letech dohadování stanoveno na 1. července 1921. O sto let později, uprostřed několikadenních velkolepých oslav, před čínský lid stanul současný vůdce země Si Ťin-pching.

Části jeho výročního projevu se dočtete zde:

Vlaječky, vysmáté tváře Číňanů, slavnostní průvody a oslavy o rozměrech, nad kterými v Evropě zůstává rozum stát – fotografie a videa z čínských měst obletěly celý svět. „Ty obrázky jsou samozřejmě fascinující, ale asi bych za tím mnoho nehledal. Když si představíme, co za masivní představení zvládla zorganizovat naše československá komunistická vláda v kontextu daleko menší strany, země a příležitosti, tak oslava století v nejlidnatějším státě a druhé největší ekonomice světa není až tak překvapivá,“ říká pro Seznam Zprávy sinolog z Univerzity Palackého a projektu Sinofon Richard Turcsányi.

Podle jeho kolegy, sinologa Ondřeje Kučery, jsou „šťastní lidé s vlaječkami“ výjevy, které v Evropě příliš pochopit nedokážeme a mnohdy jim ani věřit nechceme.

Oslavy 100. narozenin Komunistické strany Číny jsou v zemi velkolepé. (Video: AP)

„Pro většinu těch Číňanů to skutečně úspěchem je. Starší lidé si sami pamatují Kulturní revoluci, dobu, kdy každý druhý umíral hlady. Tím, že mají v paměti dávný chaos a teď i příliv blahobytu, a strana je ta, kdo po celou dobu vládne, pak jí zcela logicky tento úspěch přičtete. Samozřejmě, stejně jako jinde na světě, ne všichni jsou spokojení. Velkou interpretační chybou je, že tito lidé mají vymyté mozky. Ano, mají vymyté mozky blahobytem, ale ne ideologicky. Z ideologie Číňany vyléčil už Mao Ce-tung, teď jsou velicí pragmatici,“ říká Kučera a dodává, že Číňané od roku 1978 už jen poměřují, jestli se mají hůř nebo lépe než dřív.

V zemi, kde je komunistická strana synonymem státu, může překvapit, že není jedinou existující stranou.

„Komunistická strana Číny je ‚vedoucí síla‘ v čínském politickém systému, a jako taková jediná skutečně relevantní politická strana, která současně v mnoha oblastech splývá se státem jako takovým ve ‚Státu-stranu‘. Vedle toho v ČLR působí ještě osm tzv. ‚demokratických stran‘, jež se všechny podřizují vedení KS Číny v systému ‚Jednotné fronty‘, zhruba analogickému (ale v mnohem sofistikovanější podobě) někdejšímu systému Národní fronty v ČSSR před rokem 1989,“ říká pro Seznam Zprávy Martin Hála, ředitel Sinopsisu.

Sláva i miliony mrtvých

Za sto let existence má za sebou KSČ nemálo úspěchů, ale také přešlapů, které stály životy miliony lidí.

„Myslím, že objektivně vzato je největší úspěch KSČ ekonomické pozvednutí Číny v posledních čtyřech desetiletích. Je fakt, že Čína byla před tím jednou z nejchudších zemí světa a stovky milionů lidí v Číně následně benefitovaly z rozvoje. Toto je samozřejmě často využívané v rámci čínské propagandy, ale je to jedna z těch věcí, kde se s čínskou oficiální pozicí dá ve velké míře souhlasit. Samozřejmě pravdou je i to, že v Číně se ohromně prohloubily nerovnosti, což už stranická propaganda nezmiňuje,“ vyzdvihuje Richard Turcsányi ze Sinofonu.

Martin Hála ze Sinopsisu pak za největší úspěch považuje „ovládnutí Číny v občanské válce v roce 1949, inovaci leninského systému po Kulturní revoluci v roce 1978 a znovu po roce 1989 (respektive po roce 1992).“

Podle Ondřeje Kučery je největší úspěch strany zároveň jedním velkým paradoxem. „Myslím, že je za tím ta schopnost opustit marxismus-leninismus, což je takový paradox. Rétoricky se ho sice strana drží, fakticky ho ale opustila, dokázala postupně izolovat mocenské postupy a i díky tomu si udržet legitimitu. Druhá fáze toho zhodnocení je, že přes všechnu tu kritiku, která se zcela legitimně na stranu snášela a snáší, je třeba si uvědomit, že komunistická strana vybudovala nesmírnou organizaci a instituci v podobě čínského státu,“ říká.

„Přes všechny ty oprávněné kritiky, které jsou na místě, se někdy zapomíná na to, že se strana nedrží u moci, protože je nejnásilnější a nejtvrdší, ale protože je úspěšná a schopná měnit strategii vlivem vnějších okolností, což velice často komunistické strany neuměly a neumí,“ dodává Kučera.

Na největších problémech se sinologové vesměs shodují. „Největšími debakly byly periodické pohromy, které přináší ‚svému‘ lidu v podobě hladomoru po Velkém skoku v letech 1959–61, Kulturní revoluce v letech 1966–76 nebo krveprolití v Pekingu a dalších městech v roce 1989,“ říká Martin Hála. Turcsányi připomíná také čínskou politiku vůči menšinám nejen v Tibetu a Sin-ťiangu.

Členství není pro každého

Často nesprávně interpretovanou oblastí bývá samotné členství ve straně. Neplatí, že co Číňan, to člen strany. „Platí to, co neplatilo nikde jinde – v Číně je členství ve straně výběrová záležitost. Být členem strany je prestižní otázka, u nás to byla nutnost. KSČ se podařilo vybudovat pocit jakési výlučnosti, do strany přijmou třeba každého desátého přihlášeného,“ vysvětluje Ondřej Kučera.

Foto: Seznam Zprávy

O členství ve straně má zájem čím dál více vzdělaných lidí.

Motivace pro vstup do strany je dle Martina Hály především kariérní, včetně obchodních příležitostí pro soukromé podnikatele. Benefitem však může být už jen samotná spoluúčast na výkonu moci. „Paradoxně si ale myslím, že to členové strany mají mnohdy těžší, protože je na ně vyvíjen tlak z obou stranu, od nečlenů i vedení strany. Od členů strany se očekává mimo jiné morálnější chování, kladou se na ně větší nároky z hlediska participace na sociálním kreditu. Když se něčím proviníte, je to větší prohřešek, než když členem nejste,“ dodává Kučera.

„Tito členové jsou pak dále socializovaní, vzdělávání, čerpají výhody – je tak pochopitelné, že jsou se stranou většinou spokojení a když přijde takové výročí jako teď, tak jsou hrdí, šťastní a budou rádi slavit. Zvláště současní mladí lidé v Číně patří často mezi nejvíce nacionalistické a největší zastánce KSČ – tito lidé vyrůstali v době bohatství, obrovských příležitostí, nepamatují si katastrofy z minulosti,“ doplňuje Turcsányi.

Kritika za zavřenými dveřmi

Svá přísná pravidla má pak i vyjadřování nesouhlasu – prostor pro diskuzi existuje jen za zavřenými dveřmi a hierarchicky. Během vlády současného prezidenta Si Ťin-pchinga se prostor pro veřejnou diskuzi a nesouhlas výrazně snížil, zvláště vůči tématům, na které má lídr jasný názor, prakticky neexistuje možnost nesouhlasit, shodují se Hála a Turcsányi.

„Myslím si, že stále ještě dochází k uplatnění tzv. principu demokratického centralismu, což je starý princip z Ruska. Například, v rámci politbyra jsou si všichni rovni a je možné nesouhlasit a diskutovat. Jakmile politbyro o něčem rozhodne, hierarchicky směrem dolů už nesouhlasit nemůžete. Že není možná diskuze, je jeden velký mýtus – systém, který neumožňuje diskuzi a zpětnou vazbu, by se zhroutil. A druhá důležitá věc – kritika nesmí být veřejná. Jakmile vystoupíte veřejně a dojde ke ztrátě tváře, v ten moment je to politický střet, a to je problematické,“ vysvětluje Kučera.

Otázka za milion

Nezodpovězenou otázkou pak zůstává, jakým směrem se čínští komunisté dají dále, popřípadě kdo kdy nahradí současného prezidenta Si Ťin-pchinga. „Mnoho lidí na Západě předpovídalo kolaps KSČ už několik desetiletí, což se samozřejmě nestalo. Osobně v dohledné budoucnosti žádný ‚kolaps‘ nečekám, ale myslím, že stranu čekají velmi obtížné roky,“ předvídá Richard Turcsányi. Dle něj současná vysoká podpora v Číně stojí ve velké míře na příslibu bezprecedentního růstu materiální životní úrovni. „To ale bude těžké realizovat, všechny jednodušší zdroje růstu už byly prakticky vyčerpané, ekonomika zpomaluje a vznikají v ní bubliny,“ říká. Za výzvu považuje i stárnutí populace.

„Momentálně hrozí dvě věci, kterých si je Si Ťin-pching vědom – růst sociálního napětí a sociální rozpad a nezvládnutí modernizace a industrializace ve vztahu k životnímu prostředí,“ dodává Kučera.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované