Hlavní obsah

Uzdravený taxikář: Málem jsem zemřel, touha jít domů mě držela nad vodou

Foto: Profimedia.cz

Cítím se dobře, ale covid není rozhodně legrace, říká taxikář, který nemoc porazil (Ilustrační fotografie).

8. 5. 9:00

Děkuje lékařům Na Bulovce a přehodnocuje své priority. Byl jedním z prvních nakažených koronavirem v Česku. Po několika dnech boje s nemocí se vrací do běžného života. Seznam Zprávy mluvily s jedním z nakažených taxikářů.

Článek

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

O tom, že v Česku jsou ve vážném stavu dva taxikáři, mluvil premiér Andrej Babiš v březnu. Šlo o první případy, kdy k nákaze koronavirem došlo přímo na území Česka. Oba příběhy teď spojuje i šťastný konec. Oba muži nemoc překonali a vrací se ke svým rodinám. Seznam Zprávy mluvily s taxikářem, který ležel ve vážném stavu v Nemocnici Na Bulovce. Redakce jeho jméno zná, ale s ohledem na jeho přání na ochranu soukromí ho nezveřejňuje.

Ve středu jste ještě absolvoval vyšetření na plicním oddělení, jak se po uzdravení cítíte?

Cítím se velmi dobře, normálně už pracuji. Na plicním oddělení mi sdělili, že ten vývoj je vynikající, a dokonce i jizvy, které mi zůstaly po terapii, by se mohly zahojit, nemělo by to být nic zásadního. Určitě se to nebude zvětšovat, což mi paní doktorka potvrdila.

Když se vrátíme na samotný začátek, kdy jste zjistil, že jste nakažený koronavirem?

Zjistil jsem to až na Bulovce. Protože já jsem nejdříve měl nějaké horečky, měl jsem úplně šílenou migrénu, takovou bolest jsem v životě nezažil. Bolelo mě za krkem a říkal jsem si: „To je nějaká chřipka.“ Protože tak se u mě projevují chřipky, ale mírnou bolestí. Ale tohle byla úplně šílená bolest, to bylo neskutečné. A po dvou dnech doma to přešlo, byl jsem víceméně v pohodě, tak jsem šel znovu pracovat a objevily se po dalším půldni, pěti, šesti hodinách, šílené horečky. Přečkal jsem noc a následně jsem volal na hygienu a druhý den ráno na hygieně mi řekli, že to je se vší pravděpodobností chřipka, ať piji čaj a eventuálně ať si zavolám 112 a že mně pošlou infekční sanitku. Když jsem volal na 112, tak mně sdělili to samé jako na hygieně, že mám eventuálně navštívit praktického lékaře. Praktického lékaře ale mám v jiném městě, protože nejsem rodilý Pražák, což jsem jim oznámil a oni mi řekli, že kdyby se mi stav zhoršil, tak mám navštívit pohotovost. Tak opět jsem přečkal další den, to byla sobota, a v neděli už jsem v 11 hodin šel na pohotovost na František a tam mně nejdříve pochopitelně sestra vynadala, že jsem měl jet na Bulovku. Ale já jsem říkal: „Já nevím, jestli mám koronavirus, mně je prostě zle a nevím, co mi je.“ Takže mě vyšetřil lékař a ten hned volal na Bulovku a přijela pro mě infekční sanitka, odvezli mě tam, nejdříve mě hospitalizovali na jeden den, udělali mi stěry a druhý den mně oznámili potvrzení koronaviru. De facto v pondělí jsem věděl, že mám covid-19.

A vás osobně to napadlo už během těch příznaků, že by to mohl být koronavirus?

Během příznaků mě to napadlo, protože samozřejmě všude se psalo, kdo je nejvíc ohrožen, kdo je v první linii a tak dál. A já jsem vždycky říkal, že my taxikáři jsme ve velkém ohrožení, protože vozíte lidi, turisté různě pšíkají, nechávají binec v autě, kapesníky a podobné věci, takže vy to potom uklízíte a můžete se samozřejmě nějakým způsobem nakazit. Napadlo mě to, samozřejmě, že mě to napadlo. Ale člověk si to nepřipouští, dokud to nemá potvrzené. Mně nebylo tak úplně zle, mně se opravdu zhoršil ten stav až potom.

A jak vypadala vaše léčba, boj s koronavirem?

Nejdříve mi dávali nějaké infuze, protože jsem byl dehydrovaný, takže mě zavodňovali a po dvou dnech hospitalizace, po rentgenu, kdy mně zrovna ve středu i paní doktorka ukazovala vývoj zápalu plic, který jsem měl společně s tím covidem, tak plíce byly úplně zahnisané. Ten zápal plic byl na obou lalocích plicních, takže mě odvezli na ARO, tam mě zaintubovali a snažili se mě, protože jsem byl 28 dnů v umělém spánku, probouzet. Ale byl jsem, nechci říct, až agresivní, ale nebyl jsem jednoduchý pacient, protože když jsem se probouzel, tak jsem byl divoký, snažil jsem se ze sebe vyrvat všechny ty hadičky a různé záležitosti.

A který ten okamžik byl pro vás úplně nejtěžší?

To je těžko říct, protože nejtěžších okamžiků tam byla spousta. Měl jsem halucinace, zdálo se mi o vlastním pohřbu, viděl jsem věci, které jsem v životě neviděl, nemyslel jsem si, že je někdy uvidím. Nevím, jak to komentovat. Čtyři dny jsem bojoval, aspoň podle lékařů, o život. Myslím si, že jsem tam, bude to znít bláznivě, potkal i takovou bytost, která snad mohla být i Smrtí. Nevím, taková zvláštní osoba to byla, takže těžko říct. A ta mě doprovázela pořád a potom nějakým způsobem se mnou komunikovala a tak dál. Mně s ní bylo strašně příjemně, ale de facto potom jsem tu osobu opustil, odešel od ní a v tom okamžiku se mi ulevilo. Ale to jsou spíše věci, nevím jestli halucinace nebo duchovní přesah, netuším. Nedokážu vám to prostě říct, ale když jsem si četl na internetu, ať už v antické literatuře, nebo v české literatuře, nebo v článcích informace, tak ti lidé, kteří prožili takové jakoby setkání se smrtí, když byli na hraně, tak víceméně mluví úplně stejně o tom, co jsem viděl.

Touha jít domů mě držela nad vodou

A co vám pomáhalo?

Co mi pomáhalo? Chtěl jsem se vrátit domů. Je to úplně jednoduché. Bojoval jsem, lékaři bojovali, sestry, zdravotní bratři, všichni jsme bojovali. Takže tohle, chtěl jsem se vrátit domů, samozřejmě. A měl jsem štěstí na ošetřující doktory a tým. Člověk, když něco takové prožije, tak jim zůstane navždy vděčný.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si oddechl a věřil jste, že už jste z toho nejhoršího venku?

Když jsem se probudil, tak jsem měl v sobě žaludeční sondu, byl jsem napojen na plicní ventilaci a cítil jsem se poměrně dobře. De facto, když mně odstranili žaludeční sondu, tak to bylo takové první vítězství. A druhé vítězství bylo, že jsem dokázal udělat pár kroků po místnosti, takže jsem pochopil, že to bude dobré. Potom samozřejmě, když ležíte na té JIPce, tak vykonáváte potřebu prostě do mísy, akorát že vleže, což je naprosto nepohodlné. Takže v okamžiku, kdy mi přivezli nočník na kolečkovém křesle, a já jsem si mohl normálně sednout, to prostě bylo obrovské vítězství. Protože, byť všichni se tam snaží vaši osobní důstojnost držet v nějaké rovině, tak přece jenom to není příjemné, když vám někdo utírá zadek, protože vy nejste schopen.

Jak vypadá váš návrat do normálního běžného života? Na co si musíte dávat pozor?

Úplně v pohodě, mě 20. dubna propustili a 21. dubna jsem si dal dvoukilometrovou procházku, která mě vyčerpala. A ten stav do další neděle byl úplně v klidu, takže od středy minulého týdne jsem začal pracovat. Jsem úplně v pohodě, samozřejmě večer jsem unavený. Že bych třeba ještě šel na diskotéku nebo něco takového, to ne. Lehnu si a jdu spát, jsem prostě vyřízený. Ale nepřemáhám se, nesnažím se přemáhat, tak jak jsem dříve jezdil víceméně neustále. Dneska jsem prostě unavený, jdu domů, odpočinu si a pak zase prostě třeba ještě chvíli jezdím, ale nepřemáhám se vůbec.

Někteří nakažení se setkali i s velmi negativními reakcemi okolí, musel jste i vy nebo vaši blízcí něčemu podobnému čelit?

Když se o tom bavím s klienty v autě a když jim řeknu, kdo jsem, tak reakce jsou naprosto normální, jsou v pohodě. Na druhé straně máme třeba veterinářku, protože máme pejska, a ta nás odmítla ošetřit, protože jsem byl ten nakažený člověk. A přítelkyně také dostala covid, akorát ona měla velmi lehkou formu. Měla tři nebo čtyři dny horečky a tím to haslo. Raději to ale moc neříkáme. A když se samozřejmě klienti v autě o tom baví, tak to třeba občas řeknu, ale tu informaci nikde neroztrubujeme. Máme z toho pochopitelně nějaké obavy. Nikdy nevíte, jak se kdo k tomu člověk postaví, protože český národ je rozpolcený, někdo se toho bojí, někdo se toho nebojí. Jak říkám, diskutuji s těmi lidmi v autě. A když vidím, že ten člověk je k téhle chorobě skeptický, tak mu říkám: „No, kdyby ale někdo z vašich blízkých onemocněl, tak byste se k tomu stavěl jinak.“

Taxikářem zůstanu, baví mě komunikace s lidmi

Tam mířila i moje další otázka, protože politici, odborníci, ekonomové se přou o to, co teď dál, jestli uvolňovat restrikce, protože situace je dobrá, úmrtnost na koronavirus u nás není tak vysoká, nebo jestli raději být zdrženlivější, protože toho o té nemoci tolik nevíme. Jak vnímáte tu debatu vy?

Já můžu mít k vládě jako osoba samostatně výdělečně činná jakékoliv výhrady, ale co se týče situace kolem koronaviru, jakým způsobem ho zvládla, tak si myslím, že to zvládla výborně, protože nemůžete vyhovět všem. Když by zvolili cestu Itálie nebo Švédska, tak by byli okopáváni opozicí úplně stejně, jak jsou okopáváni teď, a bylo by to ještě horší, protože ta smrtnost by tady byla neskutečná. Já osobně třeba do shopping center, která se teď budou otevírat, určitě nepůjdu. Nepůjdu, i když podle vyšetření mám nějakou imunitu, nějaké protilátky a podobně, ale proč mám riskovat. Takže já si budu dávat do auta určitě plexisklo, abych byl připravený, pokud by přišla druhá vlna, o které se mluví. Přijde chřipková epidemie, může do toho zasáhnout ještě covidová epidemie a já určitě znovu riskovat nebudu. Takže bude tam plexisklo mezi první a druhou řadou v autě a určitě budu nosit roušku. Ať si zase každý myslí, co chce, ale já jsem to prožil a vím, co to je. Samozřejmě lidé, kteří to neprožili, tak tomu nemusí věřit. Mám spoustu kamarádů a známých, kteří říkají, že to bylo způsobeno jenom komplikacemi, které jsem měl. Protože jsem měl zápal plic a nějakou cukrovku a takovéhle věci, tak proto ten průběh byl těžký. Ale to může být i u chřipky. Já říkám: „Chlapci, já nevím, jestli máte lékařské vzdělání nebo nemáte, ale prostě covid není legrace.“ To znamená rozvolňovat opatření ano, ale velmi opatrně. Já jsem na straně epidemiologa pana Rastislava Maďara, který říká, aby se k těm věcem přistupovalo s opatrností. Protože si nejsem jistý, že by to české zdravotnictví, kdyby to tady bylo jako v Itálii, zvládlo, neboť obecně je podfinancované.

Z nemocnice byl také nedávno propuštěn první pacient, který v Česku dostal lék remdesivir, také taxikář a ten řekl, že už nechá živnosti a místo lidí teď bude vozit krev. Vy jste říkal, že dál vozíte lidi, napadlo vás také přehodnocovat své plány, nebo je to něco, co vám vůbec nepřišlo na mysl?

Ne, ne, ten virus můžete chytit kdekoliv. Mně se změnily životní hodnoty, to stoprocentně, ale nevidím důvod nevozit lidi. Já jsem člověk komunikativní, rád si s lidmi popovídám, neumím si představit, že bych vozil jídlo nebo něco takového. Původem jsem stavař, kdykoliv se můžu vrátit zpátky na stavbu a vést ji. Dělal jsem patnáct let projekt manažera a nechal jsem toho kvůli stresu, protože tady ten stres nemám. Určitě jsem nepřemýšlel, že bych změnil svůj obor.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené