Hlavní obsah

Chce být šéfkou ČSSD: Překvapují mne otázky, zda to zvládnu, když mám děti

Kateřina Valachová je první žena, která se uchází o post předsedkyně ČSSD.

Reklama

8. 4. 18:01

Kateřina Valachová je vůbec první ženou v historii sociální demokracie, která se rozhodla ucházet o místo její předsedkyně.

Článek

Čtyřiačtyřicetiletá politička jde do volebního klání bez mocenských dohod a její výsledek je velká neznámá - od naprostého fiaska po nečekaný volební zisk. Straničtí matadoři její úspěch odhadují v počtu nejvýše třiceti hlasů, volí přitom zhruba tři sta delegátů, frustrovaní straníci a straničky, kteří skutečně touží po změně, se ale můžou nechat energickou političkou strhnout.

Dva její protikandidáti jsou totiž ministři Babišovy vlády a zároveň členové současného vedení strany, kterému dále padají preference. A žena ve vedení strany by radikální změnou byla. I ikona „socdem“ politiky „v sukních“ Petra Buzková byla léta jen místopředsedkyní.

Co žene poslankyni, bývalou ministryni Sobotkovy vlády a oproti všem třem kandidátům skutečného benjamínka v trikotu ČSSD do čela jedné z nejstarších českých a československých politických stran? A co vše musí političky ČSSD, která hlásá rovnost, zkousnout?

Myslíte, že je ČSSD připravena na ženu v čele?

Čekání přes 140 let by mohlo stačit. Vzhledem k tomu, že jsme zavedli volební právo žen v Československu, by nám to i mohlo slušet.

Takže si myslíte, že skutečně můžete uspět a neberete to jako gesto, protože nemáte co ztratit?

Určitě mám stejnou šanci jako kolegové. Není to gesto a už vůbec ne prázdné. Je to postoj, je to názor. Zvedla jsem hlavu a chci, aby zvedla hlavu celá sociální demokracie.

Jak jste k tomu rozhodnutí dospěla?

Jedna z posledních kapek bylo zveřejnění volebních preferencí sociální demokracie - 4 procenta - a komentáře vedení strany, které nesvědčily o tom, že bychom se chystaly zvednout hlavu. Trend ztráty přízně lidí je jasný, poslední rok už není ani jak na tobogánu. Je nepochopitelné, že na to není jednoznačná odezva a změna.

Ostatní politické strany, pokud vidí, že to neklape a padají jim preference, tak na to zareagují - například lidovci, kteří se seskupili do koalice Spolu, nebo komunisté, kteří se odstřihávají od stávajícího pádu vlády. Každý zaujal nějakou strategii a já postrádám jasnou reakci, že musíme změnit náš klesající trend. Protože podle mne platí, že když se věci dělají stejně, většinou dopadají stejně.

Jaké rozhodné slovo vám chybělo?

Že změna nastane. Vyprofilovali se dva kandidáti, a těžko se věří v radikální změnu v odvaze a v akci v situaci, kdy se sice dozvíme, že nebudeme vládnout s ANO na podzim, ale nedozvíme se žádný recept, jak vládnout s ANO teď. A ne být pouze ve vládě.

Oznámila jste kandidaturu až po krajských konferencích, necítíte jako handicap, že jste se neúčastnila klání v rámci regionů? Věděla byste, jak si stojíte, takto to vypadá jako krok do prázdna.

Tak to rozhodně není, nemáme primárky, nominace se nesčítají. Já jsem se mnoha konferencí také účastnila, jako poslankyně a místopředsedkyně našeho poslaneckého klubu. Sledovala jsem cestu nominací a převážil ve mne pocit, že se zas mluví o změně, ostatně jako vždy po dvou letech, když končí volební období, a stojí před námi lidé, kteří celé dva roky mohli tu změnu učinit a nestalo se to.

Dospěla jsem k přesvědčení, že ta změna se nestane, přitom ji udělat musíme, a pokud ji neuděláme, tak se může stát, že se sociální demokracie stane ve sněmovní aréně minulostí. Jsme přesně v tom bodu zlomu, teď je to buď, a nebo.

Jste členkou ČSSD v jihomoravském kraji, ta ale podpořila na předsedu Břetislava Štefana, volila jste ho také?

Na konferenci jsem neměla hlas rozhodující, takže jsem jej volit nemohla. A je to i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla zvednout nominaci. S Břetislavem Štefanem jsem měla spojenou víru, že bude šance změnit cestu sociální demokracie, ale pak jsem viděla, že síla veřejné známosti Jana Hamáčka a Tomáše Petříčka jakoukoli dobrou snahu vnést do souboje novou tvář smetla. To je realita a politika není spravedlivá.

Bojovat za sociální demokracii může někdo, kdo je známý navenek i v sociální demokracii. Tak nejlépe dokáže představit, co za ním je v dobrém i zlém, být předvídatelný, jaká změna v čele s ním může být. Dobrá víra nestačí. (Rozhovor vznikal před tím, než Břetislav Štefan oznámil, že se spojil síly s Tomášem Petříčkem, pozn.red.)

Bavili jste se o tom od té doby?

Břetislava Štfana a Jana Hamáčka jsem před tím, než jsem oznámila kandidaturu na předsedkyni, informovala a řekla jim důvody, které mne k tomu vedou. Já opravdu dospěla k názoru, že pokud chcete věci změnit, tak už není moc času, a hlas poslance ani práce od nevidím do nevidím nestačí. Klíčové jsou předsedkyně a předsedové stran. A dospěla jsem k názoru, že jsem připravena si říci o místo lídryně sama.

Co vám na to řekli?

Jejich okamžité reakce mne příjemně překvapily, jak se zesiluje každým dnem tlak a blíží se sjezd, tak už leckdy jejich reakce příjemná není. Logicky se snažíme ukázat lidem, v čem jsou mezi námi rozdíly, a to vede k soupeření. Ale to je přirozená věc.

Dojednáváte si podporu?

Překvapila mne pozitivní odezva z členské základny a moc si toho cením. Chtěla bych ukázat, že o to nejvyšší místo se může ucházet každý sociální demokrat a demokratka. Každý, kdo má odvahu říci: Chci, aby se věci dělaly jinak. Že nejsou důležité dohody, ale důležitý je projekt a soutěž.

Za několik posledních dní mne podpořily některé okresy středních Čech i jižní Moravy. Cením si toho, pozitivní reakce mám napříč regiony, včetně toho, že kdybych ohlásila kandidaturu dříve, tak bych měla šanci i na podporu v krajských nominacích. Snažím se využít čas do sjezdu, účastním se předsjezdových jednání s delegáty sjezdu a snažím se s nimi být.

Deset bodů pro skutečné přátele

- Každý člen sociální demokracie je stejně důležitý, musí mít stejnou možnost ovlivňovat kandidátky a stejnou možnost uplatnit svůj hlas v diskuzi i ve volbě

- Všichni představitelé strany od místních organizací až po předsedu nechť jsou voleni přímo všemi příslušnými členy strany

- Každý, kdo chce kandidovat za sociální demokracii, musí podstoupit primárky

- Každé primárky musejí dodržet pravidla, seznam uchazečů musí být veřejný, dostatečně napřed zveřejněný, každý uchazeč musí mít stejnou možnost oslovit volitele

- Každý sympatizant sociální demokracie je vítán a bude mu dán hlas v diskuzích i možnost kandidovat za sociální demokracii, pokud uspěje v primárních volbách

- Každá principiální otázka v sociální demokracii musí být řešena vnitrostranickým referendem, jehož mechanismus je třeba moderním způsobem dotvořit a zjednodušit, otázku referenda pokládá vedení strany nebo definovaný počet členů strany

- Každá významná oblast lidské činnosti si zaslouží, aby byla diskutována odborníky z řad členů a sympatizantů, se zástupci mladých sociálních demokratů, seniorů a ženských platforem. Vedení strany se musí vyrovnat s jejich doporučeními, diskuze i reakce vedení musí být veřejná

- Každý rok se musí znovu a veřejně diskutovat programové priority, neboť program je hlavní argumentační nástroj strany

- Je třeba změnit a zmodernizovat práci Lidového domu, jeho pracovníci se musí naučit zvládat novodobé marketingové postupy

- Vedení strany musí za každý rok vydat a členům plně zpřístupnit programovou zprávu o krocích k naplnění programu strany a finanční zprávu o hospodaření strany

Zdroj: Kateřina Valachová

ČSSD se pravidelně hlásí k rovným příležitostem mužů a žen, je to taková mantra. Ale jak se doopravdy chová sociální demokracie ke svým političkám?

To je otázka na tělo. Budu upřímná a nemluvím za sebe, jen cítím povinnost promluvit za všechny ženy v sociální demokracii na všech různých pozicích. Ženy v sociální demokracii nemají na růžích ustláno.

Co to znamená?

Rozhodně se nedá říci, že ve straně, která prosadila volební právo pro ženy, tak že by zde pro ženy fungovaly na první dobrou umetené cestičky. Tak to vůbec nefunguje. Ve svém programu mám, že bych ráda vrátila nejen hlas žen, ale také seniorů, mladých a naše platformy vrátila do spolurozhodování.

Shodneme se asi na tom, že je jiný poziční pohled na svět muže, ženy, seniora, člověka ve zralém věku nebo juniorů. A když třeba mluvíme o bydlení mladých, tak by mělo být přirozené, že debata začne u mladých a že si pozveme skutečné živé mladé lidi, kteří řeší starosti s bydlením, a že se vzájemně konfrontujeme ne se stranickými pocity, ale s tím, co prožívají lidé, kteří se snaží své první bydlení sehnat.

Je těžké se prosadit v sociální demokracii jako politička?

Moje cesta v sociální demokracii byla trochu jiná, nebyla to kariérní cesta uvnitř struktur sociální demokracie. Přišla jsem z pozice voličky a člověka, který se zabývá profesně sociálními a lidskými právy.

V sociální demokracii je velké množství úspěšných a šikovných lidí a myslím, že spíš mají pocit, že nemají šanci cokoliv ovlivnit a že jejich názory nikoho nezajímají. Je třeba vnímat, jak to lidé cítí, ne jen říkat, že to není pravda. Mám chuť to změnit.

Máte pocit, že za vámi kolegové stojí? V jedné z předsjezdových debat si třeba ministryně Maláčová postěžovala, že tu podporu občas necítí.

I mně se s tím svěřila. V tom mám svědomí čisté, nerozlišuji v tom, kdo je muž nebo žena, ať to byla nominace Michala Šmardy na Ministerstvo kultury nebo přídavky na děti a kurzarbeit Jany Maláčové.

Jestliže chceme, aby nám lidé věřili, že budeme pomáhat jim, tak musí vidět, že umíme pomáhat i sami sobě, že levicová politika není ostuda a že je přirozená věc postavit se za myšlenku nebo názor. A nebát se.

I ten neotrlejší tradicionalista v ČSSD si nedovolí veřejně téma rovných příležitostí zpochybnit, přesto se ČSSD podle mne chová ke svým političkám macešsky. Čím si myslíte, že to je?

Racionální to není a já to čtu tak, že je to projev neodvahy. Když jsem byla voličkou sociální demokracie, tak mi také přišlo divné, proč se zvolí do vedení předseda, místopředsedové poměrně v klidu, a pak se dohadují o místopředsedkyni.

Já sama u sebe nemám pocit, že bych neměla prostor říkat své názory, prosazovat je, rozhodně se necítím jako nějaký otloukánek. Uspět v tomto prostředí ale znamená více práce

Vadí vám, když se vás ptají, zda zvládnete funkci předsedkyně s dětmi? Vašich protikandidátů se na to nikdo neptá.

Od některých zkušených redaktorů mne ta otázka překvapila. Napadlo mne také, proč se na to nikdo neptá i mužů.

Ale odpovídáte na to…

Odpovídám na to, protože sladění mého pracovního a soukromého života je perfektní, takže mne tato otázka nezaskočí. Není to pro mne nová disciplína, ale musím přiznat, že mne v souvislosti s kandidaturou na předsedkyni ČSSD překvapila.

Slaďování soukromého a profesního života má plno stran jako mantru, lidi to skutečně trápí a zvláště teď v covidové době je to silnější než kdy jindy. Sladit práci, distanční vzdělávání, péči o babičky a dědečky, volný čas - jestli ho člověk vlastně může mít - to je taková nálož. Postrádám empatii z vysoké politiky a myslím, že tam skoro vůbec není. Budeme potřebovat nejen sílu a energii, ale i péči a empatii a není to slabost.

Záhy poté, co jste oznámila svou kandidaturu na předsedkyni ČSSD, začal po síti kolovat vtip „Pelta doporučuje…“, tedy odkaz na kauzu sportovních dotací, která ukončila i vaše ministerské působení. Můžete být důvěryhodnou předsedkyní strany, když jde za vámi tento případ?

Nemám s tím nic společného a chápu, že by se to zejména těm, které jsem klepla přes prsty, hodilo. Se sportovní kauzou nemám společného nic, kromě toho, že jsem stála na straně zákona a státu. A stála jsem pevně.

Co se týče politické odpovědnosti, tak jsem ji vyvodila, přestože se mne to osobně netýkalo. Odposlechy jsou kruté, člověk se o sobě plno věcí dozví, ale každý si mohl přečíst, že se to dělo bez vědomí ministryně. Odstoupila jsem, aby to nemohl nikdo využít proti sociální demokracii.

Pak jsem šla do voleb, ve volbách jsem uhájila velmi úspěšně mandát. V průběhu let se potvrdilo, že jsem s takzvanou sportovní kauzou neměla nic společného, a každý si mohl přečíst, jak moc jsem vadila mocným pánům ve sportu, kteří si předtím s ministry cvičili jako s loutkami na divadle.

Naopak jsem na to hrdá. Vyvození politické odpovědnosti není o vině, ale o politické kultuře. Nyní tu pobíhají různí obžalovaní a obvinění a řídí v tomto státu kdeco.

Naskýtá se ale otázka, když jste neuřídila ministerstvo, jestli uřídíte sociální demokracii.

Tak pozor, já jsem ministerstvo a dotace uhlídala. Nastavila jsem jasná pravidla, odhalila jsem třetinu těch lidí sama, připravila jsem trestní oznámení a zároveň běžela kárná řízení. Na to se dost často zapomíná.

Nejsem detektiv národní centrály, kteří se specializují na odhalování zločinného spolčení. Nemám operační techniku a nebavíme se o nějaké krádeži rohlíku na krámě. Udělala jsem víc než maximum, do sportu ještě za mne odešly čisté peníze.

První tři roky jsem musela jako svědek mlčet, abych nemařila vyšetřování, a to u mých kritiků způsobilo značný náskok. Jako obžalovaný si můžete vymyslet cokoliv. Zajímalo by mne, jak odvážně by si ti, co mne kritizují, vedli na mém místě. Měla jsem půl roku z rozhodnutí policie policejní ochranu dětí.

Druhá věc, kterou vám straníci vytýkají, jakmile se začnete ucházet o jakoukoliv funkci, je inkluze, kterou jste zaváděla ještě jako ministryně školství. Jak na ni nahlížíte s odstupem času?

Zopakuji, já si myslím, že pomáhat není ostuda. Všechny děti mají mít stejnou šanci na vzdělání a je potřeba pomáhat jak mimořádně nadaným dětem, tak těm, co neměli tolik štěstí. To podepíše každý. Té nálepce „paní inkluze“ nebo „matka inkluze“, tak tomu se musím už jen usmívat.

Fakta jsou taková, že zákon o začleňování všech dětí předložil a schválil Marcel Chládek, podepsal Miloš Zeman, a když se podíváte ve Sněmovně do stenozáznamů, tak si nepřečtete nic, bylo to schváleno za mlčení všech. Ministryní jsem se stala až poté a postavila jsem se naopak jasně a se vší razancí proti tomu, aby se děti a učitelé dále šidili v rozpočtu o peníze. Protože od roku 2005 objektivně bylo vzdělávání dětí v běžných a speciálních školách náročnější a neexistovala žádná pomoc.

I když už nejsem ministryně, bojuji každý rok za silnější školský rozpočet, aby učitelé a učitelky dostali slíbené třídnické příplatky, které hned po mém odchodu byly smeteny ze stolu. Je jedno, jestli jsem ministryně, nebo ne, pořád za ně bojuju.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované