Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
České zdravotnictví sice zatím dokáže zajistit na většině míst v zemi lepší dostupnost a kvalitu služeb, než najdeme na Slovensku, v Polsku, Maďarsku i v některých zemích západní Evropy, ale čelí celé řadě výzev. Patří k nim zejména stárnutí obyvatelstva.
Staří lidé potřebují nejen více péče, ale i jiné služby, než je dnešní systém schopen nabídnout. Všichni víme, jak stresující je pro seniory pobyt v nemocnici a jak těžko se po propuštění vrací do stavu, kdy jsou schopni postarat se sami o sebe.
Stárnutí se ale samozřejmě týká i zdravotníků a vede k jejich nedostatku. Má dopad i na financování zdravotnictví. Ubývá totiž ekonomicky aktivních obyvatel. A to ve chvíli, kdy ve veřejném zdravotním pojištění nejsou žádné rezervy. Pracující platí za péči nejen pro sebe a své děti, ale i pro své rodiče. Ještě na začátku tohoto století jsme měli více než tři pracující na jednoho seniora. Okolo roku 2050 ale bude tento poměr nižší než dva ku jedné.
Potřebujeme tedy řešit jak dostatek zdravotníků, tak finance a nové způsoby poskytování služeb. Naštěstí nám většina možných řešení může pomoci se všemi třemi výzvami naráz.
Ukazuje to i dokument, který na začátku prázdnin vydala Národní ekonomická rada vlády (NERV). Jeho cílem je vyvolat diskusi a posloužit jako inspirace pro volební programy. Navrhuje zvýšit investice do prevence, zlepšit efektivitu využití existujících finančních a lidských zdrojů a zajistit rozumným způsobem vyšší přísun soukromých financí do zdravotnictví. Těch veřejných totiž v poměru k výkonu ekonomiky již dáváme více než většina jiných evropských zemí. Měli bychom je ale začít vybírat způsobem, který bude odolnější vůči stárnutí obyvatelstva a méně zatěžující pro státní rozpočet.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Prevence proti chronickým problémům
V osmdesáti procentech případů mohou za zkrácení života a zhoršení zdraví chronické nemoci, jako je cukrovka, srdeční onemocnění, mrtvice, nádory či neurodegenerativní onemocnění typu Alzheimerovy nemoci. Léčení tohoto typu chorob a jejich následků zároveň spotřebovávají většinu prostředků.
Je třeba si přitom přiznat, že s výjimkou malé části z nás, kteří k těmto nemocem mají vrozené vlohy, si za jejich brzký výskyt můžeme do značné míry sami. Otázka, zda se objeví v šedesáti letech, v osmdesáti nebo nikdy je naprosto zásadní a nejlépe ji dokážeme ovlivnit svým chováním. Nekouřit, omezit alkohol, hýbat se, dobře spát, jíst přiměřené množství kvalitní stravy a věnovat se svému duševnímu zdraví se každému z nás zásadně vyplatí. A vyplatí se to i celku.
Problém je, že většina obyvatelstva to neslyší srozumitelným způsobem a dostatečně často a nemají žádnou bezprostřední motivaci své chování změnit. Vedle vzdělávání a lepší komunikace by mohly pomoci různé bonusy za pozitivní změny, případně i finanční znevýhodnění těch, kteří si systematicky ničí zdraví. I zdravotnictví je dnes orientováno mnohem více na řešení následků chronických nemocí než na jejich předcházení. Mělo by se změnit, to ale nestačí. Do zlepšení našeho životního stylu potřebujeme zapojit celou společnost, zejména školství a zaměstnavatele.
Za stejně peněz lepší muzika
Efektivní zdravotnictví je takové, které dokáže za stejné peníze a se stejnými lidskými zdroji poskytnout více lepších služeb. Je to možné? Bezpochyby, příklady z jiných zemí to dobře ukazují.
Potřebujeme snížit administrativu zatěžující zdravotníky a řadu úkolů dnešních lékařů a sester převést na jiné profese, jako jsou koordinátoři péče, „edukátoři“ pacientů i administrativní pracovníci. S celou řadou výzev dokáže také pomoci digitalizace a vzdálené poskytování zdravotních služeb.
Dnes také nutíme většinu nemocnic, aby byly schopny postarat se o pacienta s akutní potřebou hospitalizace 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Do řady nemocnic přitom přijde jen několik málo pacientů za noc. Pojďme raději personál přesměrovat do oblastí, kde je více potřeba – například do stacionární, ambulantní, následné a domácí péče. Soustředění specializovanější péče na menší množství poskytovatelů navíc zlepšuje výsledky léčby.
Podobných příkladů, které by vedly k vyšší efektivitě, bychom našli celou řadu. Kdo má ale zajistit jejich realizaci? Samozřejmě vlastníci a management zdravotnických zařízení. Ti ale potřebují uvolnit ruce od zbytečně svazujících předpisů, což by měla být hlavní role ministerstva zdravotnictví. Potřebné změny také musí financovat zdravotní pojišťovny. Ty rozhodně potřebují rozhýbat, zatím svoji roli neplní dostatečně. Je to ale hlavně tím, že na rozdíl od jiných zemí – jako jsou například Německo či Nizozemsko – jsme jim dali příliš málo zodpovědností a kompetencí. To je třeba změnit.
Úplatky nebo průhledný systém?
České zdravotnictví rozhodně není podfinancované. Například v porovnání se Slovenskem jde do českého zdravotnictví na jednoho obyvatele téměř o třetinu více peněz. Výdaji na hlavu přepočtenými na to, co si za ně opravdu můžeme koupit, jsme zhruba na úrovni Itálie nebo Španělska.
Naprostá většina těchto peněz ale přichází z veřejných zdrojů, tedy z povinného zdravotního pojištění nebo přímo z rozpočtu státu, případně krajů. Tady už ale zdravotnictví soutěží s jinými potřebami, jako jsou sociální výdaje, doprava, obrana, věda a další. Objem peněz ve veřejném zdravotním pojištění se za posledních deset let zhruba zdvojnásobil. Veřejné výdaje na zdravotnictví tedy rostly mnohem rychleji než česká ekonomika. A to není dlouhodobě udržitelné.
Potřebujeme do zdravotnictví dostat více soukromých peněz a zároveň udržet dostupnost a kvalitu služeb pro všechny. Jak ale, když jen zavedení regulačních poplatků vedlo téměř k pádu vlády a bylo následně zrušeno?
O zvýšení přívodu soukromých peněz do zdravotnictví nerozhodují primárně politici. Lidé, kteří nejsou spokojeni s dostupností a kvalitou služeb zajištěných z veřejných peněz, prostě sáhnou do vlastní peněženky. Politici ale mohou rozhodnout o tom, jakou cestou tyto peníze do zdravotnictví přijdou. Buď transparentně do dnešního systému, z čehož budou nakonec profitovat všichni občané, nebo formou úplatků ve veřejném systému či plateb poskytovatelům, kteří už nebudou stát o smlouvu s pojišťovnami, a tím se stanou pro většinu obyvatel nedostupnými. Potřebujeme proto transparentní a legální možnost dobrovolných doplatků při zachování dostupnosti péče plně hrazené pojišťovnami pro každého.
Co nám ve zdravotnictví hrozí a co je s tím třeba udělat, víme už docela dlouho. Dnes není stárnutí obyvatelstva vzdálenou budoucností, ale realitou, byť v plné síle se teprve projeví. Nečekejme, až se to stane, a pojďme se politiků před volbami ptát, jak se k řešení výše uvedených výzev postaví.
