Fiktivní dárce z Afriky i babička z balkonu. Jak se kryly peníze na volby

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Skandály se sponzory provázely polistopadovou českou politiku v podstatě od jejího začátku, tedy od 90. let minulého století. Pamětníci hojně vzpomínají především na kauzu „fiktivních dárců“, která vedla až k pádu vlády Václava Klause. Aféru loni důkladně popsal například magazín Reportér. Co se tehdy v politickém zákulisí odehrálo?

V září 1997 se na půdě vládní Občanské demokratické strany (ODS) odehrála zdánlivě nenápadná schůzka, která ovšem odstartovala jednu z největších politických afér porevoluční éry. Padla na ni totiž od volebního manažera zmínka o - do té doby tajném - kontě ve Švýcarsku, na kterém měla mít ODS uložených 170 milionů korun.

Novináři i veřejnost si začali klást otázky, proč má vládní strana odloženou takovou sumu na tajném a nehlídaném účtu v zahraničí. Otázky byly o to palčivější, protože se na „švýcarské“ peníze přišlo krátce po druhé vlně kuponové privatizace, díky které mnoho lidí ze dne na den zázračně zbohatlo.

Začalo tak pátrání po tom, kde se vůbec peníze pro ODS vzaly. Důležitým momentem bylo, když začaly politické strany podle zákona odevzdávat do parlamentu zprávy o svém hospodaření.

„Musíme si uvědomit, že v té době velká část ekonomiky stále probíhala v hotovostní podobě, banky byly de iure státní, ale fungovaly v soukromém režimu. A toho zneužívaly také politické strany,“ přibližuje tehdejší prostředí Michal Pink, politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

A toho dokázaly strany využít ke krytí skutečných dárců. Jak popsala v roce 1996 MF DNES, ODS zaslali sponzorský dar například jistí Lájos Bacs z Budapešti a Radjiv M. Sinha z ostrova Mauricius, který leží poblíž ostrova Madagaskar u jižní Afriky. Oba dva poslali straně stejnou částku - 3,75 milionu, dohromady tedy 7,5 milionu korun. Taková suma zaujala také maďarské novináře, kteří chtěli Bacse vyhledat a zeptat se ho, co ho přimělo financovat českou politickou stranu.

Našli ho - na hřbitově, jediný muž tohoto jména byl už několik let mrtvý.

Sinhu z Mauriciu sice novináři z Lidových novin telefonicky zastihli, ten ale jakýkoliv dar či jen kontakt s tuzemskou politikou důrazně popřel. „Je to lež, nic jsem nedal. Nemám nic společného s Československem, nikdy jsem tam nebyl, nemám československé přátele a nikdy jsem tam nestudoval, nemám vůbec žádný kontakt,“ řekl novinářům Radjiv Sinha.

Dva fiktivní dárci stačili k tomu, aby začal politický skandál, jaký neměl ve stále poměrně čerstvé demokracii obdoby. Část ODS se začala od strany odvracet, vše vyvrcholilo „Sarajevským atentátem“, kdy významní členové strany v čele s Ivanem Pilipem vyzvali Václava Klause k rezignaci zrovna v době, kdy se nacházel na zahraniční cestě v Sarajevu. Krátce nato Klaus opravdu rezignoval a ODS se po volbách stáhla do opozice.

Koho měli fiktivní dárci ve skutečnosti zakrývat? Stopy novinářů vedly k vlivnému českému podnikateli Milanu Šrejbrovi – bývalému tenisovému reprezentantovi a v té době čtvrtinovém majiteli Třineckých železáren, který zbohatl v kupónové privatizaci a ODS měl darovat až 30 milionů korun. Šrejbr se nakonec k financování politiků v listopadu 1997 překvapivě sám přiznal, důvěra v čistý politický systém tak byla definitivně nalomena, čehož mohla využít opoziční sociální demokracie, tehdy vedená Milošem Zemanem.

Celá aféra z „devadesátek“ je důležitá také z hlediska toho, jak se v České republice začalo pracovat s financemi pro politické strany ze státní pokladny. Ve snaze vyhnout se dalším problémům se ODS a ČSSD brzy po uzavření opoziční smlouvy v roce 1999 rozhodly řešit problémy s financováním tím, že strany místo „nutnosti“ shánět si sponzory - Václav Klaus pro ně podle pamětníků pořádal například speciální večeře s premiérem - dostanou možnost sáhnout hlouběji do státní pokladny.

V roce 1999 schválil parlament zákon razantně zvyšující státní podporu politických stran. Dotace za hlas ve volbách šla vzhůru z třiceti korun na stokorunu, za získaný mandát se měl vyplácet rovný milion korun, předtím to bylo 500 tisíc, po zásahu Ústavního soudu se tato částka snížila na 900 tisíc.

„To je velmi důležité a složité téma, nicméně bylo by dobré vysvětlit voličům, že svým hlasem vlastně politické straně v obálce posílají peníze. V praxi je to pak rozhodně více než stokoruna. A je na politicích, jak s těmi penězi naloží,“ doplňuje Michal Pink.

Zvýšením podpory pro politické strany ale problém se sponzory nezmizel, nikdo už se ale aspoň nepokoušel tak okatě zakrýt skutečné dárce jako v divokých devadesátých letech. I tak se ale i po deseti letech od vypuknutí kauzy fiktivních dárců, v květnu 2006, opět objevily pochybnosti. A opět u toho byli občanští demokraté, tentokrát šlo o dar od rodiny Sovových, konkrétně od Kláry Sovové, majitelky slavné chalupy Luční bouda, a jejího bratra Miroslava, majitele paneláku v pražských Řepích. Rodina darovala ODS pár týdnů před volbami celkem 6 milionů korun.

K daru pravicové ODS je přemluvil rodinný známý Jiří Chvojka, který se Sovou podnikal. Zároveň dělal manažera kampaně středočeského lídra ODS Vlastimila Tlustého.

„Ve volebním štábu ODS mě pověřili: někoho sežeň, ať není problém s prokazováním majetku typu Lájos Bács. Pan Jurečka mi kladl na srdce, aby to byli movití lidé,“ uvedl tehdy pro MF DNES. V příběhu kolem milionového daru pro ODS sehrála zajímavou roli i babička dárců – tehdy téměř devadesátiletá babička Františka Řezníčková, která podle dokumentů darovala straně jeden milion. Při konfrontaci v žižkovském paneláku z balkónu nejdříve vzkazovala, že o ničem neví, posléze ale oficiálně uvedla, že byly peníze údajně opravdu její.

Politolog Lubomír Kopeček upozorňuje také na fakt, že předvolební kampaně začaly být kolem přelomu tisíciletí velmi drahé. Zmiňuje například volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006, kdy podle odhadů dvě tehdy nejsilnější strany, ODS a ČSSD, do kampaně „nalily“ 100 až 200 milionů korun.

„Odhadovalo se to hlavně podle toho, jak byla republika celá polepená plakáty a billboardy. Nechci strany teď po letech z ničeho obviňovat, díky tehdejší úpravě pravidel si ale do výročních zpráv opravdu mohly napsat v zásadě cokoliv, doba nebyla ani po devadesátkových aférách stále transparentní,“ vysvětluje Kopeček.

Michal Pink zmiňuje také kauzu Davida Ratha (tehdy ČSSD), který byl historicky prvním českým poslancem vazebně stíhaným během výkonu mandátu. Rath byl odsouzen za korupci a manipulaci s veřejnými zakázkami, známou se poté stala mimo jiné jeho řeč na plénu Poslanecké sněmovny o tom, že úplatek nevzal a peníze - nalezené miliony korun v krabici od vína - byly určené právě na financování kampaně ČSSD.

„Vy asi čekáte na odpověď na tuto otázku: Vzal David Rath úplatek? Já tvrdím, že nevzal,“ prohlašoval tehdy obviněný poslanec. Odkazoval se tehdy na policejní spis, ve kterém měla být několikrát zmíněna souvislost s volbami. Ta se ale nakonec nikdy neprokázala.

Machinace kolem financování kampaně se nevyhnul ani Miloš Zeman, stalo se tak během druhé přímé volby prezidenta, kdy úspěšně soupeřil s Jiřím Drahošem. Zeman odmítal, že by byly cesty do regionů součástí předvolební kampaně, podle Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí ale znaky kampaně vykazovaly.

Úřad považoval za problematické například rozdávání prezidentových fotografií s podpisem a poděkováním na setkáních s veřejností při cestách do regionů na podzim 2017. Na fotografiích chyběla informace o zadavateli a zpracovateli, která má na předvolebních propagačních materiálech být. Zeman nezahrnul výdaje na setkání s občany měst a obcí do výdajů volební kampaně ani do závěrečné zprávy a nepředložil zprávu a veškeré účetnictví týkající se volební kampaně v zákonné lhůtě.

Odborníci z iniciativy Rekonstrukce státu také vyčíslili cenu kampaně - ačkoli prezident tvrdil, že žádnou nevedl, a proti výrokům úřadu se ohradil, ekonomové její tržní hodnotu spočítali na téměř 34 milionů korun. Ekonomové do částky zahrnuli cesty do krajů nebo vystoupení v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov, které Zeman absolvoval od chvíle vyhlášení prezidentských voleb. Zemanovi se nicméně i díky imunitě, kterou prezident ze zákona má, nic nestalo a v prezidentském křesle vydržel dalších pět let.

Největší změnu do transparentnosti financování české politiky ale vnesl až Andrej Babiš. Bylo to právě jeho nové hnutí ANO 2011, které navazovalo na občanské sdružení Akce nespokojených občanů, kvůli kterému nakonec parlament v roce 2016 přijal nový zákonný limit na kampaně.

Babiš totiž v roce 2013 prohlásil, že hnutí do kampaně investuje „tolik peněz, kolik bude potřeba“. Hnutí ANO v té době podle odhadů utratilo rekordně velké peníze, zřejmě více než experti odhadovali u zmiňovaných rekordmanů ODS a ČSSD.

Parlament o tři roky později, v roce 2016, schválil nový zákon s limitem 90 milionů korun na jednu sněmovní kampaň. Experti se shodnou na tom, že zákon byl „ušitý na míru“ právě Babišovi. V roce 2017 pak vznikl nový Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran. Nová pravidla tak nyní neumožňují Babišovi ani jinému politikovi využívat soukromých byznysových aktivit v politickém boji.

„Babiš tehdy mohl například vystupovat několik týdnů před volbami v televizi jako prodejce kuřat, tvářit se, že není politik, a prezentovat to jako reklamu na Agrofert. To bylo hodně brutální, nemusel taková videa vůbec přiznávat. Legislativa, pro kterou tehdy mimochodem hlasovaly všechny vládní i opoziční strany krom ANO, reagovala na neomezené zdroje podnikatelů, kteří by chtěli potenciálně vstoupit do politiky,“ uzavírá Kopeček.