Článek
Svrhnout ústavní instituci je vždy na pováženou. Opakované demise vlád výmarského Německa v letech 1932–1933 vedly nejdříve k častému opakování parlamentních voleb, poté k posílení role prezidenta a nakonec k nástupu Adolfa Hitlera k moci. Samorozpuštění rakouského parlamentu bez vyhlášení předčasných voleb v roce 1933 využil kancléř Engelbert Dollfuss k nastolení fašistické diktatury. Zavést v Československu diktaturu dělnické třídy zase premiérovi Klementu Gottwaldovi umožnil sebelikvidační souhlas odcházejícího parlamentu se zákonem, který v roce 1948 zrušil svobodné volby.
Zkušenosti jsou tak frustrující, že středoevropské ústavy až úzkostlivě dbají na to, aby se ústavní instituce nedaly napříště snadno svrhnout či zlikvidovat. Třeba poslanci německého Bundestagu mají možnost vyjádřit své vládě pouze konstruktivní nedůvěru, která je zároveň hlasováním o nové vládní většině. Když nedají dohromady novou většinu, kancléř zůstane ve funkci, pokud ovšem nepožádá prezidenta, aby parlament rozpustil.
V Česku se přesto ústava nebere vážně do té míry, aby politici nedostali prostor využít její paragrafy ke každodenním potyčkám. Konkrétně hlasování o nedůvěře vládě se stalo oblíbeným nástrojem opozičního marketingu, například ve volební kampani. Pětkrát ho zažili premiéři Mirek Topolánek i Petr Nečas, třikrát Andrej Babiš, jednou Stanislav Gross a Bohuslav Sobotka. Počtvrté bude pokusu o svržení své vlády čelit v úterý Petr Fiala.
Hlasování o nedůvěře, při kterých opoziční strany do poslední chvíle trvají na tom, že jejich pokus má šanci na úspěch, mohou rozviklat pověst Česka jako stabilní země. Důsledky však nemusí být příliš vážné, pokud politické strany dodržují „nepsaná pravidla“. Především pokud šéfové opozice, v tomto případě Andrej Babiš (ANO) a Tomio Okamura (SPD), dohlédnou, aby se 101 hlasů potřebných ke svržení vlády… náhodou nenašlo.
Pak parlamentní potyčka možná trochu pomůže při volební kampani, ale později si na ni vzpomene jen málokdo – kdo dnes například pamatuje jméno Petra Mlejnka, jehož jmenování a odvolání z funkce šéfa rozvědky byly podnětem k hlasování o nedůvěře v září 2022?
Pokud se ovšem ve Sněmovně 101 hlasů pro nedůvěru opravdu najde, potíže nastanou – a nejen pro pověst Česka. Své by mohl vyprávět expremiér a někdejší šéf sociální demokracie Jiří Paroubek. V roli nesmiřitelného opozičníka vyvolal v březnu 2009 hlasování o nedůvěře kabinetu Mirka Topolánka (ODS), důvodem tehdy byl údajný pokus ministra spravedlnosti Ivana Langera cenzurovat média. Na stranu opozice se tehdy postavily nejen dvě poslankyně Strany zelených, jak se předem čekalo, ale proti všemu očekávání také poslanci ODS Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel – a Topolánkova vláda byla svržena. Beze slova se tehdy po sečtení hlasů vyřítili z jednacího sálu nejen odvolaní ministři, jako opařený vyšel také Paroubek se svými nejbližšími spojenci.
Asi mu tolik nevadilo, že se Česká republika znemožnila v pozici předsedající země Evropské unie. Těžko ovšem mohl vědět, že záhy bude nucen domluvit se s úhlavním nepřítelem Topolánkem na podpoře úřednické vlády Jana Fischera, která vydrží přes rok. Asi sotva mohl předvídat, že Fischerova vláda bude zároveň příliš slabá na to, aby dokázala zastavit projekt, kterému se dodnes říká „solární tunel“. Možná ale už tehdy tušil, že dosáhl Pyrrhova vítězství, po kterém okamžitě poklesnou preference jeho strany, a v důsledku skončí i jeho sen o návratu do premiérského křesla po příštích volbách.
Zkušenost z roku 2009 neznamená, že představitelé opozice nesmějí vyvolat „marketingové“ hlasování o nedůvěře. Musí si však udržet kontrolu nad jednáním ve Sněmovně do té míry, aby pro svržení vlády nehlasovalo 101 nebo více poslanců.
Také za časů Jiřího Paroubka měli opozičníci k dispozici jen 97 poslanců a hlasování se zdálo být bez rizika. Netušili však, že čtyři nutné hlasy přijdou od stran vládní koalice. Dnes dají ANO, SPD a Piráti dohromady 95 hlasů (Ivo Vondrák, původně zvolený za ANO, není v žádném poslaneckém klubu). Z principu však nemohou vědět, jak se zachovají vládní poslanci. Proč by se nenašlo šest ochotných mezi těmi koaličními zákonodárci, o kterých veřejnost za čtyři roky jejich funkčního období neslyšela a kteří dnes nemají šanci obhájit mandát.
Jen hazardér v roli předsedy ANO či SPD by připustil, aby do Sněmovny v úterý dorazil opravdu plný počet opozičních poslanců.
