Článek
České volby jsou svobodné, demokratické - a trvají dva dny. To poslední je evropský unikát. Časem se vyvinul v něco jako kulturní svéráz, součást českého stříbra. Tím pádem se s nimi nedá hnout. Patent na dvoudenní volby střežíme jako oko v hlavě. Ačkoli volby - nejen parlamentní, ale všechny, i ty mnohem méně napínavé senátní - se někdy až nesnesitelně vlečou.
Celé hlasování trvá 24 hodin, uprostřed kterých se volební místnosti zavírají od pátku od deseti hodin večer do soboty do osmi ráno.
Jako by po celé Evropě svítila na semaforech zelená, jen Češi tam z nějakých svých důvodů mají modrou. To by bylo zlé. Naštěstí v případě voleb musí originalitu respektovat jen občané s hlasovacím právem, a ti jsou na místní poměry zvyklí. Až tak moc, že dvoudenní systém může vypadat nejen jako ten opravdu náš, ale i jako ten nejlepší možný.
V tom případě je záhadou, proč na to nepřišli i jinde a proč volební know-how dávno nevyvážíme. Místo toho po celém světě - až na výjimky - demokratické země našeho rozměru, ale i mnohem větší, umanutě volí v jeden den. V Evropě v naprosté většině v neděli. Na Slovensku v sobotu. A pozor, nebylo to tak vždycky.
Dvoudenní volby v Československu ustanovil Husákův normalizační režim v roce 1971, v prvních volbách po sovětské okupaci v srpnu 1968. Chtěl si tím v první řadě pojistit demonstrativně vysokou účast – šlo o časový prostor dostrkat k urnám i ty, kterým by se nechtělo. Už to tak zůstalo a dvoudenní volby jako rezistentní odkaz komunismu asi nikdo nebere.
Ovšem progresivní Slovensko se vydalo cestou změny a pár let před tím, než na rozdíl od nás zavedlo euro, zavedlo na rozdíl od nás i jednodenní volby. A co víc, na den uprostřed víkendu, což je vzhledem k české chalupářské DNA údajně nejhorší možný termín. Ano, chalupy a víkendy hrají v rozpravě o dvoudenních a jednodenních volbách dominantní roli. V sobotu by se prý volby zhroutily, nikdo by nepřišel.
Pardon, ale nám ze všech národů nejbližší Slováci na chalupy nejezdí a víkend co víkend tráví jen v místech trvalých bydlišť?
„Nelze mít za prokázané, že by zavedení jednodenního hlasování bylo na úkor volební účasti,“ píše se o Slovensku v důvodové zprávě k zákonu, který měl jednodenní volby zřídit i v Česku. Fialova vláda ho poslala do Sněmovny v únoru 2023 a jeho příběh stojí za vzpomínku.
Pointa je zřejmá, takže se dá prozradit rovnou: V návrhu se sice sebevědomě tvrdilo, že „nad zavedením jednoho volebního dne panuje obecná politická shoda“, ale povídali, že mu hráli. Ve Sněmovně se ukázalo, že jeden den nechce vlastně nikdo, a vláda zákon v prosinci 2023 stáhla, aniž ho Parlament oficiálně projednal.
Přitom dvoudenní volby návrh podrobil smělé, až zdrcující kritice: „Jde o systém neefektivní a zpochybňovaný často i z pohledu bezpečnosti (zabezpečení volební místnosti a volební schránky přes noc). Zavedením jednoho volebního dne se zjednoduší administrace voleb a zrychlí se jejich průběh.“ Neboli jednodenní volby by mimo jiné vyšly levněji.
Vzhledem k u nás bůhvíproč (aha, vlastně chalupáři!) kontroverzní neděli, o sobotě nemluvě, natož dni uprostřed týdne (to jen nešťastníci v Británii volí ve čtvrtek, Nizozemci ve středu a Američané v úterý) vláda ukázala na jedinou přijatelnou možnost: pátek. Samozřejmě s tím, že voliči budou moci hlasovat už od rána a pak odjet na chalupu.
Doslova to důvodová zpráva formuluje: „Vzhledem k chalupářské tradici českého obyvatelstva a pohybům na začátku víkendu se jeví pro volební účast příznivější umožnit hlasování již v pátek ráno (lze využít třeba cesty do práce). Proto se také i přes určitou obtížnost pro okrskové volební komise (hlavně zapisovatele) lpí na začátku hlasování v 7 hodin.“
Co sloveso „lpí“ znamená v praxi, ověřilo vnitro pokusem o časovou osu, jak by volby v novém režimu vypadaly v Praze 6. Citujeme:
„Čtvrtek večer - zapisovatelé si nařizují budík na 4 ráno. Pátek 5 hodin ráno - sraz zapisovatelů na dvoraně úřadu městské části. Probíhá rozdávání materiálů, klíčů, instrukce, vysílání zapisovatelů do volebních místností. První odcházejí zapisovatelé do nejvzdálenějších volebních místností. - Zhruba kolem 6. hodiny jsou všichni zapisovatelé ve volebních místnostech. Před 7. hodinou přispějí i ostatní členové.“
Vzhledem k tomu, že hlasování mělo končit v deset večer, sčítání by se bývalo mohlo protáhnout do noci, u komunálních voleb do kuropění. Pro volební komise (viz budík na čtvrtou) by to byla pořádná šichta. Ale v sobotu a v neděli by si stateční členové mohli odpočinout. A nejsou snad věci, pro které stojí za to trpět? A není „volební noc“ v zemích s jednodenním hlasováním běžným úkazem, nad kterým se nikdo nepozastavuje?
Mimochodem, sněmovní tisk 379 také přiznává, že se zvažovala i kreativní varianta: Volební pátek by byl dnem pracovního klidu. Pak by se nemuselo řešit, že děti se nebudou mít kde učit a že lidé nepřijdou hlasovat, protože budou v práci. Pátek-svátek byl ale vzápětí zavržen a asi tušíte, proč:
„Nevýhoda spočívající v nižší volební účasti voličů – chatařů a chalupářů – je zde však stejná jako u hlasování v sobotu nebo možná ještě výraznější. Nepromarnit prodloužený víkend znamená vyrazit z domova již ve čtvrtek odpoledne.“ Zlatá slova!
Návrh na jednodenní volby spadl pod stůl. Důvod, přes který nejede vlak, zněl: Je potřeba dát občanům co největší možnost, aby uplatnili své právo, a jednodenní volby by takovou možnost mohly omezit. To zní hezky, až na to, že při dvoudenních volbách se dá hlasovat celkem 14 hodin, zatímco při jednodenních by byly místnosti otevřené 15 hodin (v kuse).
Vespod politických argumentů se dá tušit vzájemné podezírání, že jedné partaji by jednodenní volby prospěly a druhé zas uškodily. To udržuje status quo stejně tak pevně jako lidské nastavení, že zvyk je pohodlný a změna obtížná. Výsledkem je pak neurčitý dojem, že naše dvoudenní volby náleží do sféry zdravého rozumu a normálního světa, na který se nesahá. Dost důvodů proč se najde vždycky.
