Má mít Česko vlastní AI a chránit lidi? Strany se důležitým otázkám vyhnuly

Před čtyřmi roky – během posledních parlamentních voleb – se o zkratce AI moc nemluvilo. Rozhodně ne v míře, jako dnes, kdy se generativní umělá inteligence a její vliv řeší snad v každém oboru.

Dopady zavádění umělé inteligence na vzdělání, ekonomiku nebo trh práce jsou už dnes zjevné, a podle některých predikcí se budou dál prohlubovat. Zároveň je kolem implementace AI mnoho horkých, ostře diskutovaných a nevyřešených otázek.

Často přitom nejde jen o záležitosti technické, ale především právní a společenské. Tedy něco, co se řeší právě skrze politiku, legislativu a mezinárodní dohody.

Tyto ožehavé otázky by tedy logicky mohly být možností, jak se politici mohou odlišit od ostatních. Příležitost ale české politické strany spíše promarnily. Nebo možná nechtěly v oficiálních politických proklamacích riskovat otevření tématu, u kterého není jisté, zda a jak rezonuje mezi voliči.

České politické strany o AI nemluví ve svých programech příliš obsáhle, některé dokonce vůbec. Přesto můžeme mluvit o několika tematických okruzích, které se objevují ve většině programů.

Prakticky všechny strany pochopitelně volají po silnější podpoře nových technologií, včetně umělé inteligence. Vědecký a technologický pokrok je dnes v našem prostředí v podstatě univerzálně vnímán jako pozitivní, nikdo se proti němu nevymezuje (na rozdíl například od USA). Některé strany slibují menší navýšení současných výdajů, jiné vyšší (STAN i Stačilo! například kolem tří procent HDP).

Problém je stejný jako v případě veškerých dalších bodů programů: kde na to vzít. Týká se to pochopitelně především státní podpory vědy a výzkumu. Tato položka se v posledních letech pohybovala kolem 0,6-0,7 procent HDP a nestačila ani držet krok s inflací.

Výdaje podniků a podnikatelů na vědu a výzkum jsou zhruba o polovinu vyšší. A do budoucna by nepochybně mohly růst – zvlášť, pokud je podpoří například další daňové změny (nad rámec letošních). Ale bude záležet na kondici českého hospodářství, které zase bude záviset na řadě i vládou těžko ovlivnitelných faktorů. Takže strany v tomto případě – jako v mnoha jiných – slibují něco, co nemají plně ve své moci.

Až dojemná shoda panuje v otázce využití umělé inteligence jako řešení problému nepřehledné byrokracie: tedy zjednodušení komunikace s úřady, ale také s lékaři atp. Tato nepochybně bohulibá myšlenka má jiný velký problém – realizaci.

Se zaváděním AI do svých procesů dnes zápasí i velká část firemní sféry, která je obecně pružnější než státní správa. A byť „chatboty“ jsou určitě užitečná pomůcka, jejich zapojení tam, kde o něco jde (medicína, ale i třeba úřady rozhodující o vašich penězích), rozhodně není jednoduché, například kvůli halucinacím a obecně jejich (ne)spolehlivosti.

Tady by asi více pomohla prostě zvládnutá digitalizace, která se v Česku daří pouze velmi nesoustavně a jejíž přínos se tedy projevuje zatím jen v omezené míře.

Rezervy jsou jak přímo ve fungování státu, tak i v uživatelské přívětivosti a způsobu komunikace s občany. Například pirátský program podtrhuje právě vztah k uživateli, téměř všechny ostatní programy spíše mluví o hladším fungování státu jako celku.

Koalice Spolu chce zavést využití AI pro vyřízení jednodušších žádostí občanů na úřadech. Hnutí ANO pak ve svém programu slibuje, že prosadí „nasazení blockchainové technologie do státní správy“, což má vést k větší transparentnosti komunikace s úřady.

Pasáže o „vzpouře strojů“ ani o „AI beroucí lidem práci“ v programech významnějších stran nenajdete. Když se mluví o bezpečnosti v souvislosti s AI, občas se zmiňuje otázka „šmírování“. Jinak řečeno, bezpečnosti občanů vůči využití AI státem, například ke sledování aktivit na internetu, ale třeba také analýze záznamů z kamer (technologie rozpoznávání obrazu, která je jednou z aplikací šířeji definované AI, konečně umožňuje skutečně masovou analýzu jejich záběrů).

Nikdo pochopitelně není explicitně „pro“ šmírování, ale zároveň už programy naznačují, jak politici hodlají při řízení státu tyto nástroje využívat. Například ANO slibuje „digitální daňovou kobru“ (citace z originálu) proti neplatičům daní. I Piráti v programu uvádí, že s pomocí využití nástrojů umělé inteligence chtějí zlepšit výběr daní.

Mlčení ostatních stran je zjevně opomenutí spíše než něco jiného: tento typ softwaru je mocný nástroj, který státy nepochybně budou využívat mnoha způsoby. Ať už půjde třeba o kontrolu daní, nebo třeba ve výzvědných službách (pro analytické i jiné účely). Ostatně v řadě případů, třeba právě při výběru daní nebo v souboji s protivníky včetně „domácích“ zločinců, by mohly složky jako policie a berní úřad rychle zaostat. A stát, který nezaručí alespoň nějakou míru bezpečnosti či nedokáže vybírat peníze, ztrácí velkou část svého opodstatnění.

To, jak se k otázce „šmírování“ s pomocí AI která strana staví, je ale dáno především jejich politickou orientací, nikoliv postojem k technologii jako takové. Například SPD (která přímo o AI v program vůbec nemluví) jasně odlišuje „slušné občany“ od těch ostatních. Přičemž ty slušné je nutné chránit před snahami o sledování, ale zároveň strana slibuje vyšší míru bezpečnosti a ochranu před nebezpečím (včetně zločinců). To by ovšem logicky vyžadovalo právě vyšší míru dohledu – a software je nejefektivnější možnost, jak něčeho takového dosáhnout.

Zajímavé je, že prakticky beze zmínky zůstává otázka geopolitická, která přitom není čistě hypotetická. Stát se v této oblasti už odhodlal k zásahu, když zakázal ve státní správě využívat modely čínské společnosti DeepSeek.

Výjimkou je požadavek na „vytvoření národního modelu umělé inteligence“ v programu Motoristů. Mělo by jít zjednodušeně řečeno o domácí, „českou“ umělou inteligenci, aby nebylo nutné posílat data do zahraničí. Motoristický program konkrétně zmiňuje, že model „bude specificky trénován daty jednotlivých resortů pro jejich interní potřebu bez rizika, že uniknou jejich citlivé údaje mimo resort“.

Trénovat samostatný velký jazykový model (LLM) pro konkrétní resorty je nejspíš – přinejmenším v českých podmínkách – příliš velké sousto. Pro takové potřeby by dával smysl například nějaký otevřený model běžící na lokální infrastruktuře a doladěný (tzv. fine-tuning) specifickými daty, nebo napojený na konkrétní databázi daného resortu.

Nicméně například Švýcarsko vyvíjí ve spolupráci s univerzitami vlastní jazykový model, který má být plně transparentní a k dispozici všem (nejen Švýcarům). Také Evropská unie pracuje na vývoji vlastního LLM – mimochodem, šéfují mu Češi.

Za zmínku stojí v kontextu bezpečnosti i drobnost z programu ANO. V něm se píše, že nejen „hackeři, ale i vývoj technologií v oblasti umělé inteligence a kvantových počítačů mohou brzy ohrozit citlivá data státu a jeho občanů“. Případná vláda ANO se prý postará, aby Česko bylo proti těmto hrozbám zabezpečeno.

Zmínka o kvantových počítačích je logická, jde o významnou a nadějnou kapitolu výzkumu. Nicméně v příštích čtyřech letech se jejich zásadní nasazení v praxi ještě nedá realisticky očekávat.

V případě AI může – ale nemusí – být změna významná. Noticka ovšem naznačuje, jak marketingové programy některých stran s technologiemi pracují – jako s „nálepkami“, které mají vzbudit spíše emoce (obvykle strach, ale někdy i naději) než co jiného. Čímž se dostáváme k poslednímu bodu, kterým je otázka ekonomických a sociální dopadů, které s sebou masivní rozšíření AI může přinést.

Hnutí ANO zmiňuje, že umělá inteligence mění trh práce. Stát podle nich musí předvídat dopady na zaměstnanost a pomáhat s rekvalifikacemi. Koalice Spolu chce Česko připravit na „AI transformaci“ – což podle programu vyžaduje populaci digitálně zdatných občanů schopných s AI pracovat. Odpovědnost se tedy spíše přesouvá na jednotlivce se všemi výhodami i nevýhodami.

Zatím nemáme příliš co porovnávat. Vyjádření představitelů dvou výše zmíněných subjektů v předvolební debatě o digitalizaci napovídá, že postoje zatím úplně vyhraněné nejsou. Z obou táborů zaznívá, že obavy z dopadů AI na pracovní trh by se neměly přehánět.

Takzvané „protestní strany“ se k tématu obecně příliš nevyjadřují. Řešení případných otřesů by si ovšem podle náznaků v programech i některých veřejných vyjádření (například ve zmíněné debatě) představovaly podle svých inklinací každá jinak. Pravicověji orientované by zjevně nechaly trhu spíše volnou ruku, či alespoň jejich představitelé nenaznačili opak. Levicovější jako Stačilo! připomínají, že případný nárůst nezaměstnanosti by bylo nutné nějak „legislativně řešit“.

Na čem se prakticky všechny strany shodnou, je nutnost vylepšit vzdělávací systém, a to nejen co se týče zapojení a pochopení nových technologií. „Až 90 % pracovních pozic se bude do pěti let potřebovat alespoň částečně doškolit a až polovina zaměstnanců se potřebuje připravit na změnu současné pozice,“ uvádějí například v programu Piráti. „Ve spolupráci se soukromým sektorem spustíme systém moderních rekvalifikací pro 21. století, aby lidé snadno zvládli změny, které přicházejí s rozvojem jakýchkoliv nových technologií, včetně výzev spojených s umělou inteligencí.“

Také hnutí ANO slibuje, že zavede „vzdělávání v oblasti digitálních technologií a umělé inteligence, aby Česká republika byla moderní a technologicky vyspělou zemí.“

Koalice Spolu zase specifikuje, že „studenty i učitele naučíme bezpečně využívat umělou inteligenci ve školách“. To se ostatně již nyní děje. Podle nedávného průzkumu čeští studenti i učitelé už AI významně využívají, a zároveň v dotaznících uvedli, že by uvítali ještě více informací o nové technologii a jejím zapojení.

Jedním z nadějných oborů pro zapojení AI nástrojů je zdravotnictví. Motoristé, ANO, i Spolu přímo zmiňují umělou inteligenci v kontextu personalizované, dostupné a kvalitnější zdravotní péče pro občany. Shodují se také zhusta na nutnosti lepší digitalizace. Kromě AI mluví i o dalších „technologiích budoucnosti“, například telemedicíně.

Program Starostů pak zmiňuje umělou inteligenci poněkud netradičně jako součást péče o stárnoucí populaci: „Podpoříme využívání umělé inteligence a moderních technologií, například pro zvýšení domácí soběstačnosti a bezpečnosti seniorů.“

Některé strany – především Stačilo a SPD – naopak o umělé inteligence ve svých programech vůbec nepíší. Jako by otázka neexistovala, byť zcela reálně ovlivňuje už i jejich běžnou politickou praxi.

Vezměme si jako příklad metody předsedy hnutí Stačilo! Daniela Sterzika, který je jedním z nejaktivnějších uživatelů AI-generovaného obsahu v politické kampani. Pravidelně využívá AI pro tvorbu obrázků a „deep fake“ videí, přičemž odmítá, že by to mohlo být pro voliče zavádějící – s argumentem, že jeho voliči jsou „inteligentní lidé, kteří poznají rozdíl mezi obrázkem a skutečností“.

Stačilo! často sahá po AI nástrojích za účelem vytvoření vizuálního obsahu. Takže nejde o žádný odpor k technologii jako takové. Cílí na reálné úzkosti konkrétní demografické skupiny, které mohou alespoň částečně pramenit z rychlých technologických změn (byť rozhodně ne pouze z nich), ať už jde o nějaké ohrožené skupiny pracovníků nebo například starší voliče, kteří jsou obecně méně přístupní změnám a mají celkem pochopitelné obavy o to, jak se s nimi dokáží vyrovnat.

Generované klipy využívají i další strany, například Petr Sokol (kandidát koalice Spolu v Olomouckém kraji) má na svém facebookovém profilu ilustrace, u kterých je vidět typický AI styl.

Absence otázky umělé inteligence v programu může být strategickým rozhodnutím. Některé strany slibují návrat k „pochopitelnějšímu světu“, například malému, uzavřenému a kulturně homogennímu národnímu státu. Takové témata jako umělá inteligence a digitální transformace se do tohoto narativu příliš nehodí. V tomto ohledu je tedy jen logické, že strany jako SPD nebo Stačilo! se soustředí na problémy, jako jsou vysoké ceny či bezpečnost.

Za zmínku v této souvislosti stojí i právo na život bez digitální stopy, kterou ve svém programu mají strany SPD i Stačilo! SPD to rámuje jako odpor proti digitální peněžence a právo na placení v hotovosti. Komunistické Stačilo! dokonce slibuje, že „právo žít offline“ zanese do Ústavy.

Je velmi dobře možné, že nové technologie se postupně přihlásí o pozornost samy. Umělá inteligence, respektive její ekonomické dopady, se pravděpodobně brzy stanou součástí každodenních starostí občanů. Pokud se navíc skutečně podaří dosáhnout vytvoření nějaké „obecné“ inteligence, která bude (alespoň) tak všestranná jako lidská, podle některých ekonomických modelů bude velká většina lidské práce v podstatě bezcenná. Tak daleko ale žádný z námi analyzovaných programů nenahlíží.

Dopady zavádění „umělé inteligence“ mohou být ovšem značné i bez nástupu tzv. superinteligence. Nepochybně budou tyto dopady nerovnoměrné: jedni vydělají a jiní prodělají. Nejsme všichni „na jedné lodi“.

Navíc budoucnost AI rozhodně není předem daná, naopak, na stole je momentálně celé spektrum scénářů a přístupů. Právě proto záleží, jak se k této otázce postaví politici. Nejen ti světoví, ale i ti, které si Češi brzy zvolí.