Článek
Jeden z nejvíc znepokojivých experimentů, týkajících se voleb, provedli již v předminulé dekádě vědci ve Švýcarsku. Vytvořili sadu dvojicí fotografií, na kterých byl vždy vítěz a poražený druhého kola francouzských voleb z roku 2002. Vzali vzorek asi 700 dospělých, kteří netušili, kdo lidé na fotkách jsou, a dali jim jednoduchý úkol: ať určí, kdo je kompetentnější.
Jak to dopadlo? „Kompetence“ byla klíčem k tomu, že účastníci experimentu dokázali s pravděpodobností 72 procent (převyšující přesnost předvolebních průzkumů) určit vítěze zmíněných voleb. Jen podle vzhledu!
Avšak pozor, to není všechno. Experiment ještě zopakovali, ale tentokrát s dětmi ve věku 5 až 13 let. A místo kompetencí se jich ptali na to, který ze dvojice by byl lepší kapitán na plavbě po Středozemním moři. Výsledek? I v tomto případě dokázaly děti určit vítěze, a to s prakticky stejnou pravděpodobností 71 procent.
Navíc, mezi preferencemi dospělých i dětí byla vysoká shoda. Takže se „trefovali“ i mýlili u zhruba stejných kandidátů.
U dospělých jsme se mohli ještě chlácholit tím, že se svými zkušenostmi dokážou z tváře a vzhledu člověka leccos odhadnout. Vždyť se říká, že mnohé se v obličeji zrcadlí, a čím jsme starší, tím znatelněji.
Ale jak je možné, že to samé zvládly děti? V tom případě to spíš znamená, že tu funguje něco hlubšího, zakódovaného v našich genech, a tedy i instinktech. S vlastnostmi ostatní lépe či hůř vést a rozhodovat se už rodíme. A stejně tak se rodíme se schopností tyto vlastnosti rozeznat.
Vítejte u voleb, které možná jsou svátkem demokracie, ale zároveň asi nejsofistikovanější iluzí toho, že své emoce a instinkty umíme „přeprat“ s pomocí intelektu a vzdělání.
Rádi bychom věřili tomu, že jsme se dostali do momentu historie, kdy o sobě rozhodujeme svou vůlí, rozumem a zkušenostmi. Ale i tohle přesvědčení je nejspíš jen ochranný mechanismus, kterým nás obdarovala příroda.
Nebo ne?
Co vlastně naše mozky vyhodnocují na fotografiích? Nejspíš kombinaci signálů, které kdysi v pravěku rozhodovaly o tom, koho budeme následovat na lov mamuta. Fyzickou sílu, inteligenci, spolehlivost, dominanci.
Co se od té doby změnilo? Když vyměníme fyzickou sílu za titul MBA, jsou to možná přesně ty vlastnosti, které hledá headhunter u kandidátů na post do vedení velké korporace.
Pravda je taková, že dnes asi nikdo nečte volební programy stran, samozřejmě s výjimkou Jindřicha Šídla a dalších asi dvaceti politických komentátorů v téhle zemi. Ano, existují volební kalkulačky, ale ty jsou jen takovým zábavným rozptýlením.
Podle čeho se rozhodujeme? Politologický výzkum z posledních let říká, že strany se víc polarizují kvůli odlišným názorům v kulturních otázkách (třeba postoj vůči LGBT atd.) než v těch ekonomických. Takto vyšla třeba studie, která zkoumala změny postojů voličů v amerických volbách v roce 2020.
Jinými slovy, i zde se ukazuje, že rozum prohrává s emocemi. Ekonomika se vždycky brala jako to, co na voliče funguje („It’s the economy, stupid,“ prohlásil v roce 1992 Clintonův poradce James Carville a byl o té doby víc jak milionkrát citován). A přesto, zdá se, že voliči se rozhodují podle toho, kdo nabídne toalety pro víc než dvě pohlaví, než podle toho, kdo slíbí snížit daň z příjmu.
No, a pak tu máme průzkumy, které říkají, že v některých případech tohle vše „přebije“ charisma lídrů. Můžeme si myslet o Filipu Turkovi, co chceme (a v mé „bublině“ to určitě nebude nic pěkného), ale je nepochybné, že Motoristé ulovili mnoho voličů právě kvůli němu. Zdá se jim být tím lídrem, který jim pomůže ulovit mamuta.
Fascinující je, že v době, kdy umělá inteligence dokáže analyzovat obličeje s přesností, o jaké se nám ani nesnilo, se ukazuje, že naše „přírodní AI“ funguje stejně dobře. Možná dokonce lépe, protože zatímco algoritmus hledá konkrétní rysy, naše podvědomí vyhodnocuje komplexní vzorce, jež ani sami neumíme pojmenovat.
Nejde to přece jen matematicky popsat? Představme si politické strany, které by si nechaly vygenerovat perfektní kandidáty pomocí AI, optimalizované právě pro ty primitivní centra našich mozků. Deepfake technologie už dnes dokáže vytvořit naprosto realistické obličeje neexistujících lidí. Jak dlouho potrvá, než někdo vytvoří „ideálního kandidáta“ - někoho, kdo bude vypadat přesně tak, jak naše mozky očekávají od perfektního vůdce?
Provokativní interpretace experimentu: možná jsou volby jen sofistikovaným šidítkem našich evolučních instinktů. Dáváme lidem pocit, že rozhodují o svém osudu, zatímco ve skutečnosti jen následují to, co je jim přirozené. Politické debaty, analýzy, předvolební kampaně - to všechno je jen kulisa pro show, jejíž výsledek je v podstatě předem daný našimi evolučně vybudovanými preferencemi.
Avšak ani to by nutně neznamenalo, že je demokracie špatná. Možná je lepší nechat lidi volit podle instinktů, než je nutit k racionálním rozhodnutím, která stejně nejsou schopni udělat.
Otázka zní: co s tím dál? Máme dál pokračovat v narativu o „informovaných voličích“ a spoléhat na to, že lidé disponující největším množstvím informací v historii lidstva přece musí vědět, co je pro jejich budoucnost dobré?
Anebo přijmeme, že jsme všichni jen trochu vyspělejší verze pralidí vydávajících se na lov? Nebo dětí rozhodujících se o tom, kdo by se měl postavit na kapitánský můstek? Docela by mě zajímalo, co by fotkám politiků z českých billboardů kampaně na podzim 2025 říkaly děti ve Švýcarsku.
