Článek
Nedělní televizní debata sedmi volebních lídrů a vicelídra ANO Karla Havlíčka místy připomínala hádku oživlých billboardů. Politici v přímém přenosu znázorňovali, o čem podle nich volby rozhodnou. A to „o čem“ kopírovalo hesla, která si strany daly do štítu už na začátku kampaně. Vládní tábor nabádá volit hlavně podle hodnot, opoziční hlavně podle materiálních statků.
Na plakátech se to projevuje duelem mezi „Volte bezpečí a svobodu“ a „Volte levnější energie, nižší daně a kratší lhůty u lékaře“. Týmu Spolu versus tým ANO. Pro jiné vládní a opoziční partaje platí tahle dělící čára do značné míry také.
To neznamená, že by oblíbený sugestivní příměr „více peněz v peněženkách“ nemohli v takzvané superdebatě použít jak Tomio Okamura, tak Zdeněk Hřib, tak Vít Rakušan. Použili. Ale markantní rozdíl je v tom, jak se vládní a opoziční strany hodlají ke slibovanému lepšímu životu pro všechny propracovat. Skoro to působí tak, jako by hodnoty byly jednou základem, kdežto podruhé doplňkem kýžené prosperity.
Pro poslední dny před volbami je určující metodou strašení záměry protivníků. K tomu účelu se hodí jak hodnoty (viz ruská hrozba), tak materiální statky (viz drahota), a těžko soudit, co váhající voliče zmobilizuje lépe.
Každopádně politici se v superdebatě snažili. Nebyly to dvě hodiny uspávání hadů omletými frázemi a hesly, jak možná skeptici čekali. Sledovat osm lidí, pro které je hlavní misí vychrlit to, co mají připravené, může být náročné. Navzdory početnému panelu se ale na to dalo dívat. Debata měla dynamiku. Česká televize využila špičkový nedělní prime time smysluplně. Superdebata by mohla přispět k volební účasti - to je asi jediný efekt, který se dá jakž takž odhadnout.
Dialog, konfrontaci, spory, výpady - říkejte tomu, jak je libo - vyvolával často ten, od koho se to možná nečekalo: Petr Fiala. Politik s životopisem i letorou uhlazeného profesora ukazoval trochu jinou, sršatější tvář. Bohužel pro něj ne až tak publiku, protože se občas v zápalu boje obracel k sousedovi Karlu Havlíčkovi a do kamer se natáčel z profilu.
Havlíček a Fiala, šermujíce připravenými grafy, několikrát uspořádali svou vlastní debatu uprostřed debaty, na obrazovce přerůstající v nesrozumitelný duel monologů. Tak to vypadá, když si vyměňují názory billboard s billboardem.
Fiala zjevně přišel s taktikou, doporučenou těm, kdo potřebují dotahovat náskok: být v debatě agilní, drát se ke slovu, reagovat, útočit. Havlíček se snažil nezůstat pozadu. Byla to vlastně přípravka na dvě debaty Fiala-Babiš, ohlášené na středu a čtvrtek na komerčních televizích.
Před čtyřmi lety televizní konfrontace Fialy s Babišem pomohla Spolu vyhrát. Profesorský styl zafungoval lépe než Babišův temperament. Jenže letos je situace jiná, vyměnili si vládní a opoziční lavice a Fialova vláda je podle průzkumů méně oblíbená, než byla ke konci ta Babišova.
Fialovi, kterého Babiš od začátku portrétuje jako slabého premiéra, nezbývá než pokusit se převzít iniciativu. Pokud zůstane u svého superdebatního stylu a Babiš bude takový jako v debatách vždycky, může z toho být dost rušné televizní finále.
P. S. V nedělní debatě dvakrát zaznělo, že někdo z přítomných mluví tak, jak mluví proto, že dnes „asi nevzal prášek“. Šlo o nejtrapnější moment. Ne záblesk vtipné jízlivosti, ale smutná ukázka, že v superdebatě lídrů, kteří chtějí řídit stát, může ožít i takhle otřepaný „bonmot“ z internetů. Už kvůli lidem, kteří se z nějakých důvodů neobejdou bez léků, by s tímhle pokusem o ponižování soupeřů měli politici okamžitě přestat.
