Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česko se oficiálně ocitlo v předvolební kampani. Každému je za ta léta celkem jasné, co je v tomto období jeho úkolem. Politické strany mají dost konkrétní představu, co potřebují udělat, zaměstnanci Českého statistického úřadu se chystají na svou tradiční šichtu, volební komisaři si v kalendářích uvolňují první říjnový víkend.
Letos ale nad českými volbami visí ještě jeden úkol, který se jeví důležitějším než v minulých letech. A je smutné, že se ho nemá kdo ujmout.
Podle interního průzkumu Ministerstva vnitra, na který upozornil server Page Not Found, má veřejnost obavy o průběh voleb. Dvě pětiny dotázaných vyjádřily obavy nad manipulací voleb „informačním vlivem Ruska“, 78 procent se obává negativního vlivu sociálních sítí, 60 procent nemá plnou důvěru v průběh nové korespondenční části hlasování. A co je asi nejstrašidelnější – 54 procent dotázaných sdílí obavu, že by volby mohla ve svůj prospěch zmanipulovat současná vláda.
O detailech onoho průzkumu nevíme mnoho. Nemáme k dispozici ani metodiku, ani širší data, natož delší časovou řadu, která by ukázala, zda se volební obavy nějakým způsobem vyvíjejí, anebo jde prostě o nějaký standardní neklid před důležitým hlasováním, který jsme nyní „jen“ změřili. Pořád ale jde o celkem znepokojivá čísla. I kdyby v realitě byla poloviční, je to důvod zpozornět.
Český volební proces byl dlouhá léta prakticky nedotknutelný. Zažili jsme čistě lokální potíže s nákupy hlasů, několik chyb při sčítání preferenčních „křížků“ na hlasovacích lístcích a jeden nepříjemný matematický exces před první přímou prezidentskou volbou, kdy příslušný úředník na vnitru sčítal kandidátům podíly neplatných podpisů na kontrolovaných listinách. Nikdy ale nedošlo k vážnějšímu zpochybnění voleb.
Když hnutí Stačilo! získalo v krajských volbách na Liberecku 4,99 procenta hlasů, obrátilo se dvakrát na Ústavní soud, dosáhlo přepočítání hlasů v problematických okrscích a nakonec přijalo výsledek, který se zapsal do české volební historie jako dosud největší zaznamenaný pech - ke vstupu do krajského zastupitelstva chyběly hnutí čtyři hlasy.
Všeobecná důvěra ve volební proces je jedním z nejvzácnějších statků, kterými se česká demokracie může chlubit. Je výsledkem dlouhodobé, poctivé a velmi nudné práce mnoha státních úředníků jak na vnitru, tak v Českém statistickém úřadu. A zmíněný průzkum Ministerstva vnitra, jakkoli o jeho pozadí víme málo, může naznačovat, že tento statek je v ohrožení.
Příčin je více. Svůj díl zodpovědnosti jistě nese opozice. Hnutí ANO, inspirováno Donaldem Trumpem, začalo poprvé intenzivně hrát kartu možného zpochybnění budoucího volebního výsledku, když kladlo odpor schválení korespondenční volby. Tu neváhalo označit za hrozbu pro demokracii a nástroj, jímž vláda Petra Fialy hodlá ukrást volby, ale nakonec ji nenechalo ani přezkoumat Ústavním soudem. Což se může zpětně ukázat jako chyba, protože nejvyšší justiční razítko z Brna by celému institutu distančního hlasování slušelo.
Jednou z příčin je i dění na mezinárodní scéně. Opakování prezidentských voleb v Rumunsku, soudní zákaz kandidatury pro Marine Le Penovou ve Francii a úvahy o extremismu a možném zákazu Alternativy pro Německo u západních sousedů, to jsou všechno události, které jsou pro demokraticky smýšlejícího voliče znepokojivé, ať stojí názorově v jakémkoli místě politického spektra.
A tady se dostáváme k vině na straně Fialovy vlády.
Ocitá-li se v možném ohrožení jeden z pilířů důvěry v demokratický proces, je to přesně ten okamžik, kdy je načase spustit strategickou komunikaci státu. Kterou Česko nemá.
Vládní odbor strategické komunikace dlouhodobě nefunguje. Politiky zásobuje nedůstojnými „komunikačními kartami“ o sebeupálení Jana Palacha, občany historickými okénky a informacemi o úspěších českého hokeje, ale o žádném ze zmíněných případů zásahů do voleb v zahraničí se sociální sítě „stratkomu“ nezmínily ani slovem. Zato sdílely vzpomínku prezidenta republiky na Jiřího Bartošku.
Přitom každý z těch případů má své pozadí, své právní důvody, své argumenty pro i proti, za každým jsou nějaká zjištění a u každého jednoho z nich je namístě se ptát, zda má či může mít nějaký přesah do české zkušenosti. Tvářit se – tak jako krizový komunikační tým Ministerstva vnitra – že Rumunsko je příkladem, jak mohou robotické účty na sociálních sítích poháněné z Ruska zahýbat veřejným míněním, opravdu nestačí.
Rumunský případ také ukazuje, jak mohou být najednou zrušeny volby na základě informací tajných služeb, přičemž ani tyto služby, ani stát necítí potřebu tento krok nějak zevrubně vysvětlovat. To přece musí být pro český stát velké poučení. Tuší někdo na vnitru, jak by se v podobné situaci zachoval? Jak by takovou věc státní aparát vysvětlil? O kolik informací by se tajné služby byly nuceny podělit? Nebylo by od strategické komunikace státu hezké, kdyby se občanům svěřila alespoň s náznakem postupu v případě ruské „informační operace“?
Jenže strategická komunikace státu sdílí hokej a společenské statusy vrcholných politiků, takže prostor pro rozfoukávání obav o regulérnost voleb se zvětšuje.
Českému volebnímu procesu proto hrozí něco jako „smrt z leknutí“. Skutečná rizika jsou mnohem menší, než to z přehnaných vyjádření politiků může vypadat. Představa, že by Fialova vláda manipulovala výsledky voleb, aby se udržela u moci, je dost bizarní. Jednak půlka ministrů vypadá, že už se těší na konec, jednak nástroje pro takovou manipulaci jsou v Česku velmi omezené. Nemáme tu tradici amerického „gerrymanderingu“, tedy účelové manipulace s hranicemi volebních okrsků, máme tu systém volebních komisí, v nichž mohou mít strany své zástupce, nemáme elektronické hlasování, v němž se mohou skrývat různé problémy.
Český volební systém je kvalitní, robustní a důvěryhodný a zasloužil by si podporu a zastání. Nikoli od politiků v předvolební kampani, ale od těch, kteří mají přijít komunikaci státu na pomoc, právě když politici selhávají. Jenže kde je „stratkom“, když by ho Česko opravdu potřebovalo, bohužel celkem přesně víme.
