Článek
K volbám se podle statistického úřadu přihlásilo 4473 kandidátů, tedy o pět set méně než v dosud nejhorším roce 2006, a o tři tisíce méně než před osmi lety. Budou kandidovat na volebních listinách šestadvaceti stran, sedm z nich má přitom podle průzkumů dobrou šanci vstoupit do Sněmovny. Na této ambici trvají ještě Přísaha Roberta Šlachty a ČSSD Jiřího Paroubka – třeba jenom tím, že téměř do posledního místa zaplnily kandidátky ve všech čtrnácti volebních krajích.
To, že je kandidátů tak málo, způsobil přístup devíti větších stran. Na volební listiny některých z nich se dostali lidé z partají, které ještě před čtyřmi lety kandidovaly samostatně, ať už jde o sociální demokraty, Zelené nebo Trikoloru.
Přesto proti minulým volbám kandidujících stran neubylo. Letošní úroda šestadvaceti stran a hnutí je dokonce o čtyři partaje vyšší než před čtyřmi lety. Zásluhu si mohou připsat ty nejmenší subjekty, které zpravidla nekandidují ve všech krajích, a pokud přece jen zaplatily poplatek za všechny krajské kandidátky, pak je ani zdaleka svými lidmi nezaplnily.
Dávají tak najevo, že se vstupem do Sněmovny v zásadě ani nepočítají, jenom chtějí tímto způsobem oslovit veřejnost a seznámit ji se svými postoji. Před čtyřmi lety bylo takových stran celkem dvanáct. Oslovily od jedné setiny ke čtyřem desetinám procenta voličů a jejich společný zisk nedosáhl dohromady ani dvě procenta.
Tentokrát se jich sešlo dokonce sedmnáct. V pestré společnosti nechybějí veteráni mnoha polistopadových voleb, jejichž poselství srozumitelně odhaluje až jenom název strany – od Moravského zemského hnutí přes Korunu českou, Pravý blok a Levici (dříve Levý blok), až k Balbínově poetické straně, kterou řídí hospodský z Balbínovy ulice v Praze na Vinohradech.
Nečekaně se tentokrát sešly čtyři strany vzývající anarchistické hodnoty (Urza.cz, HOP Hydra, Voluntia, Švýcarská demokracie), které mimo jiné Čechům radí, aby vůbec nechodili volit, případně doporučují zrušit Sněmovnu, protože o všem mohou rozhodnout referenda či prostá domluva mezi občany.
Překvapivě blízko k nim jsou tři občansko-podnikatelské strany (Rebelové, SMS, Generace), které kladou důraz například na nutnost snížit daně a zajistit lepší dostupnost bydlení.
Levicovou nabídku rozšiřují strany Volt a Kruh, jejichž zakladatelé resp. zakladatelky opustili Pirátskou stranu a požadují prohloubit evropskou integraci, případně vyznávají feminismus.
Nacionalismus hlásá Česká republika na 1. místě, za niž kandiduje aktivista Ladislav Vrabel, a hnutí JaSaN, které podle Wikipedie spoluzakládal zemědělský magnát Zdeněk Jandejsek. Nedůvěru k Evropě s nimi sdílí Výzva 2025, kterou vede bývalá místopředsedkyně Přísahy Karolina Kubisková.
Logicky se nabízí otázka, jestli je taková sbírka – nebo panoptikum – stran k něčemu dobrá. O tom, kdo bude řídit republiku, se nepochybně rozhodne na jiné úrovni, proto bychom se bez nepřehledného houfu stran, z nichž některé si z voleb dělají očividně legraci a jiné dokonce hlásají extrémní názory nebo dokonce očividné bludy, jistě obešli. Není těžké vymyslet pár byrokratických překážek, které by zajistily, aby nezvaní hosté nerušili důstojnost volebního aktu.
Ve skutečnosti jsou malé strany, které mohou ve volbách počítat jen s desetinami nebo setinami procent hlasů, pro demokracii v jistém ohledu stejně důležité jako silné politické formace, jejichž kandidáti už vyhlížejí místa v Parlamentu nebo dokonce ve vládě.
Argumentem pro užitečnost malých bezvýznamných stran je ústava. Jeden z klíčových paragrafů říká, že „lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“. Další paragraf k tomu dodává, že „do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let“.
Tato krásná pravidla je třeba naplnit životem. Potřebný počet poslanců zajišťujících „vládu lidu“ nepochybně vždycky dodají politické strany, které pak s jejich pomocí řídí Českou republiku. Ovšem když se může rozhodnout obyčejný soused, že zaplatí kauci, zvládne potřebnou byrokracii a vystoupí sám za sebe na volební scénu, pak poselství ústavního paragrafu naplňuje autentičtějším způsobem.
