Komentář: Volby zachráněny, ale příště radši jinak, lépe a dřív

V předvečer voleb Ústavní soud rozhodl, že kandidátní listiny, které vznikly spojením různých stran a hnutí, mohou jít do voleb pod vlajkou jediné strany, a ne jako koalice. Stížnost zamítl, potvrdil rozhodnutí úřadů a soudů a sklidil uznání za to, že bryskně zachránil nadcházející svátek demokracie.

To je na jednu stranu pravda. Na druhou stranu, potlesk devíti z 10 ústavních právníků stojí za to nechat doznít - a dodat, že není moc nad čím jásat. Protože soud už měl na výběr jen ze dvou možností, zdaleka ne ideálních. Ta první - říct, že konglomeráty SPD a spol. nebo Stačilo! a spol. jsou ve skutečnosti koalice - byla méně pravděpodobná, už proto, že by do rozběhnutých voleb de facto hodila granát. Ta druhá - nechat volební soutěž volně pokračovat - byla rozhodně lepší.

Ale je dobré říct i b): volby proběhnou svobodně a podle práva, ale budou spojené s pachutí. Některé krajské soudy černé na bílém řekly, že skryté koalice jsou účelovým obcházením zákona. To nikdo nevymaže, to platí.

Aby maximalizovaly užitek ve svůj prospěch odevzdaných hlasů, čili zvýšily své šance na zvolení do Sněmovny, některé strany použily cosi jako trik nebo kamufláž. To je v případě voleb, které rozhodují o podílu na moci, zpráva, jejíž nebezpečný potenciál se nedoceňuje. Ve hře je přece důvěra v právo a v pravidla hry.

Jistě, nešlo o první případy svého druhu. Nejstarší je z roku 1992, kdy se Liberálně sociální unie, což byla koalice jako Brno, prohlásila za „politické hnutí s kolektivním členstvím“. Prošlo jí to, dostala se díky tomu i do Parlamentu - a teprve pak bylo „kolektivní členství“ zrušeno, takže každý občan může být členem jen jedné partaje. Kreativní práce s koalicemi ale zdaleka neskončila. V roce 1996 Ústavní soud rozhodl, že koalice je když… se za ni politické strany samy prohlásí. Když neprohlásí, pak to koalice není, i kdyby tak někomu jinému desetkrát připadala.

Partaje se podle toho zařídily, až problém vybublal k letošnímu sporu. Speciálně v případě Stačilo! totiž všechno bylo až moc okaté.

Vysvětlovat takzvaně běžnému občanovi, který nepracuje s pojmy jako „judikát“, proč je přesto všechno v pořádku, by nebylo snadné. Kdo příběh koalic-nekoalic sleduje jen letmo, nemůže si z něj náhodou odnést dojem, že pravidla jsou pro ozdobu?

Volební zákon pouští do Sněmovny strany podle toho, jestli dostaly alespoň pět (jedna strana), osm (koalice dvou) nebo 11 procent (koalice tří a více stran). Smyslem toho má být, aby nevznikl Parlament rozdrobený do příliš mnoha stran, paralyzovaný tím, že bude těžké najít stabilnější většinu pro rozhodnutí.

Jenže co je a co není koalice, záleží výhradně na rozhodnutí politiků samotných. A proč by se měli trápit s tím, jestli dostanou osm nebo 11, když je po ruce legální finta, díky které stačí pět?

To může někomu připadat zvláštní - když nejde o volby, ale dejme tomu o správu nemovitostí, tak společenství vlastníků nevznikne tím, že si začne říkat SVJ, a hotovo. Musí se splňovat nějaké náležitosti. Takhle jsou lidé zvyklí fungovat, na to spoléhat.

Když je koalice koalicí podle toho, jak se jejím členům hodí („volní akt“, řekli ústavní soudci před třiceti lety), je to sice žádoucí projev svobodné vůle, ale zároveň poukázka na rozpory a spory - nežádoucí ve chvíli, kdy pro koalice platí vyšší práh odevzdaných hlasů.

Ústavní soud připomněl, že prohlásit se za koalici je pro partaje naopak v něčem výhodné - každá z nich má nárok na státní příspěvky, mohou mít vlastní poslanecký klub. To ale, speciálně v zápalu tvrdého volebního boje, vyznívá až jako naivní argument - propracovat se „nějak“ do Parlamentu, k rozhodování o státu, k moci, je přece pro malé strany nesrovnatelně cennější trofej než peníze za poslanecký mandát.

Z celé zápletky nám přitom vypadává druhá strana: volič. Který si zaslouží možnost rozhodovat se podle srozumitelných a předvídatelných fakt. Potřebuje ji.

Jistě, rozpadnout se po volbách může i oficiální koalice, ale šachování s koalicemi-nekoalicemi je samo o sobě poukázkou na nepřehlednost a nestabilitu. Před volbami všechno přikryje jeden program - ale co pak? Když 45 procent kandidátů hnutí Stačilo! pochází z Komunistické strany Čech a Moravy, znamená to, že i pro Stačilo! je „programovým cílem socialismus“, jak stojí na webu KSČM, a jak nestojí v programu Stačilo!? Budou případně zvolení komunističtí poslanci žádat po Německu válečné reparace, jak uvádí KSČM mezi svými cíli z roku 2022, ale neuvádí Stačilo!? I jeden volič, pro kterého by tohle bylo důležité, má své právo.

Zdrženlivost, o které jsme při rozhodování o koalicích tolikrát slyšeli, patří mezi lidské i soudní ctnosti. Ústavní soud rozhodl, jak nejlépe v časové tísni mohl. Bohužel, pod dojmem toho, že s koalicemi to tak „chodilo vždycky“, zašla věc příliš daleko. (Seznam Zprávy o problému psaly například v lednu 2025, v březnu 2025 a v červnu 2025, vážnou veřejnou polemiku vyvolaly teprve žaloby proti registraci koalic-nekoalic koncem léta.)

Až voliči příští týden rozdají karty, začnou se řešit jiné věci, ne coby-kdyby někdo byl nebo nebyl koalicí. Do příštích voleb se buď na problém zapomene a letošní zkušenost zapracujeme do dosavadního modelu „ring volný“. Anebo se Parlament pokusí pravidla pro koalice vybrousit, případně zrušit. Měla by nejen odpovídat svobodné politické soutěži, ale také by jejich smyslu měli rozumět všichni. Což teď určitě neplatí.