Hlavní obsah

Komentář: Koalice Spolu si uřízla pragmatickou ostudu

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Spolu: Šlape nám to skvěle, ale prezidentský kandidát nebude.

Reklama

4. 10. 2022 19:11

Trojice vládních stran nedokázala najít včas rozumného kandidáta, tak zvolila v danou chvíli jediné rozumné řešení.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Koalice Spolu tak dlouho propagovala svůj projekt spolupráce a tak dlouho opakovala, jak je v různých typech voleb od sněmovních přes senátní až po komunální úspěšný, až se rozhodla ignorovat volbu prezidentskou. Vlastního kandidáta nepostaví, z přímého souboje o Hrad se vyvlékne.

Má prý zjištěno, že drtivou většinu jejích voličů uspokojí hlasování pro někdo z trojice dosud oznámených kandidátů Pavel–Nerudová–Fischer. Což je nejspíš pravda, zejména pokud se z těchto osob skutečně stanou kandidáti a budou oficiálně vpuštěni do „závodu“ na základě občanských (Nerudová, Pavel) či senátorských (Fischer) podpisů.

Pokud bychom vnímali jenom daný okamžik a stávající okolnosti, dá se rozhodnutí lídrů Spolu označit za rozumné. Na oznamování prezidentských kandidátů bylo prý pořád moře času…, až do voleb zbývají tři měsíce a stávající uchazeči o kandidaturu jsou s kampaněmi v nejlepším.

Je pravda, že se ještě očekává nástup nominanta hnutí ANO, který dosud není znám. Ale v tomto případě je vystupování, program i způsob vedení kampaně předem natolik předvídatelný a očekávatelný, že je vlastně jedno, jestli to nakonec bude Andrej Babiš, nebo někdo jiný. To prázdné místo v ustaveném pelotonu má tak konkrétní obrysy, že v tuto chvíli není až tak zásadní, kdo jej vyplní, v každém případě se od něj očekává jeden z těch lepších výkonů.

Nicméně nasazovat teď, čtvrt roku před volbami, na trať zcela nového borce a očekávat, že ve svém vládním stranickém trikotu nějak zásadně zamává stávajícím pořádkem, by bylo naivní. Takový formát osobnosti mezi sebou koaliční strany nemají. Jakkoli příklad Karla Schwarzenberga, kandidujícího v roce 2013 z pozice předsedy vládní strany a ministra zahraničí, může být lákavý.

Mnohem pravděpodobnější by ale bylo opakování osudu Přemysla Sobotky. Ten jako uznávaná persona ODS a respektovaný předseda Senátu mohl při lepším rozmyslu před deseti lety svou politickou kariéru zakončit mnohem důstojněji než ostudnou porážkou v prezidentských volbách a ziskem 2,26 % hlasů.

Koalice Spolu si mohla vytyčit úkol najít společného prezidentského kandidáta nejpozději před rokem, po úspěšných sněmovních volbách. Kdyby tento úkol dostal prioritu, mohlo být půl roku před prezidentskou volbou hotovo a mohlo jít o dobré symbolické stvrzení úspěšné spolupráce. Jenže úkol prioritu nedostal, pořád byly nějaké volby blíž, pořád všichni potenciální adepti kandidovali někam jinam, snadná shoda na jednom jménu se nenašla a složitější dohodu nikdo nehledal. Proto to skončilo tak, jak to skončilo.

TMBK na Seznam Zprávách

Není to z delšího pohledu úplně důstojné, ale jak už jsme řekli, v současné chvíli a za daných okolností to dává smysl.

Jistěže voliči a názoroví příznivci Spolu nebudou zcela spokojení, ale oni jsou také na ústrky a kompromisy zvyklí. Pro některé bude Petr Pavel nepřijatelný kvůli své minulosti, Danuše Nerudová bude pro část z nich příliš velký levičák (kvůli účasti v důchodové komisi Jany Maláčové a postojům k daňovému systému) a pro jiné zas Pavel Fischer bude příliš zaťatým konzervativcem (ne nadarmo teď na sítích ožil jeho výrok o tom, že by nejmenoval homosexuála soudcem). Ale v dané chvíli prostě platí, že přidat dalšího, nového kandidáta by znamenalo jen další tříštění hlasů těch, kteří mají obavy ze stylu a zaměření politiky reprezentované parlamentní opozicí. A také příliš velké riziko volební ostudy.

Rozprostřením podpory mezi trojici občanských, nestranických kandidátů navíc dochází k omezení efektu „polibku smrti“. Vláda v současnosti neoplývá velkou popularitou a určit jednoho kandidáta jako „vládního“ by znamenalo velmi silně nabít všem jeho soupeřům v čele s Andrejem Babišem (ať už bude sám kandidátem, nebo „jen“ hybatelem kampaně jiného kandidáta hnutí ANO). Různorodá trojice podpořená na dosti vágním základě „sdílených demokratických hodnot“ se hůře než jediný vládní favorit stane hromosvodem babišovských marketérů pro všechna domnělá i skutečná příkoří působená Fialovým kabinetem.

Poslechněte si Václava Dolejšího v podcastu 5:59:

Zdá se, že se po pěti letech znovu blížíme k prezidentské volbě, v níž stranické dresy nebudou hrát prim. Přesněji řečeno je pravděpodobné, že otevřené stranictví budou v těchto volbách hájit jen kandidáti parlamentní opozice, tedy hnutí ANO a SPD. Pokud neuspějí, nastane znovu situace, v níž parlamentní život budou diktovat strany a koalice, ale na Hradě bude sedět „občanský“ prezident.

Za Miloše Zemana to znamenalo vznik alternativního, nečitelného, nepředvídatelného a v mnoha ohledech nebezpečného mocenského centra, které politiku víc komplikovalo než – dejme tomu – moderovalo.

Většina dnešních kandidátů působí mocensky příčetněji než Zeman, na druhé straně ono napětí mezi nejvyšší ústavní funkcí a parlamentním a vládním děním je pořád potenciálně rizikové. Zvláště když se „nad strany“ snaží postavit osobnosti, jejichž vlastní zkušenost s politickým a stranickým životem je malá nebo žádná.

Takže znovu – krok koalice Spolu byl v dané chvíli pragmatický, racionální a z hlediska bezprostředního mocenského rozložení sil taktický. Nicméně z širšího pohledu pořád platí, že Česko se po deseti letech naprosto tragické zkušenosti řítí do další fáze experimentu, v němž se bude testovat, jak se žije s cizorodým prvkem přímé prezidentské volby v parlamentaristické ústavě. A proti tomu dosud žádná vládní většina neudělala nic.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované