Hlavní obsah

Z jednoho pekla utekli do druhého. Příběhy z řeckého uprchlického tábora

Foto: Profimedia.cz

V řeckých uprchlických táborech začíná být problémem mimo jiné i koronavirus.

5. 4. 17:45

Aby utekli před tureckými střelami mířícími na jejich město, museli místním pašerákům zaplatit vším, co za celý život našetřili. Dostali se do Evropy a mysleli, že nejhorší je za nimi. Jenže skončili v dalším pekle.

Článek

Tak zní jeden z příběhů kurdské rodiny uprchlíků ze Sýrie, kteří opustili svou rodnou zem a vydali se hledat štěstí do Evropy. Jenže jejich představy byly na míle vzdálené od reality řeckých uprchlických táborů, ve kterých se ocitli. Osudy těchto rodin a život v táborech měl šanci poznat jeden z dobrovolníků, kteří do oblasti jezdívají rozdělovat humanitární pomoc. Jeden z nich, Michael Roj, se pro Seznam Zprávy podělil se svými zkušenostmi.

Jak jste se mezi uprchlíky dostal? Fungujete v rámci nějaké organizace?

Není to organizace, o tu se teprve pokoušíme. Zmínil bych jméno Evy Zahradníčkové, která je jednotka sama o sobě a shromažďuje kolem sebe lidi ochotné pomáhat. Do oblasti jezdí čtyři nebo pět let a spolu s ní pracuje několik další jedinců, včetně mě. Na transparentní účet Evy lidé posílají příspěvky, díky kterým je možné zafinancovat nutné výdaje.

Foto: Michael Roj

Dítě z uprchlické rodiny na odrážedle českého dítěte.

Co bylo cílem vaší cesty?

Zhruba od loňského podzimu probíhá po celém Česku sbírka potřebných věcí. Vybraný materiál se naloží na kamion a ten jede z Česka do Řecka. Po příletu do Řecka jsme začali jeden z těchto kamionů vykládat a úkolem našeho týmu bylo postarat se o přivezené věci a rozdat je mezi uprchlíky. Nejdřív jsme zboží hodiny vykládali, potom si pronajali dodávku a ty věci jsme rozváželi mezi tábory, kde si každý rozebral, co potřeboval. Bylo zvláštní vidět děti uprchlíků v oblečení po českých dětech a hrající si s jejich odloženými hračkami.

Po kterých věcech je největší poptávka?

Jakékoli oblečení, věci pro děti, suché potraviny, elektronika, praktické věci, které lidem zoufale chybí. Překvapilo mě, že děti jsou zvyklé chodit bosky i v blátě. Nejdřív to na mě působilo smutně, ale vysvětlili mi, že pokud není zima, chodí prostě bez nich. Boty jsou pro uprchlíky důležité v jiných případech.

Foto: Michael Roj

Česko-kurdský tým rozvážející materiální pomoc mezi tábory.

Zejména pro ty, kteří putují z Turecka do Řecka. Místní mi vyprávěli příběhy, kdy narazili na hlídkové autority, a pokud se nestalo, že je rovnou nevrátí zpátky do Turecka, určitě jim ale vezmou obuv. Aby neměli boty, ve kterých potom můžou dál utíkat. Několik uprchlíků se i shodlo na tom, že před samotným zabavením bot byli zmláceni. Takových příběhů tam bylo spousta. Nejhorší příběhy kolovaly z různých důvodů o Turecku.

Byli součástí vašeho týmu i místní?

Součástí našeho týmu jsem byl já, zmíněná Eva a osm Kurdů, sami o sobě uprchlíci, kteří se rozhodli pomáhat. Jsou to mladí kluci, kteří před opuštěním Sýrie měli v ruce kalašnikovy a bojovali proti Islámskému státu. Za ty roky, co dobrovolníci do oblasti jezdí, tam vzniklo jisté přátelství a důvěra, takže ta spolupráce s nimi je skvělá. Díky tomu jsem se seznámil s rodinou „manažera“ týmu. Rodiče mají kolem padesáti, mají dva syny a dvě dcery, starší syn má navíc dvě své vlastní malé děti.

Kurdští bojovníci a strašák ISIS

Bojovníky v řadách kurdských milicí YPG se dobrovolně mohou stát chlapci již od 15 let věku. Odmala jsou svými rodiči vedeni k tomu, že musí být schopni se ubránit a každý bojeschopný jedinec je potřebný. Kurdové toto vnímají jako svou povinnost pomáhat s obranou kurdského území.

Krom toho je součástí YPG i ženské křídlo YPJ - kurdské ženy tvoří spolu s těmi izraelskými největší podíl něžného pohlaví ve svých příslušných oddílech. Zabití ženou je jeden ze strašáků bojovníků Islámského státu. V takovém případě by nemohli přijít do nebe.

Ankara YPG považuje za teroristickou organizaci.

Bylo rozdávání materiální pomoci mezi uprchlíky emočně vypjaté? Nebo probíhalo poklidně?

Bývalo to různé. Emočně nejsilnější a logisticky nejnáročnější distribuci jsem zažil v táboře Diavata na okraji Soluně, kde je v daném regionu uprchlíků nejvíce, a poptávka po materiální pomoci je tam tak suverénně největší.

Hned po příjezdu a zaparkování dodávky cca 50 metrů od plotu oficiální části tábora si nás všimli zhruba 10letí chlapci, kteří nás dobrou angličtinou zdravili a ptali se nás, co máme. My jsme nechtěli hned vyzrazovat, aby nám nenarušili systém práce. Nicméně hned pochopili, o co půjde, a začali se nám u dodávky shromažďovat. My jsme věděli, že hrozí tahanice, a na spoustu lidí jako třeba ženy s novorozeňaty v náručí se tak nedostane. Tomu jsme chtěli ze všech sil předejít, jenže se kolem dodávky lidé tlačili, nepomohlo ani naoko odjet. Někteří uprchlíci naše pokyny respektovali a snažili se pomoci. Jenže to bylo všechno marné a nějaký systém nereálný, tak jsme nakonec balíky s oblečením a dalšími věcmi prostě začali vykládat či vyhazovat ven a uprchlíci se o ně přetahovali zhruba podobně, jako vidíme na záběrech z USA nebo jiných zemí, když se otevřou obchody na černý pátek.

Záběry z rozdělování materiálu v táboře Diavata. (Video: Michael Roj)

Dostalo se nakonec na ty ženy s dětmi?

Když jsem chodil kolem a viděl ty ženy s dětmi v náručích, jak nemají možnost nic pro sebe získat, ptal jsem se jich, co potřebují, že jim to zkusím získat. Ony se skromností odpovídaly, že vlastně všechno mají a děkují, ale mně bylo jasné, že jsou jen zdvořilé, jinak by tam nebyly a asi také doufaly v jiný způsob distribuce. Snažil jsem se tedy kolegy z týmu upozornit, aby nechali nějaké balíčky s věcmi pro děti bokem, abych je pak mohl předat těm ženám. Přes skupinu 50 lidí sbírajících věci mě ale neslyšeli.

Existuje pro uprchlíky něco jako kýžený tábor?

Většina člunů z Turecka směřuje hlavně na Lesbos a další ostrovy, kde je největší koncentrace uprchlíků. Tábor na Lesbu se jmenuje Moria a ten patří naopak mezi místa, kam se dostat nechcete. Původně byl určený pro 3 tisíce lidí. Jenže skutečně je jich asi desetkrát víc, takže si lze snadno představit tristní hygienické podmínky. Rodina toho manažera v tomto táboře prožila necelý rok. Dokud nedostanou razítko, nemohou se uprchlíci z ostrova přesunout do táborů na řecké pevnině, což je první „vysněný“ cíl uprchlíků. Všichni na to čekají jako na smilování, jakýkoli tábor na pevnině je lepší než Moria. Asi po tři čtvrtě roce dostali razítko a mohli se dostat na pevninu. Ta razítka rozdává řecká administrativa podle toho, jak zrovna stíhá.

Foto: Michael Roj

Dopis z jedné ze kurdských uprchlic, ve kterém popisuje svou cestu i zbytky naděje, že je Evropa přijme.

Takže rozdíly mezi tábory na ostrovech a na pevnině jsou znatelné.

Tábor, kde jsou nyní, je takové opuštěné místo asi hodinu od Soluně, u jezera Volvi. Kolem něj je asi šest takových táborů. Rodina žije asi v nejlepším z nich, mají svou místnost, malou kuchyňku i koupelnu, oproti ostrovním táborům naprostý luxus. V ostatních táborech lidé žijí v kontejnerech anebo ve stanech. Abyste se dostali do tábora, kde můžete žít v domě, a ne v obytném kontejneru nebo ve stanu, je třeba za to uhradit úplatek v řádech stovek eur. Rodina bude minimálně rok a půl čekat, až dostane pas a bude se moct hnout dál.

Řecko dostává od Evropské unie finance na zvládnutí uprchlické situace. Tyhle peníze by pak měly být rozdělovány mezi uprchlíky, ale samozřejmě se tam děje plno nejasných věcí. Aby se ti lidé žijící na ostrovech dostali ráno k přidělovanému jídlu, které je také financováno z řeckých peněz, stojí kvůli jednomu croissantu a lahvi vody několikahodinovou frontu. Situace na pevnině je už lepší. Příjem té naší rodiny vychází přibližně na 10 tisíc korun pro čtyři lidi.

Foto: Michael Roj

Ráno v jednom z táborů. Dvoupatrové domy, na střechách solární panely a zásobníky pro vodu na sprchování, jak je v Řecku obvyklé. Dříve zřejmě apartmány sloužily návštěvníkům lázní postavených u jezera, nyní jedno z nejlepších míst, kde uprchlíci mohou žít. Pokoj o rozměrech přibližně 5 x 5 metrů pro dvě osoby, kuchyňský kout a malá koupelna. Ve srovnání s tím, co lidé obývající tyto prostory v minulosti na svém útěku prožili, je tento způsob obydlí nadstandardní. Drtivá většina uprchlíků žije v horších podmínkách, v lepším případě v obytných kontejnerech. Ostatní žijí v provizorních stanech.

Co celé dny tito lidé dělají? Jak žijí?

Celé dny nějak nemají co dělat. Nemůžou se statusem uprchlíka do práce. Tak nějak jen zabíjí čas. Dlouho spí a potom ponocují. Syn toho našeho spolupracovníka měl třeba ve zvyku do tří do rána sledovat videa na YouTube. Toto nám ale nevyhovovalo, my museli pracovat, takže jsme bydleli v městečku kousek vedle v Airbnb.

Trávili jste s nimi nějakou část dne, měli jste šanci poznat, jací uprchlíci jsou, poznat jejich příběhy?

Každý večer jsme v táboře trávili s rodinou, která pro nás chystala skvělé jídlo. Jedli jsme na igelitové folii na zemi a mělo to krásnou přátelskou a pozitivní atmosféru, pro mě to vždycky byla nejvděčnější část dne. Ti lidé jsou opravdu přátelští a pohostinní. Nevím sice, jací byli, než dorazili do Řecka, ale k nám byli opravdu hodní.

Rodina si také prožila vlastní peklo. Ze Sýrie putovali přes Turecko a naivně si mysleli, že když se dostanou z Turecka do Řecka, ale dostali se jen do dalšího pekla na Lesbu.

Jakou cestu absolvovala „vaše rodina“?

Rodina je původem se syrského města Afrín, které začaly bombardovat turecké rakety. Rozhodla se pro útěk přes Turecko do Řecka, potřebovala k tomu ale svého pašeráka. Aby si takového nedobrovolného průvodce zaplatila ta naše spřátelená rodina, musela prodat všechen majetek. A to byli v Sýrii středně vyšší třída, otec měl vlastní vyhlášenou restauraci. Prodali dům, auta, člun, i olivový háj. Drtivou většinu peněz ale dali pašerákům, kteří je nakonec dostali jen do půlky Turecka a rodina musela přečkat u vzdálených příbuzných a sehnat další peníze, aby se dostali poblíž Řecku. Takovou oběť přinesli syrští Kurdové, aby utekli tureckým náletům na Afrín, kde žili, a skončili v uprchlických táborech.

Jak se tito lidé cítí, když po útěku z rodné země skončí v těchto táborech?

Ti uprchlíci tam šli s myšlenkou, že jsou vítáni, že dostali pozvání. Jenže taková nálada ve všech zemích EU prostě nepanuje. Teď už ale ztrácí naději, myslí si, že v Evropě není žádná humanita.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené