Český fotograf utekl a procestoval svět. Pracoval i pro první dámu USA

Tomu faunovi na snímku může být tak pětadvacet. Není datovaný a neznáme ani autora. Vznikl někdy ve druhé polovině 70. let minulého století na stockholmské umělecké akademii Konstfack, kde polozapomenutý český fotograf, cestovatel a hippie Bob Krčil studoval. I když studoval možná není správné slovo. „Nevím, jestli jsem se zmínil,“ napsal Krčil v dopise příteli, „ale nějakým omylem mě přijali na vysokou umprumku v oboru fotky“. A později dodal: „V tý škole to bylo tak, žes tam nemusel být, tak sem měl tři roky pro sebe, hodně jezdil a fotil.“

Občas však Bob Krčil, kterého nyní připomíná knižní monografie Jana Douši vydaná nakladatelstvím Torst, do školy přece jenom zašel. A právě tehdy vznikla ta fotografie. Spoušť možná stiskl spolužák, vyloučený není ani autoportrét. Krčil na snímku vypadá jako kříženec Myslitele od Augusta Rodina s květinovým dítětem. Sedí, je nahrbený a podpírá si bradu rukou, ale na rozdíl od slavné sochy má dlouhé vlasy, vytahaný svetr a džíny s nahrubo zašitou dírou na koleni.

Na každém dobrém portrétu nejvíc upoutá pohled: V tomto je zraněná nevinnost, kombinace, která Krčilovi vysluhovala důvěru u těch, jež sám zvěčnil, a zajišťovala mu také úspěch u žen.

Zraněná nevinnost se snad dá připsat i tomu, že v šestnácti viděl, jak do Prahy vjely ruské tanky. Kluk z Prostějova tam dostopoval za místními máničkami, jmenovitě písničkářem Vlastou Třešňákem. „Sundávali jsme čísla z domů, cedulky s názvy ulic, otáčeli jsme směrovky na křižovatkách tak, aby tanky projíždějící městem nepoznaly, že jezdí v kruhu,“ vzpomíná Krčil na videozáznamu, který vznikl o dvacet let později, to už žil na Allen Street v newyorské čtvrti Lower East Side. Ještě rok po okupaci v Československu vydržel, než na sklonku léta 1969 pochopil, že se svou povahou by se doma utrápil: „Vyučil bych se, šel na vojnu, potom se vrátil, dělal na páse, asi se oženil a to je vše.“

Že to všechno rozhodně být nemělo, ukazuje právě objevná monografie Jana Douši nazvaná Bob Krčil (1952–1992): Žít, jako by šlo o život. Je to zásadní příspěvek ke krčilovským studiím, řečeno ironicky, protože dotyčný se nikdy velkému zájmu badatelů netěšil. Nikdy nebyl úplně neznámý, ale ani se nestal součástí obecného povědomí.

Už před rokem 1989 se v undergroundu vědělo, že existuje jakýsi Čechoslovák, který přes Vídeň zdrhl do Švédska, s foťákem procestoval Afghánistán a Indii, načež skončil v New Yorku, kde prý fotil Madonnu a možná s ní i spal. Ale nic víc.

To s tou Madonnou jsou jenom legendy. Dobře však ilustrují, že Krčil byl těžko zařaditelný. Blíž než k Madonně měl k Bobu Dylanovi, právě po něm si nechával říkat Bob. „How does it feel to be on your own, with no direction home, like a complete unknown,“ tedy jaké to je být bez domova, jako úplná nula, jako tulák, zpívá Dylan v písni Like a Rolling Stone a zpívá to také o Krčilovi. Přinejmenším sám fotograf to tak vnímal.

Když se na začátku 80. let ocitl v New Yorku, vysedával v baru White Horse Tavern v části města Greenwich Village. Tam chodil Dylan Thomas, po němž jméno přejal Bob Dylan, a později i samotný Dylan, po kterém se zase dával titulovat Krčil. Rodová linie tedy zůstala zachována, nepřekvapí, že také Krčil chtěl původně být muzikant.

Pětačtyřicetiletý Jan Douša se jím začal zabývat už během studií fotografie na FAMU, věnoval mu diplomovou práci a postupně se Krčilem stal posedlým. „V době, kdy jsem do toho začal pronikat, jsem sám hodně cestoval a fotografoval v oblasti takzvaného Kurdistánu, manicky se oddával práci ve fotokomoře a žil na existenční hraně,“ vypráví v rozhovoru pro měsíčník Host. „V jedné fázi práce na knize jsem měl hlavu tak plnou Boba Krčila, že se mi zdál sen, jak s Bobem jedeme mikrobusem prašnou krajinou kdesi na Blízkém východě a on mě vede k další maketě své knihy, o které zatím nikdo neví.“

Douša do publikace nevložil jen nadšení a sympatie k duchovnímu blíženci. Mnoho publikovaných snímků v komoře vyvolal za pomoci postupů a materiálů, jež používal přímo Krčil. Leccos je tak v knize k vidění vůbec poprvé, nad rámec dřívější publikace vydané v edici FotoTorst roku 2007 a výstavy Krčilových děl, kterou ve stejné době připravila Galerie hlavního města Prahy.

V komoře prý Doušu nejvíc potrápil snímek, na němž je pouliční fotograf z afghánského Herátu. „Zoufale přeexponovaný negativ, který vypadal jako černý obdélník bez známek obsahu, jsem zvětšovacím přístrojem prosvětloval téměř dvacet minut, žárovky praskaly, ale výsledek stál za to,“ popisuje.

Série z Herátu tvoří jeden z mála jasně ohraničených fotografických cyklů, které Krčil během života vytvořil. Možná i proto vždy stál stranou zájmu badatelů. Ačkoli se s oběma znal, nikdy se fotografováním systematicky neživil jako Antonín Kratochvíl nebo Josef Koudelka. Druhý jmenovaný u něho v New Yorku v 80. letech často přespával, Krčil mu prý dokonce pomáhal s výběrem snímků do slavné knihy Exiles. Kratochvíl měl za to, že Krčilovi „vyhovoval ten život ztraceného umělce“.

Herát fascinoval Krčila i proto, že se do Afghánistánu dostal v předvečer sovětské invaze z roku 1978. Bylo zřejmé, že starobylá kultura vezme za své, skončí hůř než Praha o deset let dřív. I proto Čech šest dní nedělal nic jiného, než že chodil po ulicích Herátu a mačkal spoušť.

Ty snímky dnes působí, jako by nevznikly v žádném určitém čase: naložený osel, mlynáři pokuřující hašiš z vodní dýmky nebo kovářský učeň u otevřeného ohně v roztrhaném pruhovaném úboru pod množstvím železných obručí.

Díky zvětšováku Jana Douši poprvé vidíme i toho afghánského pouličního fotografa, jehož práci přihlíží místní kluk. Na stole Vlasty Třešňáka se dochoval i portrét, který Krčilovi tento fotograf pořídil. Se šátkem kolem hlavy a špatně zaostřený vypadá jako postava z biblických časů.

Zatímco 70. léta se v Krčilově životě nesla ve znamení flower power a objevných cest, na kterých nahlédl i do záskutečna, jak nazýval dimenzi za viditelným světem, na začátku následující dekády přistál v New Yorku. První noc strávil v bohémském Hotelu Chelsea a dalších pět let se protloukal, jak se dalo.

Vystřídal desítky adres, nikde nebyl doma, vypršelo mu vízum a nějaký čas zůstával v Americe načerno. Dopisy domů psal na psacím stroji bez diakritiky, na nekonečné role papíru, které připomínaly rukopisy Jacka Kerouaca, a háčky doplňoval ručně. „Jestli ti to nedává žádnej smysl, tak jsem to vystihl přesně,“ čteme v listu kamarádce.

Štěstí se na něho usmálo uprostřed tuhé lednové zimy roku 1986, když na schodech kostela svatého Tomáše prodával svoje fotky z cest. Žena, která si k jeho výstavce přiklekla, se ukázala být ředitelkou velké reklamní agentury. Hned mu vynadala, co dělá na ulici, že by měl vystavovat v galerii a nechat se zastupovat. Takhle mrhat talentem! O den později mu nabídla, aby nafotil portréty mladých Američanů do protialkoholové kampaně tehdejší první dámy Nancy Reaganové.

Ty čtyři tisíce dolarů byly zdaleka nejvíc, co kdy za fotografování dostal. Působivé, nekašírované portréty mladých alkoholiků pak vycházely v americkém tisku nebo jezdily vylepené na městských autobusech dva roky.

Stejně jako na portrétech z Herátu nebo Indie se Krčilovi podařilo ukázat to nejobyčejnější a současně nejunikavější: lidi, kteří jsou, jak jsou. Zakázka mu umožnila poplatit dluhy a udržet si stabilní bydlení. A Nancy Reaganová se asi nikdy nedozvěděla, že fotograf, který ty mladé závisláky tak hezky nasnímal, se sám neobešel bez hašiše a marihuany.

V bytě na Lower East Side, kde na chodbě prostitutky obsluhovaly zákazníky a ze střechy byl výhled na věže Světového obchodního centra, si Krčil před dveře nasprejoval varování „intruders will be shot“, tedy že nevítané hosty zastřelí. A právě tady se pustil do svých největších projektů.

Příznačně šlo o práci ne na vlastních fotografiích, ale pro český exil. Povzbuzen setkáními se staršími fotografy, emigranty Alexanderem Hackenschmiedem a Janem Lukasem, začal pořádat ambiciózní antologii Česká fotografie v exilu, kterou dokončil až po roce 1989. Připravoval velký sborník Sebráno v New Yorku, jejž Jiří Kolář označil za to nejzajímavější, co v celém exilu na poli umění vzniklo. Založil Nezávislé československé kulturní středisko, které mělo oživit zavřenou Národní budovu, kdysi centrum české emigrace v New Yorku. A roku 1989 uspořádal koncert na podporu vězněného disidenta Ivana Martina Jirouse, kde se český underground zastoupený kapelou The Plastic People of the Universe prolnul s tím newyorským.

Jenže všechny tyto aktivity Krčila vyčerpávaly. V New Yorku a po dlouhých letech, co si do cigaret přimíchával hašiš, jako by se z jeho očí vytratil lesk. Rozvinuly se u něho paranoie a zjistilo se až pozdě, že to zřejmě bylo i kvůli nádoru na mozku. Jeden díl obsáhlé televizní série Fenomén Underground z roku 2014 je věnovaný i Krčilovi, ukazuje ho ale hlavně v poslední fázi života. Holohlavý muž, čerstvý čtyřicátník upoutaný na lůžko, už má jen málo společného s dlouhovlasým faunem na fotografii ze stockholmské akademie. Samotné zveřejnění záběrů působí problematicky, daný díl však až doteď byl nejucelenějším portrétem kluka z Prostějova, který objel svět.

Jan Douša na své monografii pracoval roky a je to znát. Osobní zaujetí se zde šťastně potkalo s badatelskou pečlivostí a technickou zdatností. Autor nejenže se zavřel do fotokomory s barytovými papíry a selenovým tonerem, ale objel snad všechny, kteří Krčila znali a ještě žijí. Z množství roztroušených fragmentů složil příběh dosud známý jen zasvěceným, a ani těm ne v úplnosti.

Málokteré knize se podaří současně vyprávět poutavý příběh a obstát jako důkladně vyrešeršovaná a pečlivě ozdrojovaná práce. Jediná výtka tak směřuje k sazbě, která trochu divoce kombinuje strojopis Krčilových citací s tučným písmem výpovědí dalších aktérů, v obou případech navíc redundantně s uvozovkami. Ačkoli to snad evokuje jistou punkovost Krčilových knižních maket, oproti citlivě vybraným fotografiím a různým faksimile působí sazba překombinovaně. Že jde v oblasti literatury faktu o jednu z knih roku, na tom se nic nemění. „All the girls liked Bob,“ říkali Krčilovi přátelé. I muž chápe proč.