Článek
Dohoda z klimatické konference COP30, která se konala koncem loňského roku v brazilském Belému, vůbec nezmiňuje fosilní paliva.
Američané na ni vzhledem k velmi klimaskeptické politice prezidenta Donalda Trumpa nepřijeli. Proti závazku odklánět se od fosilních paliv vystupovala na summitu tvrdě Saúdská Arábie, největší vývozce ropy na světě. Čína - největší producent skleníkových plynů na světě a tedy největší „znečišťovatel planety“ - zaujala spíše neutrální postoj.
O současné Číně lze říci, že je černá a zelená zároveň. Pořád staví nové a nové uhelné elektrárny. Spotřebovává zhruba polovinu veškerého uhlí v současném světě. Na druhé straně je lídrem v zelených technologiích: výrobě solárních panelů, elektromobilů, baterií, větrných elektráren.
Agentura Reuters nedávno nazvala klimatickou politiku druhé nejlidnatější země planety čínským paradoxem.
„Můžete tvrdit, že Čína stále bere nejvíce elektřiny z uhlí a staví více uhelných elektráren než ostatní svět dohromady. A máte pravdu. Můžete také tvrdit, že Čína vyrábí polovinu celosvětové obnovitelné, čisté energie. A máte pravdu také,“ uvádí agentura ve své analýze.
Čínská vláda v posledních závazcích uvedla, že chce snížit emise skleníkových plynů o sedm až deset procent do roku 2030 a dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060 (uhlíkovou neutralitou se označuje dosažení rovnováhy mezi lidmi způsobenými emisemi uhlíku vypouštěnými do atmosféry a opatřeními, která oxid z ovzduší odebírají). Zatím Čína vyrábí zhruba šedesát procent energie z uhlí.
„Základním problémem v Číně je ale silně decentralizovaný energetický systém. Rozvodná síť je kontrolována provinčními vládami, respektive firmami kontrolovanými provinční vládou. Celostátně není integrovaná,“ upozornil v rozhovoru pro Seznam Zprávy ekonom Martin Šebeňa, který žije a pracuje v Hongkongu. Čína je rozdělena na 22 provincií a 11 dalších útvarů na úrovni provincií.
Tato fragmentace má podle Šebely praktické důsledky. „Pokud provincii chybí elektřina, tak si raději postaví svou uhelnou elektrárnu, než aby elektřinu koupila z jiné provincie, neboť takto zvyšuje každá provincie HDP a zaměstnanost u sebe. Nové elektrárny tedy vznikají tam, kde je hospodářský růst nebo kde se instaluje mnoho nových obnovitelných zdrojů, ačkoli by často stačilo zvýšit vytíženost ve stávajících elektrárnách,“ popsal.
Když autor tohoto textu přijel jako novinář na Olympijské hry v Pekingu, továrny ve městě a okolí měly nucenou odstávku, aby v oblasti byla přijatelná kvalita vzduchu.
V ocelárně na okraji metropole zaměstnanci hráli kulečník a zvuk koulí narážejících do sebe bylo to jediné, co se dalo v rozlehlém areálu slyšet. Přesto bylo v době olympiády ve městě špatné ovzduší v důsledku inverze. Velké zlepšení tak mimořádné vládní opatření nepřineslo.
Podle Martina Šebeňy se ovzduší v čínských městech za uplynulých skoro dvacet let zlepšilo. „Neplatí to pro všechna čínská města, ale pro většinu určitě,“ říká.
„Vláda se zavázala bojovat se znečištěním ovzduší a zaměřila se především na nejvíce znečišťující jednotky, především tepelné elektrárny, železárny, cementárny a podobně. Některé z továren se přesunuly jinam, proto se někde čistota ovzduší naopak snížila. V továrnách instalovali filtry na komíny, modernizovali a elektrifikovali výroby,“ vysvětluje ekonom.
Nejde ale jen o průmysl. „Velkou změnu způsobila elektroauta, ale i zde je rozdíl mezi bohatšími městy, kde je těch aut více, a chudšími. V severní Číně pomohla omezení na používání určitých paliv na vytápění. Emise v průměru poklesly v celé zemi o asi čtyřicet procent za posledních dvacet let, ale stále jsou výrazně vyšší než v Evropě,“ uvádí Šebeňa.
Letošní rok má být rokem, kdy podle tvrzení prezidenta Si Ťin-pchinga začne Čína postupně omezovat výrobu energie z uhlí. V posledních letech ale těžba uhlí naopak rostla: z 3,7 miliardy tun vytěžených v roce 2020 k téměř pěti miliardám tun v roce 2024.
