Článek
Když si člověk udělá rešerši nejsledovanějších českých médií, nemůže mu uniknout, že Donald Trump, tedy současný prezident USA, je osobnost po všech stránkách zavrženíhodná.
V krátkosti by se dalo shrnout, že je to neschopný, hloupý, nevzdělaný, líný, vždy nepřipravený, cynický, egocentrický, egoistický, narcistický, sobecký, neobjektivní, nezdvořilý, sexistický, nezdrženlivý, anetický a transakčně se chovající psychopat, který se absolutní náhodou a nepochopitelným selháním voličů už podruhé stal nejmocnějším mužem planety. Vidí to tak většina komentátorů a rovněž část českých politických elit.
Ti jsou si samozřejmě navíc jisti, že na Aljašce s Putinem nic nevyjednal a naivně tam naletěl ruskému prezidentovi, s nímž by se daní politici a komentátoři vůbec nebavili. Snad za všechny to výstižně a úderně vyjádřil český ministr vnitra, Vít Rakušan, když na síti X napsal, že „do složitých diplomatických jednání zkrátka není možné vstupovat vyzbrojen jen vlastním egem“. Doufám tedy, že příště už se nepřipravený americký prezident poučí u diplomatických velikánů, kteří vyjednali velké věci na nejednom žhavém místě naší planety, a nebude dělat ty spousty začátečnických chyb, jež se u něj však, bohužel, stále opakují.
Máme prostě v Evropě ohromné štěstí, že naši lídři nás vedou k neutuchající ekonomické prosperitě a k bezprecedentnímu technologickému pokroku, který bychom možná měli raději nazývat revolučním skokem. Naše kontinentální univerzity okupují první příčky světových žebříčků a vývoj umělé inteligence bychom si bez evropských technologických gigantů už snad nedokázali ani představit. Podobně na trzích i burzách dominují evropské firmy, takže ty americké nebo čínské jim pouze závistivě hledí na záda.
Naše největší štěstí je však obratnost evropských politiků, kteří dávno věděli, že přijde válka na Ukrajině. Od prvních okamžiků ji promyšlenou a předem připravenou strategií mírnili a po třech a půl letech jejího trvání jsou jen kousíček od dojednání trvalého míru. Devatenáctý sankční balíček totiž Putina už definitivně srazí na kolena. Evropští lídři zkrátka vědí, jak na to.
Teď vážně.
Nejsem obdivovatelem současného amerického prezidenta. Seznam jeho kroků, jež jsou mi nesympatické, by byl delší než uvedený seznam jeho tolikrát popisovaných negativních lidských vlastností. Ale ať už jeho jednání o míru na Ukrajině dopadnou jakkoliv (věřím, že dobře), je to aspoň hmatatelná snaha ukončit válku. Evropské politické špičky, v jejichž přirozeném zájmu by to mělo být především, to prostě nedokázaly. Nyní se dostaly do pozice, že je při mírových jednáních nikdo nepotřebuje.
Evropa v porovnání se světem slábne a navíc zřejmě vůbec neví, kam kráčí. Současně tak činí pod vedením politiků, jimž evidentně chybí charisma a komplex vlastností, jenž se jedním slovem shrnuje pod pojem vůdcovství (leadership). Čím víc se naše vlastní pozice ve světě relativně zhoršuje, tím důkladněji se to politický establishment a liberálně ladění komentátoři snaží zakrýt nadnesenými výroky a poukazováním na americké chyby.
To vše trvá vždy jen do doby, než se začne mluvit o clech nebo americkém jaderném deštníku nad Evropou. Pak se evropské politické špičky začnou vlísávat do Trumpovy přízně způsobem, který budí rozpaky i při velmi vzdáleném sledování.
Evropa není v dobré kondici jak po hospodářské, tak i vojenské stránce. Je si toho vědoma a z toho všeho vyplývá její nesebevědomé chování plné gest, líbivých výzev a žárlivého chování.
Ještě štěstí, že za mořem máme pár „neschopných“ fackovacích panáků.
